Prosinec 2009

Přání do Nového roku 2010

30. prosince 2009 v 8:55 | Marie |  Vánoce






....a najednou jsem si byl jist
že sebevíce uspěchaným spěchem
nezrychlíš život.



Stromy se pouze rychleji
kmitají podél cest.
Však jejich míza
stoupá dál do korun
vznešeně a uvážlivě....

( Alois Volkman)

Moji milí přátelé a návštěvníci blogu, přeji nám všem do Nového roku, abychom se nenechali strhnout uspěchaným světem kolem nás a měli oči i srdce stále otevřené pro všechno krásné co nás potká.
Marie

Pavučina

28. prosince 2009 v 20:19 | Marie |  Básně
Dneska odpoledne jsme šli na návštěvu k babičce, cestou jsem udělala pár fotek. Na dvou z nich jsem vyfotila pavučinu skrytou v dutině mezi kameny pod mostem. S fotografiemi jsem si trochu pohrála a udělala jsem různé výřezy. Posuďte sami, jestli se můj oblíbený básník pan Jaroslav Seifert mýlí.



Pavučina


Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
-Maminko, zab ho, bojím se ho!
-Proč? Nosí peníze.

A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.


Ač od těch dob je neviháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby- vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.


Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem pak už neviděl.































Zahlédl jsem Ježíška!

23. prosince 2009 v 10:11 | Marie |  Vánoce
Jsem ráda, že se Vám ukázky z knížky ,,Už sněží, už chumelí" líbí. Všechny kapitoly jsou pěkné a vtipné, ale má nejoblíbenější je kapitola poslední. Vždy když jí čteme, jsem tak trochu dojatá. Ale abych Vás uvedla do děje knihy.
K Dušanovi a Báře na Štědrý večer Ježíšek něpřišel, protože ve starožitné skříni s dárky se zlomil klíč. Ježíšek dětem zanechal vzkaz, že to nestihl a dárky jim přinese až druhý den:




Ráno přiběhl Oťas podívat se na dárky. My to tak děláme vždycky. On přiběhne k nám, ukážu mu, co jsem dostal, a pak jdeme zase k nim.
,, U nás Ježíšek včera nebyl," přiznal jsem se. ,,Nestihl to. Přijde dneska. Po obědě."
Ota na mě mžoural, jako by mu vypadla skla z brejlí. ,, A víš to jistě?"
Co jsem mu na to měl říct? Jak může někdo úplně jistě vědět, jestli k němu přijde Ježíšek? A zvlášť druhý den. A v poledne. S tím jsem žádné zkušenosti neměl. Ani jsem o tom nikdy neslyšel.
,, Ale jo, on přijde," řekl Ota, když já jsem neříkal nic. ,, Uvidíš, že příjde. Tak čekej. Já se tu nabudu motat."
Bylo to celé takové zvláštní.
K hodobožovému obědu jsme zasedli jako ke štědrovečrní večeři. Akorát že měl smaženého kapra s bramborovým salátem už jenom tatínek, my ostatní krůtu. A směli jsme jíst rychle jako jindy.
Všichni jsme seděli u stolu, když v tom se ozval zvonek. Ne Ježíškův. Zvonek od vrátek. Ale taky jen tak cinknul,jako by chtěl ten ježíškův napodobit.
Vyběhl jsem ven . U vrátek leželo na smrkové větvičce červené auto. Ne na vysílačku, jak jsem si o něj chtěl napsat; mrňavé že se vešlo do dlaně. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nikde nikdo nebyl.
Hned na chodbě jsem to autíčko vyzkoušel. Bylo na setrvačník, ale stejně šikovné jako to na vysílačku, co se nepřevrhá. Jak do něčeho najelo, odrazilo se a šupajdilo jinam.
Šel jsem s ním do kuchyně. A najednou jsem okem zahlédl Otu Pivoňku. Opatrně vykukoval za zachumeleného živého plotu za naší garáží. Když si myslel, že ho nikdo nevidí, vyrazil jako zajíc a pelášil domů.
V tom se ozval Ježíškův zvoneček.
Bára byla v pokiji u stromečku první, protože já se díval za Otou, dokud nezmizel za rohem u pošty. Slyšel jsem, jak vříská radostí: ,, Dostala jsem všechno, co jsem si přála! Ježíšek to věděl!"
Věděl.
Já taky v té hromadě dárků neměl ani jeden, který bych nechtěl, nebo který by se mi nelíbil.
,, Tak z čeho máš největší radost?" zeptala se mě maminka a mrkla na auťák s vysílačkou.
,, Za všeho," řekl jsem po pravdě.
Pevně jsem však sevřel v dlani, to melé červené autíčko, aby vědělo, že bych ho za žádné jiné nevyměnil.
,,Opravdu ze všeho?" usmíval se spokojeně tatínek.
,,Jo. A taky z toho, že jsem dneska poprvé zahlédl Ježíška," řekl jsem.


Z knihy. ,,Už sneží, už chumelí. Autor- Miloš Kratochvíl; ilustrace-Josef Paleček."





Moji milí přátelé, přeji Vám všem z celého srdce krásné a pokojné prožití Vánočních svátků.
Přeji Vám , aby jste nejen během svátků, byli obklopeni dobrými přáteli ,jako byl Ježíšek -Oťas.

Zlaté prasátko

22. prosince 2009 v 8:18 | Marie |  Vánoce


Když jsme s Barčou procházeli do našeho pokojíčku, maminka myla nádobí, tatínek stál u okna a koukal někam do tmy. Najednou prudce rozhrnul záclonu, čelem se opřel o sklo, div nevymáčkl tabulku.
,,Co je, Karle? Je ti zle?" viděsila se maminka.
,,Ne, " řekl. A pak zašeptal skoro po slabikách: ,,Já vidím zlaté prasátko."
Hned jsme byli u okna všichni. A všichni jsme ho viděli!
Nebylo velké, ale bylo zářivě zlaté, jako hvězda pod špičkou našeho stromečku. A pobíhalo po Vránovic dvorku.
Pak se u Vránů otevřeli dveře a pan Vrána vystrkával na zápraží Matýska, Matýskovu matku i tatínka a nakonec i paní Vránovou. Ale navystrkoval je pozadu jako odpoledne psa Holmese. Spíš je s úsměven něžně vybízel. V tom těsně kolem nich proběhlo to zlaté prasátko. Paní Vránová padla na kolena a sepěla ruce. Přes okno jsme neslyšeli, jestli se modlí nebo co říká. Byli jsme však zvědaví a spěchali jsme ven.
,,Mami," chytla Barča maminku za sukni a měla slzy na krajíčku. ,,Já nejedla jenom vánočku, ale tajně i čokoládu a šunku. A taky prasátko vidím. Mám se taky modlit?"
,,Ne," uklidnila ji maminka. ,,Ty ještě rosteš, tak se postit nemusíš."
To už jsem slyšeli, jak se modlí paní Vránová ,,Pane Bože, ať tem nůj blázen dostane konečně rozum...!"
,,Šťastný a veselý Vánoce!" mával na nás pan Vrána.
,,Hlavně zdraví!" volal tatínek. ,,Viděli jsme, jak se tu něco zablesklo, tak se jdeme podívat..."
,, Asi jste se řádně postili, když vidíte zlaté prase, co !" zářil pan Vrána.
A do toho se zase zapletla modlitba paní Vránové: ,,Bože, Bože! On natřel našeho Gustíka zlatou barvou na jmelí! Co si o něm ta němá tvář pomyslí?!"
,, Není to krása?" jásal pan Vrána. ,, Tolikrát se člověk postí, tak aspoň jednou si zaslouží to zlaté prasátko uvidět. Jó, když lidi chtějí, i zázraky se dějí!"
Paní Vránová pořád ještě klečela, ale její modlitby už nebylo slyšet, protože za dveřmi předsíně divoce štěkal Holmes. Potom se mu ty dveře nějak podařilo otevřít. Holmes vyletěl jako dělová koule, povalil pana Vránu, který se ho snažil chytit, a začal honit zlaté prasátko. Vyběhli na ulici pootevřenou brankou, kterou pan Vrána odemkl, aby svolal sousedy na spatření zázraku.
Místo dívání na zázrak nakonec všichni vyrazili za Gustíkem, Holmesem a panem Vránou, který zoufale křičel.,,Pomozte mi je chytit, Matýsku počkej, prasátko se vrátí!"
Holmese přivedli asi za hodinu. Ale když jsme šli s Bárou spát, Gustík ani náš tátínek doma ještě nebyli.
,,Když zavřu oči, tak vidím, jak zlaté prasátko běží po obloze," řekla Bára. ,,Vidíš to taky?"
,, Ne," přiznal jsem. ??Ráno se taťky zeptáme, kdy Gustu chytli. Jestli už bude doma."
,, Vánoce jsou stejně bezva," řekla Bára a já slyšel, že není vůbec smutná.
,, Jsou. Jenom ty dárky že nemáme..."
,, Buď rád," řekla a zasmála se. ,,My dostaneme nadílku už zítra a všichni ostatní na ni teď musejí čekat celej rok!"
A to byla pravda. Naše Bára je někdy vážně chytrá. I když je malá a nemá rozum.

Už sneží, už chumelí: Miloš Kratochvíl, ilustrace-Josef Paleček



Krmítko

20. prosince 2009 v 20:31 | Marie |  Vánoce
V květince Mateřídouška, jsme koupili mým rodičům, k vánocům, proutěné krmítko. Moc se mi líbilo. Když jsem si krmítko spokojeně nesla domů, vzpoměla jsem si na další kapitolu z knížky: Už sněží, už chumelí. A tak ji přidávám pro zlepšení nálady:

PAN VRÁNA A VRÁNY


Hned jak začne pořádně mrznout, postaví tatínek na zahradě ptáčkům krmítko. Tedy hned, jak ho najde.
Hledá ho každou zimu. Nikdy si ho totiž na jaře neuklidi na stejné místo.Vždycky si vzpomene, jak ho začátkem zimy nemohl najít, a tak si vymyslí jiné, lepší místo. A na začátku příští zimy ho hledá znovu.
Teď ho hledal v sobotu celé dopoledne.
A tak než tatínek naše malé krmítko pro sýkorky, brhlíky, kosy a čermáčky objevil, pan Vrána už montoval do větví jabloně velikou bednu od prastarého televizoru. Pan Vrána je jediný člověk u nás ve vsi, který dělá krmítko pro vrány. Je hrdý, že je taky Vrána. Ale vždycky na to hrdý nebyl, říkal tatínek.
Jako kluk se kvůli tomu prý vellice trápil. Kluci mu říkali krákoro, zobane, černá krovko, havrane a tak podobně a místo ,,Františku!" na něj volali ,, Krá, krá!". A tak si pan Vrána jako malý každý večer na místo klukovských knížek četl telefonní seznam a záviděl lidem jména jako Adamčík, Carboch, Elčkner, Velek, Novák nebo Hradský.
Jednou do třídy pana Vrány přišel školní inspektor, vyvolal ho a zeptal se ho na jméno. Někdo ze spolužáků tiše zakrákal: ,,Krá! Krá!" a pan Vrána to už nevydržel a představil se jako Král. Celá třída řičela smíchy a zděšená paní učitelka prozradila, že je to lež.
Žák Vrána se vymlouval, že si dal takové školní umělecké jméno, jako to dělají spisovatelé, zpěváci nebo herci, ale moc mu to nepomohlo.
,, Taky zolčinci si mění jména!" vykřikl pan školní inspektor. Vzal to nejen jako uličnictví a lež, ale i jako osobní urážku.
Jmenoval se totiž Břetislav Konipas, a rozčílilo ho, že se žák páté třídy Vrána stydí za své pěkné ptačí jméno místo toho, aby na ně byl hrdý.
Paní učitelka se snažila pana školního inspektora Konipase uklidnit a řekla panu Vránovi, že za žádné jméno se člověk stydět nemusí, dokud mu sám neudělá ostudu. Takže není nic směšného na tom, když se někdo jmenuje třeba Pidlifous nebo Rajmbajzlík...
Já to vím. To se tak se jmény někdy povede. U nás ve vsi bydlí v jednom domě Myslivcovi a pan Zajíc. A nikdy jsem neviděl, že by před nimi pan Zajíc prchal nebo že by po něm pan Myslivec střílel.
Pan Vrána to od toho maléru se školním inspektorem taky ví a rozhodl se, že se bude k vránám hrdě hlásit.
Dnes má chatu v osadě ve Vraňanech, každý rok o narozeninách jezdí s celou rodinou na Vranskou přehradu a v zimě věší na jabloň to veliké krmítko pro vrány.
Nasype jim tam různé dobroty, a když zahlédne, jak po obloze houpavé letí černé hejno, vezme si černý kabát, krouží kolem krmítka, mává rukama a volá: ,,Krá, krá, krá!," jako to kdysi ve škole volali kluci na něj.
Jenže ještě nikdy se nestalo, že by tím krákáním vrány do krmítka přilákal.

Už sněží, už chumelí-Miloš Kratochvíl




Staré kolo

17. prosince 2009 v 6:51 | Marie |  Jen tak
Když jsme se byli s Mikym podívat na výstavě betlémů, zaujalo mě před jedním obchodem, pod vánočním stromečkem staré rezavé kolo. Byla jsem z něho fakt nadšená a vlastně jsem v té chvíli nevěděla jestli byla hezčí výstava nebo kolo. Ale posuďte sami, staré, rezavé, zadní duše vypuštěná, nepoužitelné a přesto pro jistotu přivázané řetězem...(sychr je sychr, české ručičky jsou nenechavé), prostě úplně obyčejné staré rezavé kolo....














No, není úžasné...

Vánoční trh II.

15. prosince 2009 v 20:18 | Marie |  Vánoce
Ukázka jedné z kapel, které hrály na trhu koledy. Tahle se jim zrovna moc nepovedla, ale já myslím, že to nikomu nevadilo a všichni je zcela upřímě odměnili potleskem.



Vybírám ještě pár fotografií z trhu.




O andílky na trhu nebyla nouze:







Stánek plný levandule:




Ani umění řezbářské nechybělo:



I tkalci měli své zastoupení:










Nechyběla ani květinářka, s košem plných suchých květin:



Nebyl by to vánoční trh, kdyby na něm nebyly zvonečky:



Když už jsme byli celí prokřehlí, koupili jsme si za 40 kč zelňačku v chlebové misce:



Vánoční trh I.

14. prosince 2009 v 19:43 | Marie |  Vánoce
Jak už jste se dočetli u Jarušky na blogu, byl u nás v Táboře o víkendu vánoční trh. Ke správné vánoční náledě přispělo bez pochyby i to, že venku poletoval sníh. Je to zvláštní, ale když vidím padat první vločky, připadám si jako malé dítě, raduji se a mám úsměv na tváři, a pokud to jen trochu jde zabalím se do šály a jdu si tu sněhovou nádheru užít ven.



Letos jsme vánoční trh začali zastavením u stánků, kde byla ukázka tradičních vánočních zvyků.
Bylo milé vidět, jaký o ně byl zájem. Kdo chtěl, mohl si vyzkoušet pouštění svíček ve skořápkách od vlašských ořechů, lití olova, rozkrajování jablíček a zařadili také zdobení perníčků.



Zdobení perníčků:



Pouštění svíček ve skořápkách:








Najvětší zájem byl o lití olova:

Věštec, je bohužel rozmazaný, nepostál chvilku v klidu.






Lití olova si zkusila i tahle malá holčička, k mému překvapení jí vyšel anděl.










Neodolal ani náš Honzík:



Nepodařilo se mi pořádně vyfotit, Honzíkův odlitek, ale všichni jsme tam viděli draka.


A nakonec rozkrajování jablíček:






Hvězdička, kterou měl v jablíčku Honzík.




Třetí adventní neděle- JMELÍ

13. prosince 2009 v 20:19 | Marie |  Vánoce



Lidové pověry
Když jmelí spadne a dotkne se země, je to podle jedné z pověr špatné znamení pro nastávající rok.
Podle jiného mělo jmelí chránit proti blesku, nemoci, ohni a neštěstí. Dávalo se také do kolébky, aby zabránilo čarodějnicím ukrást dítě a položit místo něj dítě podvržené.
Věřilo se také, že dřevo z jmelí zahání nemoc a rychle hojí otevřené rány.
Ženy nosily jmelí, aby je chránilo před otěhotněním.
Také se dávalo vedle dveří ložnice, nebo pod polštář, nebo se věšelo nad postel, aby zajistilo klidný spánek a sladké sny.

Tradice
Jmelí bylo posvátnou bylinou druidů kdysi známé pod názvem ,, druad-lus" (rostlina druidů).Zvlášť posvátné bylo jmelí z dubu, na němž se vyskytuje jen vzácně. O zimním slunovratu se bobule jmelí barvily do zlatova a věřilo se, že jsou zlatou větví druidů. Z dubů se jmelí sbíralo o zimním slunovratu. Dub byl hlavním stromem druidů, a jeho keltské jméno ,, duir" bylo základem pro slovo ,, druid" a ,, door" (dveře), protože dub tvořil vstup do příštího ročního období a do zásvětí. Kolem slunovratu, šest dní po novoluní, odřízl jmelí jedním rázem zlatého srpu druid v šamanském postoji ( tj. na jedné noze, s jednou paží vztyčenou a s jedním okem zavřeným, na znamení, že není zcela přítomen v tomto světě a jedním okem se dívá do světa vnitřního.) Srp představoval sluneční energii a měsíční substanci. Jmelí se muselo zachytit do bílé látky dřív, než se dotklo země, protože se věřilo, že by se zmařila jeho moc.
Jmelí mělo nahradit ztracenou sílu slunce v době jeho největší slabosti. Pro druidy představovalo život v době smrti. Mezi Kelty ustaly v době trhání jmelí veškeré války, takže týdny kolem slunovratu byly období míru a dobré vůle již před křesťanstvím...
Bobule jmelí představovaly semeno, které také skutešně obsahují, a byly talismanem plodnosti. I my se stále ještě líbáme pod jmelím, i když tradice říká, že za každý polibek by se měla utrhnout jedna bobule.
Jmelí je posvátná bylina, protože nevyrůstá ze země, ale pochází z ,, místa mezi místy".

