na Blog.cz

a ještě hezčí políbení pod rozkvetlým stromem na 1. máje.

Já nevím jak to při vašem toulání po naší zemi prožíváte vy, ale já to mám asi takto. Jsou místa která se mi líbí a jsem ráda, že jsem se na ně mohla podívat. A jsou místa, které se mi vpíšou do duše. Některé z těch míst na mě hluboce zapůsobí smutkem, kterých z nich čiší, jako například zničené mohylové pohřebiště na kopci Chlumu nedaleko Sepekova ,anebo svojí krásou, která vás uchvátí a naplní, mezi ně patří Borkovická blata. Na blatech se mi moc líbilo už loňské léto, kdy jsme se zde byli podívat. Letošní jarní návštěva blat, kdy jsme se šli podívat i na tůně které jsme minulý rok vynechali, na mě zapůsobila mnohem mocněji. Blata byla v dubnovém slunečném dni opravdu nádherná a tůně odrážející modrou oblohu s plujícími obláčky se za zpěvu ptáků tiše ve své síle a kráse jarního probuzení vpisovala do mé duše. Miky při pohledu na borkovické tůně řekl: "To je tak krásný, až to ve mě tichne." a měl pravdu. Pohled na přírodu, která se po dlouhém zimním spánku probouzí k novém životu je úžasný. Tůně naplněné vodou, která dává vláhu rostlinám, zelenající se lístky stromů, něha sasanek ukrytých v hájku, žluté hlavičky podbělů připomínající slunko, zpěv a poletování ptáků chystajících se hnízdit, probuzená užovka na lovu, nezkušená malá zmijka vyhřívající se na slunku uprostřed cesty. To všechno je síla jara, před kterou uvnitř nás všechno tichne...

Jestli se chcete podívat na všechny fotografie z blat, můžete nahlédnout do GALERIE.

Tento týden máme s Mikym dovolenou a hned její první včerejší den jsme využili k dalšímu společnému výletu s Jaruškou. Naším hlavním cílem byla Borkovická blata, na kterých jsme se byli podívat už jednou o loňských prázdninách. Tehdy jsme se dohodli, že se na tohle krásné místo podíváme ještě jednou na jaře, abychom viděli kvést rojovníky bahení. Pravdou je, že duben se sice již počítá do jarních měsíců, ale na květy rojovníků je to přeci jenom příliš brzy. Přesto, ale bylo na blatech rásně, ale o tom až zítra. Dnešní fotografie z našeho výletu jsou z malé obce Dráchov, ve které jsme se zastavili, abychom se zblízka podívali na kostel sv. Václava a starobylou tvrz, kterou v Dráchvě mají. V kostele sv. Václava právě probíhají restaurátorské práce a my měli to veliké štěstí, že nám ochotní restaurátoři nabídli prohlídku kostela u vnitř. Samozřejmě jsme nabídku přijali a do kostela nahlédli.

Dráchov dostal jméno po svém zakladateli, který se jmenoval Drach. Vesnice leží na strmém návrší na levém břehu řeky Lužnice.
Nejvyšší dominantou tohoto místa je určitě kostel. Byl původně gotický, prvně si ho připomínáme v roce 1353. V 16. století byl barokně přestavěn a vedle kostela vyrostla i nová věž. Uvnitř nalezneme fragmenty gotických nástěnných maleb z doby kolem poloviny 14. století a jsou nazvané "Poslední soud". Kostel je zasvěcen sv. Václavovi a je vybaven pseudogotickým zařízením. Při kostelu je fara, ke které náleží i vesnice Borkovice, Čeraz, Čejnov a Řípec.U vsi je i bývalý poplužní dvůr knížete Paara. Nad tímto statkem stojí stará sýpka, bývalá tvrz pánů dráchovských. Kdy přesně byla tato tvrz založena není známo. Jelikož Dráchov bezprostředně sousedil s dnes již neexistujícím hradem Svákov nad Soběslaví a se starobylou obchodní cestou, vedoucí tudy přes Lužnici na jihovýchodní pomezí Čech, bude se vznik této osady datovat do dávných dob. Je to určitě nejstarší osada v bývalém řečickém panství. Kostel je původu také starobylého, i když první psané zprávy o dráchovské faře jsou ze 14. století.

Kostel sv. Václava:

V kostele sv. Václava:

Dráchovská tvrz:

A na závěr ještě pár detailů z rozpadajícího se býváleho dráchovského JZD:

Okolí kostela sv. Rozálie je lemováno nádhernými lípami. Na kmeni jedné z nich je udělaný malý oltář.

Odrazy korun stromů v oknech kostela:

Ten den kvetly v trávě u studánky sněženky:

Cestou do Bernartic, odkud jsme jeli domů, jsme natrefili na smírčí kříž:

Studánka s léčivým pramenem: