Únor 2011


Svatý Jan Nepomucký

26. února 2011 v 7:00 | Marie |  Cestou necestou
Informace o tom, jak to bylo s životem a smrtí Jana Nepomuckého jsem hledala , potože v Ševětíně mají na podstavci sochy tohoto světcě vyobrazenou zpověď královny Žofie a následné vhození Janova těla z mostu do řeky. Je to vlastně smutný příběh člověka, který podle legendy odmítl prozradit zpovědní tajemství králi. Za věrnost svému duchovnímu poslání byl zabit a vhozen do řeky. Na internetu jsem, ale našla zajímavé stránky věnované sv. Janu Nepomuckému, kde se praví o životě a smrti tohoto světce toto:


Život sv. Jana Nepomuckého

Fenomén sv. Jana Nepomuckého se stal nedílnou součástí historie české země, překročil však i její hranice a spojil tisíce lidských životů.
Množství soch, kostelů a kapliček sv. Jana po celém světě, především v Bavorsku a zemích Latinské Ameriky, svědčí o velkém světcovu věhlasu
Sv. Jan Nepomucký se narodil v Pomuku (dnešním Nepomuku) kolem r. 1340 v rodině rychtáře Velflína. Na místě, kde podle pozdější tradice stával jeho rodný domek, byl podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera vystavěn barokní chrám sv. Jana.
Prvního vzdělání se Janovi dostalo v nedalekém cisterciáckém klášteře (jiné prameny uvádějí školu zřízenou roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba). V písemných pramenech se jeho jméno objevuje v r. 1369, kdy působil jako veřejný notář pražského arcibiskupa. V r. 1380 se dal zapsat na právnickou fakultu Pražské Univerzity a stal se oltářníkem u sv. Víta v Praze. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo v italské Padově. Po návratu do Prahy se stal kanovníkem u sv. Jiljí a farářem v kostele sv. Havla. V roce 1389 jej arcibiskup Jan z Jenštejna jmenoval svým generálním vikářem (tj. správcem, výkonným pracovníkem diecéze, který jej zároveň v nepřítomnosti zastupuje) . V tomto vysokém postavení se dostal do vleklých sporů s králem Václavem IV., které vyústily v jeho zatčení a umučení.

Autor článku: Muzeum Nepomuk


Mučednická smrt sv. Jana Nepomuckého

Příčin, z nichž vzešla Janova smrt, bylo několik. Tou hlavní však byl mocenský spor, který postavil krále a arcibiskupa do otevřeného nepřátelství. Král Václav velmi usiloval o oslabení arcibiskupovy moci. K tomu mu mělo dopomoci vytvoření nového biskupství, které by bylo zcela podřízené jeho vlivu. Základem pro něj se měly stát statky bohatého kladrubského kláštera, král čekal jen na smrt starého opata Racka. Racek zemřel na počátku roku 1393. Arcibiskup Jenštejn si však uvědomil, jakou hrozbu to pro něho může znamenat, a přiměl generálního vikáře, aby rychle potvrdil volbu Rackova následníka. Jan Nepomucký tedy stvrdil mnicha Olena novým opatem kladrubským dřív, než proti tomu mohl král zasáhnout. Toto Jenštejnovo jednání krále velice rozlítilo. Přikázal zatknout Jenštejnovy úředníky, mezi nimi i generálního vikáře Jana. Zajatce nejprve čekal výslech v kapitulní síni na Pražském Hradě. Poté byli převezeni na Staroměstskou radnici a podrobeni výslechu útrpnému, včetně krutého mučení, na jehož následky nakonec Jan zemřel.
Pozdější prameny uvádí jako možnou příčinu královy nenávisti vůči Janovi i skutečnost, že Jan byl zpovědníkem královy manželky Žofie a odmítl vyjevit její zpovědní tajemství. Tuto teorii dnes nelze ani prokázat, ani jednoznačně vyvrátit. O její pravdivosti by snad mohla svědčit králova nebývalá aktivita v mučírně, kde sám pálil Jana na bocích pochodní, i fakt, že vyslýchat arcibiskupovy úředníky kvůli volbě kladrubského opata bylo zbytečné, neboť král už všechny podrobnosti jistě znal.
Jan Nepomucký byl umučen 20. března 1393 na staroměstské rychtě (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku). Jeho tělo bylo svrženo z Karlova mostu a o necelý měsíc později nalezeno na pravém břehu Vltavy.

Autor článku: Muzeum Nepomuk




.
.
.


.
.
.


.
.
.


.
.
.

.
Líbil se mi plůtek kolem sochy, takže pár jeho fotografií
.


.
.
.



.
.
.



.
.
.



.
.
.



.
.
.


Ševětín- kostel sv. Mikuláše

24. února 2011 v 6:51 | Marie |  Cestou necestou
S několikadenním zpožděním se vracím k výletu do Ševětína. Dnes vybírám fotografie kostela sv. Mikuláše, který je i s přilehlou farností pěkně opravený. Je škoda, že jsou u nás kosteli většinou uzavřené a není možné do nich nahlédnout. Kostel sv. Mikuláše měl krásná mozaiková okna a pohled na ně uvnitř kostela je jistě moc pěkný. Zajímal by mě i samotný interiér kostela. Třeba budeme mít při příští návštěvě Ševětína štěstí a natrefíme zrovna na dobu kdy se konají bohoslužby, aby jsme mohli nakouknout dovnitř.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Ševětín

19. února 2011 v 7:36 | Marie |  Cestou necestou
Dneska k ránu, když jsem se koukla při noční z okna jsem s úžasem zjistila, že nám opět napadl sníh. Do práce jsem si vyrazila v keckách a tak jsem s povděkem přijala odvoz domů autem od mé kolegyně. Cestou jsem poslouchala její nářky nad další várkou sněhu a ve vzpomínách jsem se zatoulala do minulého týdne, kdy venku svítilo sluníčko a mi si s Mikym udělali výlet do Ševětína k mohylám, které se nacházejí v jeho blízkém okolí. Chtěla jsem psát o Ševětínu jako o vesnici, ale to bych asi místní obyvatela urazila, protože na několika úředních budovách hrdě vysela vyleštěná cedule s nápisem MĚSTYS ŠEVĚTÍN. Ševětín je milá a útulná obec, na které je vidět, že na ní místním obyvatelům opravdu záleží. V obci mají krásný zrenovovaný kostel, mateřskou i základní školu, pěkné zdravotní středisko a upravené fotbalové hřiště. Některé domy jsou zde postaveny v klasickém českobudějovickém selském stylu, který jsme obdivovali už v Holašovicích.



cedule



štít



štít



štít



štít



štíty



štít



štít


štít



štít


štít



štít


štít

Rozmrzající rybník

12. února 2011 v 4:41 | Marie |  Příroda
Když jsme se vraceli minulý týden z výletu do Ševětína , zalíbil se mi pohled na rozmrající rybník. Zkusila jsme udělat pár fotografií, ale stejně se mi zdá, že skutečnou atmosféru se mi zachytit nepodařilo.



.



.



.



.


.


.



.




.



.



.



Možná vám rybníček připadá povědomý. Čas od času má jeho fotografie na blogu Jaruška.

Boží muka - Radimovice u Želče

11. února 2011 v 4:21 | Marie |  Boží muka
Sobotní odpoledne jsem lákala rodinku na procházku. Bylo po obědě a já s nimi ani nehla. Jediná touha mojí rodinky, byla odvalit se někam do kouta a mít chvilku klid. Tak jsem vzala foťák, svojí věrnou procházkovou družku Ťapinu a vydala se ven sama. Přešly jsme spolu most přes řeku a vydaly se do pomalu, ale dlouze stoupajícího kopce. Venku foukal silný jarní vítr, proháněl mraky a já si to užívala. Nastavovala jsem mu tváře a nechávala jsem si od něj cuchat vlasy. Mám ráda vítr ve vlasech... Stoupala jsem po cestě a fascinovaně sledovala, co dokáže vítr během jediné noci a dne. Tam kde v pátek ještě ležel sníh, tam po něm v sobotu odpoledne nebylo ani památky. Na kopci jsme vyfotila Boží muka, která jsou u vesničky Radimovice u Želče. Vzhledem k tomu, že stojí na kopci, je od nich krásný výhled do kraje. Domů jsem pak šla loukami a lesem. Zem nestačila vsáknout obrovské množství vody z roztátého sněhu, všude po cestách se valily potůčky vody. Na loukách byly obrovské louže. Tak nějak jsme tím vším procházely, kličkovaly a přeskakovaly. Domů jsme přišly s Ťapinou pěkně zráchaná a umazaná, ale vůbec mi to nevadilo....

















Vyhlídka do kraje:










Okénka na svíčky

10. února 2011 v 7:26 | Marie |  Jen tak
Cestou ze Svaté Anny jsme se zastavili na hřbitově. Jak jsme procházeli mezi hroby, všimla jsem si na jednom náhrobku popraskaných skel ve výklencích určených na svíčky. Moc se mi líbil pohled na ně i skrz ně, tak jsem se pokusila o pár fotografií.


okénko



okénko



okénko



okénko



okénko



okénko



okénko

Kaple Svaté Anny

9. února 2011 v 7:04 | Marie |  Cestou necestou
Na Svaté Anně jsme byli naposledy v době, kdy na místě kaple, byly jenom ruiny. Miky, cestou tam říkal, že kdysi četl zprávu v novinách, kde vyzývali pamětníky, aby přinesli fotografie či obrázky kaple, podle kterých by mohli provést rekonstrukci. K našemu milému pekvapení se rekonstrukce podařila a kaple Svaté Anny opět stojí na svém místě.


Osud kaple sv. Anny

Jan Antonín Votápek z Ritterwaldu nechal postavit kapli sv. Anny na Měšickém vršku 1782, kde podle legendy měly hnízdo straky, které kradly v zámku šperky. Omylem padla vina na komornou Annu. Služebná Anna byla na základě justičního omylu v roce 1555 zazděna. Kaple sv. Anny v Měšicích se stala poutním místem. Po roce 1968 byla v době tzv. normalizace (1968 - 1989) zdevastována do základů. Když v roce 1997 získal zámek příbuzný Votápků z Riterswaldu, politolog Dr.rer.pol et PhDr. Jan Berwid-Buquoy zahájil mohutnou kampaň za znovu obnovení svatostánku na Měšickém vršku. V roce 2005 byla kaple vystavena ve stejné podobě jako 1782. Dne 20.11. 2005 došlo k slavnostnímu vysvěcení českobudějovickým biskupem Mons. Jiřím Paďourem.
(Wikipedie)



kaple sv. Anny Tábor



kaple sv. Anny Tábor



kaple sv. Anny Tábor



kaple sv. Anny Tábor



kaple sv. Anny Tábor



kaple sv. Anny Tábor



kaple sv. Anny Tábor



kaple sv.Anny Tábor



kaple sv. Anny Tábor


Fotografie jsou pořizované v pátek 4.2. 2011, kdy všude ještě ležel sníh. Dneska už není u nás po sněhu ani památky.

Stromy na sv. Anně

8. února 2011 v 7:04 | Marie |  Příroda
V pátek ,kdy všude ještě ležel sníh, jsme si prodloužili s Mikym cestu na nákup malou procházkou na kopec zvaný Svatá Anna. Ještě před několika lety byla Svatá Anna kopeček, na kterém byly nepatrné zbytky zbořené kapličky a jedna betonová budova ,jakýsi rozvodník. V současnosti je tento kopeček skoro celý zastavený novými divně barevnými domy (ty jsem nefotila). Posledním zbytkem divočiny na Svaté Anně je malý bývalý lom, ve které jsem vyfotila pár zasněžených stromů.



strom



stromy



stromy



stromy



strom



strom



strom



strom



strom



strom



strom



choroš


Hradiště Svákov

7. února 2011 v 8:11 | Marie |  Cestou necestou
A jsem na konci našeho putování na hradiště Svákov. Kdo by čekal dřevěné hradby, strážní věže, vstupní bránu, ten se mýlí. Na většině hradištích, dnes stojí jenom cedule s popisem a s obrázkem jak hradiště vypadalo. Nenajdete tam ani valy, které by vám hradiště připomínaly. Hradiště Svákov je, ale vyjímka, kterou stojí za to vidět. Valy jsou krásně viditelné, už z velké dálky a na místě je jasně znatelný prostor, kde stála vesnice. Z jedné strany hradiště je strmý sráz, který vede do udolí řeky Lužnice. Vlastně jsme měli štěstí, že jsme se na hradiště vydali v zimě. Tam kde v lětě bujně rostou trávy, plazí se ostružiníky apod., jsme měli vše přikryté sněhem a tak jsme se mohli bez větších potíží přiblížit až na kraj srázu a rozhlédnout se po okolí. Mě i Mikymu se na hradišti líbilo, tak že jsme se dohodli, že se sem vrátíme zase v létě až bude všechno pěkně zelené....

.



.



hradiště



hradiště



hradiště



hradiště



hradiště




hradiště



hradiště



hradiště



hradiště



hradiště

Kaple Panny Marie Bolestné

6. února 2011 v 7:35 | Marie |  Cestou necestou
Tak už se pomalu a jistě blížím ke konci putování na hradiště. Kaple Panny Marie Bolestné a studánka s léčivým pramen se nachází v těsné blízkosti hradiště. U studánky jsme se na chvíli zastavili, abychom ochutnali její studenou, lahodnou vodu.


.



.



.



.



.



.



.



.



.



.



.



.

Hohol severní

5. února 2011 v 7:26 | Marie |  Fauna
Měli jsme štěstí, na řece Lužnici, která protéká Soběslaví, jsme hned kousek za městem pozorovali hoholy severní. Samečci hoholů se předváděli před kachničkama. Bohužel se nám nepodařil ani jeden snímek, na kterém by bylo vidět jak sameček natahuje krk a zaklání před svou nevěstou hlavičku.


Hohol severní



Znaky:


Kačer je ve svatební šatě pouze černobílý, na hlavě se zelenavým či fialovým leskem. Peří na hlavě je protažené v chocholku, proto působí jeho hlava zvlášť velká. Na lících má bílou oválnou skvrnu, jeho duhovka je zlato žlutá a zobák černý. Rok staré samečky poznáme podle matně černohnědé hlavy.
V prostém šatu mají samice i samci hnědou hlavu a šedý hřbet. Křídla jsou vždy tmavá s bílými ručními letkami. Hohol severní je dlouhý 46 cm. Značně tiché ptáky poznáme podle do dálky slyšitelného šumu křídel. Vyluzuje jej pět obvzlášť uzkých per ručních letek a slouží k tomu, aby se skupina letících ptáků v noci při tahu držela pohromadě. Vroucný, zvonivě krákavý hlas připomíná volání havranů. S hoholy se prakticky nesetkáme na souši, v době hnízdění však hojně sedají na větvích až ve vrcholcích stromů.


Rozmnožování:


Během toku od února do dubna palavou kačeři kolem svých kachen s nataženým krkem a často trhají hlavou vzad na hřbet, takže jejich zobák míří nahoru. Přitom vydávají pronikavý vysoký hlas, jež lze popsat jako "knirr". Častý hromadný tok. Hoholové hnízdí v dutinách. Přitom dávají přednost dutým stromům v blízkosti vody, někdy však hnízdí až 1,5 km daleko od břehu. Hohol severní se může vtlačit i do dutiny datla černého, jejíž vchod je v průměru asi 9cm, upřednostňuje ale dutiny s otvorem nad 25 cm. Často hnízdí hluboko na dně vyhnilého stromu, takže je otázkou jak se můžou mláďata odtud vyšplhat. Kachňata se líhnou pod velmi dlouhým sezením- kolem 30 dnů-, ale značně vyvinutá. Matka je obvykle opuští v době, kdy jsou dva či tři týdny stará. Letu schopná jsou však až ve stáří dvou měsíců. Na hnízdišti hoholů můžeme vyvěšovat budky, které ptáci osídlejí i v bezprostřední blízkosti lidských sídel. Dříve byly takové hnízdní budky vyvěšovány proto, aby mohli lidé pohodlně vybírat jejich chutná vejce. Tam, kde však obyvatelstvo je v blahobytu , těšíme se z kachen v budkách stejně jako z budek osídlených špačky a vítáme v přilétajících hoholech příslib jara. Kachňata vyskakují z jakékoliv výše, když je k tomu venku vybízí matka. Jejich horní strana těla je olivově hnědá, spodní žlutohnědá a mají černý podélný proužek přes oko.