Použití v magii
Bobule uzrávají v době zimního slunovratu a tehdy se také sbírají. V té to době mají zlatavou barvu, která představuje sluneční energii, zatímco rovnovážnou energii měsíce obsahují květy.
O Vánocích věšeli nad dveře svazeček jmelí svázaný červenou stužkou, aby přineslo do domu soulad a po celý rok vítalo všechny návštěvníky. Zvyk, který se ostatně dodržuje do dnes. O dalších vánocích je nahradili čerstvým a staré jmelí spálili na vánočním ohni.
( Čerpáno z knihy: Magické rostliny- Susan Lavenderová, Anna Franklinová. )














Abyste jste věděli, proč právě třetí adventní neděli, píši o jmelí. Je již dlouholetou tradicí naší rodiny, že si na vánočním trhu v tomto čase kupujemu větvičku jmelí. Při zapálení třetí svíčky na adventním věnečku, potom navážeme na jmelí červenou stuhu, na kterou uvážeme devět uzlíků, při utažení každého uzlíku vyslovíme nějaké přání. Jako třeba: ,,Ať se příští rok zase všichni ve zdraví sejdem, ať nám vydrží láska ,která mezi námi je ,apod." Takto začarovanou větvičku jmelí, pak zavěsíme nade dveře, aby nás chránila před zlem, které by chtělo vejít dovnitř.









Svatá Lucie

12. prosince 2009 v 12:32 | Marie |  Tradice



Lucie, noci upije-ale dne nepřidá...


Dýka v hrdle
Lucie byla mladá křesťanka, která žila ve třetím století.Zemřela rukou kata s nožem v hrdle v roce 304 při pronásledování křesťanů. Pověst vypráví o mladičké dívce, kterou se rozhodli rodiče provdat za bohatého pohanského mladíka. Dívka však toužila žít zbožný život ve věčném panenství a všechen majetek rozdat chudým. Matka jí v tom z počátku bránila, ale nakonec ustoupila, kdaž byla sama zázrakem uzdravena. Ženich však odmítnutí těžce nesl, a proto jí udal jako tajnou křesťanku. Soudce Lucii přikázal obětovat pohanským bohům, což samozřejmě odmítla. Za trest měla být na voze taženém volským spřežením do nevěstince, ale stal se zázrak a biřicům se nepodařilo pohnout s vozem, na němž seděla jen útlá dívka. Přežila i mučení. Pálil ji, do uší lili roztavené olovo, trhali zuby, polévali vroucím olejem. S Lucií a její vírou v Boha však nepohnuli. Kat viděl marnost svého konání a rozezlený jí vrazil dýku do hrdla.

Patronka světla
Na svátek sv. Lucie se často konaly slavnosti, doprovázené průvody nebo procesím se zapálenými světly.Bývá většinou znázorňována s dýkou v hrdle. Často drží lampu s olejem nebo misku s lidskýma očima. Původně byly oba tyto znaky spojovány s jménem Lucie, které znamená světlo. Teprve později vznikla legenda, podle níž si Lucie sama vydloubla oči, které probudily lásku onoho maldíka a posla mu je na míse. S tím souvisí její úloha ochránkyně proti očním nemocem, která byla Lucii přisuzována.

Ochránkyně před čarodějnicemi
Český lid považoval Lucii za ochránkyni před čarodějnicemi. Každý den od sv. Lucie se odkládalo až do Vánoc jedno poleno, protože oheň rozdělaný z tohoto dřeva měl chránit celý další rok před čarodějnickými rejdy. Podle jiné pověry měl hospodář vyrobit stoličku s otvorem po suku, v kterým se v kostele na mši o Božím hodu podíval po okolostojících ženách a hned poznal, která z nich je čarodějnice.

Klapající zobáky
Do 16.stol. připadal svátek sv. Lucie na den slunovratu.Díky přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář došlo k posunu svátku o deset dnů do zadu. Od slunovratu se tak o destet dnů vzdálily i lidové obyčeje, které s ním původně souvisely.
V předvečer svátku sv. Lucie chodily po domech lidé v maskách. V každém kraji vypadaly Lucka trochu jinak. V jižních Čechách chodily ve strašidelných převlecích, byly zahalené do bílých plachet, s ptačí maskou na tvářích, z níž čněl veliký zobák, kterým se dalo i klapat. Jinde stačil masce pomoučněný obličej. Během návštěvy Lucky mlčely a všechno předváděly jen pantomimou. O to víc se jich děti bály.

Nůž na hltavé děti
Podle vyprávění Jana Jakub Ryby z roku 1804, Lucky nosily veliké nože a strašily děti, které se během adventu nepostily, že jim rozpářou bříška.
Jinde kontrolovaly , jak je domácnost uklizená, nebo sami napodobovaly různé práce. Ometaly a bílily stěny, drhly podlahy, rozdělávaly oheń.
Kontrolovaly také , zda hospodyně nepředou, protože na svátek sv. Lucie platil přísný zákaz této činnosti. Poku zastihly hospodyni, jak dere peří nabo přede len, vrhly se na ni, peří rozfoukaly a kužel s přízí odnesly.
Podle záznamů chodilo ještě na konci 19. stol. šest Lucek v bílých šatech a šátcích s obličeji zabílenými moukou. První držela zabalené dítě, druhá hadr a rýžový kartáč, třetí metlu, čtvrtá košíček s ovocema cukrovím, pátá štětku k bílení a šestá byla oblečena jako kněz. Vstoupily do světnice, pozdravily, první sedla na stoličku a houpala na klíně dítě, druhá poklekla a předváděla drhnutí podlahy, třetí nutila děti k odříkávání modlitby a další jim rozdávala dárky, pátá napodobovala štětkou bílení stěn a poslední v kněžském rouchu vykropila světnici a přitom se modlila. Celá tato hra měla za úkol vyjádření přání všeho dobrého, v běžném lidském počínání.
( Čerpáno z knihy: České zvyky a obyčeje - Alena Vondrušková)




Všem Luckám přeji k svátku, všechno nejlepší.

Betlémy III.

11. prosince 2009 v 7:32 | Marie |  Vánoce
Na výstavě samozřejmě nemohl chybět jeden z našich nejznámějších betlémů, a to betlém od Josefa Lady. Ladův betlém zde měli vystavený ve dvou velikostech, jeden klasický malý a druhý v několikanásobném zvětšení.

Přidávám k prohlížení Ladovskou zimu od J. Nohavici, text této písně by mohle vyvolat doměnku, že nemám ráda Ladovy obrázky, ale opak je pravdou, mám a moc.




Nejprve ten malý:




A teď ten velký:
























Celá výstava je doplněná jednoduchou a prostou výzdobou, která prohlídce betlémů dodává tu správnou vánoční atmosféru:











Betlémy II.

10. prosince 2009 v 7:36 | Marie |  Vánoce
Pokračování fotografií z betlémské výstavy:

































Betlém malovaný Mikolášem Alšem:


Tento betlém je ze zvonků, každá postava je zároveň zvonek:


















Betlémy I.

9. prosince 2009 v 16:03 | Marie |  Vánoce
Jak už jsem se myslím zmiňovala máme s Mikym tento týden dovolenou a využíváme ji k nákupu dárků, pečení cukroví apod. A jelikož ani já, ani Miky nemáme rádi předvánoční šílení v obchodech, rozhodli jsme se dnešní dopoledne strávit na výstavě betlémů. Každý rok pořádá naše město výstavu s nějakým jiným vánočním zaměřením. Minulý rok byla na téma andělé a letos jsou to betlémy.Výstava je velmi hezoučká, v útulném historickém domě, místnosti jsou provoněny příjemnou vůní z aromalampičky a prohlížení provází tichounce znící hudba.
A protože betlémů bylo hodně, ukáži vám je na pokračování.

Malované jesličky budeme mít, dětičky...

Narození Krista ve chlévě, připomínající jeskyni, byla od počátku křesťanství lákavým námětem k uměleckému zobrazení. Nepronikla jen na obrazy, ale vystoupila i do prostoru. Představovali ji živí lidé, anebo figurky v životní velikosti, které se časem zmenšily tak , aby se vešly do měšťanských pokojů či venkovských světniček. Tyto zmenšené scény jsou betlémy, nazývané také jesličky.

Poprvé v Itálii
Poprvé s myšlenkou zobrazit živě narození Ježíše přišel František z Assisi, zakladatel řádu františkánů a později oblíbený katolický světec. Toužil prožít vánoční noc stejně, jak se kdysi udála v Betlémě. Před Vánocemi roku 1223 postavil v jeskyni nedaleko italského městečka Assisi jesle vystlané senem, k nim přivedl osla a vola a spolu se svými přáteli z kláštera tu uspořádal mši. Podle legendy se mu pak v jeslích zjevilo skutečně Jezulátko, které si mohl pochovat....
( Čerpáno z knihy: České zvyka a obyčeje- Alena Vondrušková.)


Malinkatý betlémky:











Paličkovaný betlém:




















Tento betlém je až z Afriky:


Nejstarší betlém výstavy je s Pannou Marií Klokotskou:

Druhá adventní neděle- perníčky

9. prosince 2009 v 7:18 | Marie |  Vánoce
Druhou adventní neděli jsme zdobili perníčky. Šlo nám to od ruky. Začali jsme hned po obědě a pustili si k tomu náš oblíbený film: Rolničky kam se podíváš. Nevím jestli jej znáte, ale i když je to americká komedie, vždycky se u ní nasmějeme. Humor a nadsázka vánočního šílení je ve filmu vystižená dokonale. Večer jsme zakončili naší obvyklou adventní černou hodinkou, při zapálených svíčkách.


Věneček z papíru

8. prosince 2009 v 8:54 | Marie |  Vánoce
Ještě jsem zkusila vyrobit věneček pletený z papíru. Viděla jsem ho na několika blozích a nedokázala jsem mu odolat. S výrobou dekorativních předmětů, už budu muset končit, protože Jeník prohlásil, že dá na dveře od bytu ceduli s nápisem:

POZOR!!! VÁNOČNÍ ATMOSFÉRA. VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!
Anička mě naopak potěšila. Na našem posledním rodinném adventním večeru nám přečetla svojí novou báseň. Skládá básničky povětšinou s depresivním podtextem, ale tentokrát je to o něčem jiném...
CO JSOU TO VÁNOCE
Třpytka z vánoční ozdoby na tváři mé maminky
a odraz svící v jejích očí
unavený a upřímný pohled mého tatínka
a roztomilé naznačování housliček
rukou mého bratra.

Vánoční ozdoby

7. prosince 2009 v 8:35 | Marie |  Vánoce
Vánoční doba, je u nás doma časem, kdy neustále něco vyrábíme a tvoříme. Letos jsme si vyrobili nové ozdoby na lustr. Jsou to kouličky , vytvořené pomocí stuh, špendlíků a polysterenových koulí.

Už sněží, už chumelí

6. prosince 2009 v 8:48 | Marie |  Vánoce
Vybrala jsem vám kapitolu z naší oblíbené knihy: Už sněží, už chumelí. Jejím autorem je Miloš Kratochvíl a ilustracemi jí doplnil Josef Paleček. Tuto knihu jsme si koupili zhruba tak před sedmi lety a od té doby nás provází její čtení, každý rok po celou dobu adventu až do Štědrého dne. Autorovo vyprávění o době předvánoční a vánoční je pojato s humorem a láskou k tomuto období...
Jen aby nebyl Mikuláš hluchý

Prosinec je měsíc, kdy se pořád něco děje.
Někdy se třeby půl roku nestane nic, ale v prosinci to jde jedno za druhým.
V pondělí poprvé napadl sníh, v úterý jsem měl horečku, ve středu málem zmrzla paní Vránová a pozítří přijde Mikuláš!
Naše Bára se bojí už dneska. Ještě je malá. Ještě ani nechodí do školy. Až bude velká jako já, tak se třeba bát nebude. Nebo až bude ještě větší, protože já se taky pořád trochu bojím. Jenže to je něco jiného. Bára se bojí, protože ještě nemá rozum, kdežto já se bojím, protože rozum mám.
Já se vždycky bojím, že si mě spletou.
Že si mě spletou s Otou Pivoňkou. My jsme si totiž podobní ostříháním hlavy, velikostí a ušima. Na školní fotografii si mě s pivoňkou spletla i teta Máňa, tak proč by si mě s ním nemohl splést Mikuláš a čert a rovnou se do mě pustit metlou. U Pivoňků tak prý nadílka vždycky začíná, protože Ota má kvůli své dobrodružné povaze na metlu vždycky nastřádáno.
Předloni jsem se chtěl zachránit pomocí pana holiče Čejky. Nechal jsem se ostříhat na ježka, ale hned cestou domů mi vlasy splihly, a když jsem se v koupelně podíval do zrcadla, vypadal jsem zase jako Ota Pivoňka.
Teď to dělám tak, že hned jak se ve dveřích objeví Mikuláš, rychle pozdravím a řeknu hodně hlasitě své jméno. Jenže co kdyby přišel nějaký hodně starý Mikuláš, který je už úplně hluchý? Z toho mám strach...
Já bych se jinak možná Mikuláše a čerta ani tak nebál, ale bojím se jich taky proto, že na ně nejsem zvyklý.
Třeba Babouček má dědu, který má stejně bílé vlasy a vousy jako Mikuláš, takže Babouček je na takovou osobu zvyklý, a klidně Mikulášovi tyká.
Nebo Kotnour...Jeho strýc je kominíkem, takže mu čert připadá, jako když příjde na návštěvu někdo z rodiny. Ale my, co nejsme zvyklí jako Babouček a Kotnour, se asi všichni trochu bojíme.
,,Kdo nezlobí a má čisté svědomí, ten se čertů bát nemusí," říká vždycky naše maminka, aby nás uklidnila, ale mě to moc neuklidní, i když vím, že je to pravda.
Jednou jsem to viděl i v pohádce v televizi. A pak taky doma, když u ná ještě bydlel strejda Jára. Říkal mně a Báře, ať se nebojíme, protože toho kdo byl hodný, četr na zádech neunese. Já mu věřil. V té pohádce to bylo taky tak. Jenomže jak můžu vědět úplně jistě, jestli jsem byl hodný? Maminka to kolikrát vidí taky docela jinak než já. A to není tak vážná jako svatý Mikuláš ani tak divoká jako čert!
Jak se blížil večer, tak jsem si připadal čím dál tím míň hodný a víc a víc jsem se bál. Bára asi taky, protože měla v obličeji barvu, jako když jednou snědla zelený šunkový salám. A když pak vletěl do kuchyně čert, začali jsme s Bárou vřískat jeden víc než druhý.
Rohatec řinčel řetězem dupal kopytem a šermoval očouzenými vidlemi.
,, Mírni se, čerte, ať tu všechno nerozbiješ!" Napomenul ho Mikuláš.
Ale čert řádit nepřestal. Vidle sice odhodil, vytáhl však z pytle metlu a švihal kolem sebe tak prudce, že to hvízdalo, jako by měl na té metla přivázanou meluzínu.
Ječeli jsme čím dál víc.
Strejda Jára se na to nemohl dívat. Zakřičel, ať nekřičíme, že jsme byli hodní, a aby nám dokázal, že hodného člověka čert neunese, skočil mu na záda.
V čertovi zapraskalo, padl na kolena, vykulil oči a rohy se mu posunuly navrch hlavy. Náš strejda je veliký a čert byl spíš huňatý než velký. I přes strejdův smích bylo slyšet, jak čert kňourá.
Svatý Mikuláš to taky slyšel. Začal do strejčka bušit krásnou berlou, až z ní lítaly kousky stříbra.
Strýček z čerta slezl, ale ten se už nenarovnal a sténal čertovskou řečí, takže i Bára zapomněla brečet. Strejda mě cvrnknul do ubrečeného nosu a řekl: ,, Tak viděls to? Když máš čisté svědomí, tak tě čert neunese. Ale musiš taky pořádně jíst!"
Svatý Mikuláš se na něj zamračil a řekl mu: ,, Máš rozum? Stokilovej kolohnát a hupsne mu na záda?! Vždyť jsi mi ho polámal! Ty bys zasloužil vážně do pekla!"
Na to čert ještě víc vypoulil oči a zasténal lidským hlasem: ,,Néééé!" Protože poznal, že našeho statečného a spravedlivého strýčka neunese.
Skončilo to tak, že nakonec toho polámaného čerta odnesl na zádech Mikuláš, a já jsem slyšel, jak říká tatínkovi, který za nimi nesl berlu a vidle: ,, Tak sem k vám už víckrát nejdeme."
Od té doby vím, že spravedlivého člověka čert neunese. A taky vím, že svatý Mikuláš má čerta rád, takže čert asi nemůže být takový zloun, jak vypadá. A ještě vím, že ani Mikuláš někdy nesplní, co slíbí, protože příští rok k nám přišel znovu.







Svatý Mikuláš

5. prosince 2009 v 7:55 | Marie |  Tradice


Jest památka Mikuláše, naše štědrého dárce...

Legenda o biskupovi
Mikuláš (Nicolas) žil ve 3. a 4. století. Pocházel z křesťanské rodiny a už jako mladý byl znám svým dobrým srdcem. O jeho dobrých skutcích se vyprávějí různé historky. Pomohl například muži, který se natolik zadlužil až mu hrozilo, že bude muset prodat své tři dcery do nevěstince. Když se to sv. Mikuláš dozvěděl, vhazoval otevřeným oknem po tři noci za sebou do ložnic dívek peníze. Daroval jim tolik, že kromě dluhu jim zbylo i na věno. Veškerý zbytek svého majetku rozdal chudým a vydal se na pouť do Palestiny. V maloasijském městě Myra zemřel v té době biskup, a protože nebyl žádný vhodný kandidát, měl se jeho nástupcem stát ten, kdo následujícího rána vstoupí jako první do chrámu.Byl to Mikuláš.Brzy po jmenování Mikuláše za biskupa, nastala poslední vlna pronásledování křesťanů.Sv. Mikuláš byl několik let vězněn a mučen, ale vydržel a své víry se nevzdal.Teprve po roce 313, kdy císař Konstantin povolil milánským ediktem křesťanství, mohl se sv. Mikuláš vrátit do svého úřadu biskupa. Umíra starý kolem polviny 4. století. Není znám přesný rok, ale den ano-6.prosince.

Mokrý Mikuláš
Poměrně brzy po smrti začal být biskup Mikuláš uctíván jako světec.V celé Evropě se vyprávěla pověst o námořnícich, které sv. Mikuláš zachránil před smrtí na rozbouřeném moři. Ani světec se však při svém zázraku nevyhnul mořským vlnám a nezůstala na něm nit suchá. Proto námořníci dodnes uctívají tzv. mokrého Mikuláše. Tato pověst byla známá i u nás. Mikuláše si zvolili za ochránce také rybáři, voraři a převozníci. Obyčejní lidé věřili, že je sv. Mikuláš ochrání před povodněmi a zabrání zničení mostů. U nás však Mikuláše jako patrona vod a mostů na začátku 18.stol. vytlačil domácí světec Jan Nepomucký.
Od středověku se svátek sv. Mikuláše spojoval s vírou v bohatství. Obchodníci rádi v tento den uzavírali složité obchody. V některých zemích jej prosili o ochranu pře zloději, jinde se zase k němu obracely ženy před porodem. V některých krajích sv. Mikuláše považovali za patrona šťastného manželství. Štědrý biskup je samozřejmě také patronem dětí.
Na obrazech je sv. Mikuláš zobrazován jako muž v biskupském rouchu s berlí vruce. U nohou mívá tři zlaté koule, měšce s penězmi nebo kotvu, která symbolizuje sv. Mikuláše jako ochránce námořníků.

Santa Claus
Jméno Santa Claus vzniklo v Americe zkomolením jména sv. Mikuláš. Nejdříve zde nosil nadílku 5.prosince jako u nás, ale časem se nadílka (dárky) přesunula na Štědrý den.Podobu mužíka v kožešinovém obleku, který jezdil na saních tažených sobi mu dal v roce 1822 profesor teologie Clarke C. Moore v básni Zpráva o návštěvě sv. Nicolase. Zde měl Mikuláš osm sobů a do příbytků vstupoval komínem. Jeho podoba se však stále měnila, jednou byl štíhlý a vysoký, jindy zas malý a kulatý. Ještě ve dvacátých letech 20. stol. jeho oblečení bylo barvy modré, zelené či fialové a připomínal spíše elfa nebo skřeta.
V roce 1931 firma Coco-Cola spustila reklamní kampaň, v níž její nápoj přinášel Santa Claus, statný muž s bílimi vousy a dobrtivým výrazem, oblečený v červeném kabátě. Úspěch kampaně byl veliký.Jejím výsledkem nebylo jen rozšíření Coco-Coly, ale také dnešní podoby Santa Clause. Reklamní Santa Claus tak ovlivnil velkou část světa a trochu tak zamotal do té doby dodržované zvyky v některých zemích. I u nás nahradil novodobého Dědu Mráze a bohužel částečně i Ježíška. Mikuláš, který chodí za dětmi s dárky 5. prosince, však naštěstí odolal. Málokdo si dnes uvědomuje, že v některých rodinách neděluje sv. Mikuláš v prosinci dvakrát. Jednou pod svým jménem 5. prosince a podruhý pod pseudonymom na Štědrý den jako Santa Claus!

Mikulášské pochůzky
Rozpustilé maškary obcházely domácnosti už od středověku. Středověcí Mikuláši se ovšem
nepodobali dnešním, šlo obvykle o stejné nebo podoné masky, jaké chodily při podobných příležitostech během celé zimy.Mikulášský průvod se skládal z mládenců oblečených do vojenských uniforem jako husaři se šavlemi, myslivci s puškami, Turci s turbany, mouřrníny. Jeden mladík se převlékl za dámu v klobouku. Nesměl chybět ani jezdec na koni, ras, žid, smrtka či laufři. V průvodu byl i biskup s berlou a andílci. Zvláštními maskami byli hajduci, kteří chránili sv. Mikuláše, dále tu byla maska, zvaná klapačka.Představoval ji mladík v houni, sedící na tyči zakončené dřevěnou hlavou s velkými čelestmi, které po zataháním za provázek hlučně klapaly. Kdyby ústřední postavou nebyl biskup s berlou a s anděly, mohl by celý rej masek klidně chodit o masopustu. Po odehrání příslušných scén a odříkání proslovů se masky nahrnuly do domu, kde měl Mikuláš řeč k hospodáři, v níž mu radil jak má vychovávat děti. Poté dostaly děti sušené ovoce a cukroví a hospodář odměnil maškary trochou peněz.
V 18. a 19. stol. už masky postupně ubývaly a Mikuláš chodil jen s čerty a anděly. V některých místech na Moravě doprovázely Mikuláše ženy- Mikulášky, oblečené do bílých šatů. V tomto případě chyběl v družině anděl, kterého nahrazovaly. Jinde se zas objevovaly ženy s biskupskými čapkami na hlavách, kterým se říkalo matičky.

Nadílka
Malé děti se vždycky třásly strachem před čertem v huňatém kožichu, s řetězem a dlouhým červeným jazykem, případně i s pytlem, ve kterém si ty zlobivé odnášel. Mnohým dětem se jen obtížně podařilo odříkat modlitbu, pokud to zvládly dostaly odměnu. Obvykle drobnost od maškar a pořádnou nadílku od rodičů a kmotrů, kteří tvrdili, že je u nich nechal Mikuláš. Modlitbu však musely odříkávat i velké děti, dokonce i dospělá mládež, jinak by je Mikulášův průvod naházel do vody nebo alespoň řádně zpráskal. To už byla spíš hra, která dokazuje, že humor a rozpustilost u těchto zvyků nikdy nechyběly.
Dárky na mikulášský svátek dostávají děti i dnes. Sladkosti, ovoce, ořechy, drobné hračky nebo brambory a uhlí pokud zlobily. Dnes už Mikuláš většinou nepožaduje po dětech modlitbu, ale spíš básničku nebo písničku. Zároveň je chválí nebo napomíná, podle toho jak se s rodiči domluvil.
Od počátku přisuzovala legenda sv. Mikuláši hlevně štědrost. Proto se děti i dnes těší na mikulášskou nadílku.
( Čerpáno z knihy:ČESKÉ ZVYKY A OBYČEJE-Alena Vondrušková.)


Mikuláš ztratil plášť,
Mikuláška sukni,
hledali, nenašli.
Oba byli smutní.


Mikuláš s andělem a čertem z PETek:


















Přeji vám všem pěkného Mikuláše.

Svatá Barbora

3. prosince 2009 v 10:57 | Marie |  Tradice

Sláva svaté Barborce- dá nám dárky v komůrce


Barborka byla dcerou bohatého šlechtice. Ten se obával, aby nepodlehla svodům nápadníků a tak ji zavřel do věže. Barborka věděla, že se otci za tento skutek nejvíce pomstí tím, když se stane křesťankou. Dívce se podařilo z věže utéct, byla však chycena a dovlečena zpátky. Pastýř, který prozradil úkryt dívky, byl Bohem potrestán- jeho ovce se proměnily v kobylky.Barborka se odmítla zříct své víry a otec jí předal soudci. Nepodlehla ani mučení a nakonec byla popravena. Hlavu jí uťal mečem její vlastní otec.Podle legendy ho hned poté na místě zabil blesk. Tato legenda byla datována do 3, století.Příběh mučednice Barborky však nemá žádné věrohodné historické doklady. Přesto se všemi zhrzená dívka připojila k nejuctívanějším světcům.

Barbořino světlo
Barborka je patronkou mnoha řemesel a povolání z níž nejznámnější u nás jsou horníci. Nejznámější chrám u nás zasvěcený sv. Barborce je v Kutné Hoře, městě se slavnými stříbrnými doly.Na svátek sv, Barborky nechávali horníci přes noc hořet ve štolách v kahanech světlo na ochranu před smrtelnými úrazy.Lidé věřili, že je sv. Barborka uchrání před náhlou a nenadálou smrtí, například úderem blesku.
Mulisi, mulisi...
V mnoha vesnicích se na svátek sv. Barborky- ženy a dívky oblékaly do bílých prostěradel a šatů, přes obličej měly závoj nebo roušku, aby vypadaly strašidelně. Někde se převlékaly za jeptišky a nebo si obličeje poprášily moukou. V ruce držely košík s ovocem a sladkostmi pro hodné děti a v druhé metlu nebo vařečku na ty zlobivé. Barborky kdysi chtěli po dětech modlitby a strašily je při tom huhláním mulisi, mulisi..., což je zkomolenina modli se, modli se.

Úryvek z písně Barborek:

My tři Barborky jsme, z daleké krajiny
jdeme a dárky vám neseme.
Nesme, neseme velice krásné, kdo se
modlit bude tomu je dáme.
A kdo nebude tomu nalupáme.

Kvetoucí barborky.
Také na svátek sv. Barborky lidé věštili. Nejznámější a nerozšířenější zvyk, je řezat třešňové nebo višňové větvičky, nazývané barborky. Barborky se dávaly do vázy a dívky je zalévaly vodou z úst. Měly pak vykvést na Štědrý den. Rozkvétající barborky přinášely lidem různé náznaky podle nichž věštili. Už to ,že rozkvetly, znamenalo pro dívku štěstí, případně lásku nebo dokonce vdavky.. Ukryla-li si dívka jeden kvítek za šněrovačku, mohla přivábit chlapce, kterého si vybrala.Někdy pojmenovala děvčeta každou větvičku jménem jiného chlapce a věřila, že si vezmou toho, jehož větvička vykvetla první.
Také se počítalo , kolikátý den po sv, Barborce se květy rozvinou. Podle toho se pak určoval nejšťastnější měsíc příštího roku.
Na Šumavě věřili, že když si vezmou kvetoucí větvičku s sebou o půlnoci na vánoční mši do kostela, rozpoznají s její pomocí čarodějnice, které se obvykle stavěly zády k oltáři.
Někde věřili, že dívce, která už není panna , barborky nevykvetou. Proto dívky řezané větvičky raději schovávaly před nepovolanýma očima.

(Čerpáno z knihy: ČESKÉ ZVYKY A OBYČEJE - Alena Vondrušková)


Rozmazaná světla

2. prosince 2009 v 6:08 | Marie |  Vánoce
Nedávno jsem vám ukazovala, jak máme světly vyzdobený Tábor. Pravda je, že fotografování v noci mi moc nejde, vím že bych měla používat stativ, ale znáte to. A tak víc fotografií bylo rozmazaných, než ostrých. Nemůži si, ale pomoct a ukáži vám i ta rozmazané.