Potrava:


Hohol severní se při lovu potravy potápí takřka kolmo a převrací na dně vod kameny. Potápí se až do hloubky 8 merů a zůstává pod vodou až 30 sekund. Jeho hlavní potravou jsou v moři korýši, plži a mlži, ve sladkých vodách larvy chroustíků a jiného vodního hmyzu, dále i žabky, malé rybky a jako příloha rostlinstvo.


hohol severní



hohol severní



hohol severní



hohol severní



Viděli jsme i volavku popelavou:


.



V lese jsme pozorovali šoupálky:



šoupálek



šoupálek



šoupálek

Stromy

4. února 2011 v 7:40 | Marie |  Příroda
Během cesty na hradiště Svákov, jsem udělala i několik záběrů stromů a pařezů. Jak sami uvidíte jsou stromy většinou staré nebo nějak poškozené. Přesto si myslím, že v sobě skrývají krásu a zaslouží si naší úctu a respekt.


kůra stromu



pařez



strom



strom



strom



strom



strom



strom



strom



strom


Pár chorošových.


choroš



choroš



choroš



choroš



choroš



choroš

Cesta ke hradišti

3. února 2011 v 6:28 | Marie |  Cestou necestou
Dneska bych se už ráda vydala ze Soběslavi na cestu k hradišti. Cestou nám sem tam vysvitlo sluníčko, procházeli jsme nádherně zaněženou krajnou, užívali si křupání sněhu pod nohama a povídali si. Ráda bych napsala , že nám cesta ubíhala, ale vzhledem k tomu, že jsme se každou chvíli zastavili a obdivovali krásu přírody, postupovali jsme velmi pomalu. Nevadilo nám to, bylo nám dobře. Někdy je velmi příjemné mít volný den a nepodléhat času.



cesta



cesta



cesta



cesta



cesta



cesta



cesta



cesta



cesta



cesta



cesta


V dálce už je vidět hradiště:



cesta

IMBOLC - Hromnice

2. února 2011 v 18:11 | Marie |  Pohanství
Hromnice, které se slaví 1. února, jsou svátkem světel. Je to oslava chvíle, kdy se první sněženka prodere skrze sníh; má spojitost s čistotou, nevinností a novými výhonky objevujícími se navzdory zimnímu chladu. Je to napůl cesty mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Na tento den bývaly požehnány svíčky a rozdány ženám ve farnosti. Na slavnosti v Nottinghamshire byla svíčka postavena na kolébku blízko oltáře a poslední dítě pokřtěné na farnosti bylo v ní knězem houpáno. Byl to čistě pohanský rituál při narození dítěte, který byl převzat církví. Připomíná tradici Nevěstiny postele, kdy paní a její služebné oblékaly ovesné snopy, aby připomínaly ženu. Ta byla položena do velkého proutěného koše s kyjem vedle sebe. Ženy potom křičely: "Nevěsta přichází! Nevěsta je vítána!" Dělo se to v noci předtím, než šli všichni spát. Ráno ženy hledaly stopy v popelu ohniště, aby se přesvědčily, že nevěsta přišla. Tento zvyk se praktikoval na skotské Vysočině a v Cornwallu, v zemi Keltů. Nevěsta neboli Brigit byla zvlášť silně uctívána v Irsku; byl to čistě ženský kult, z kterého byli mužu vyloučeni pod trestem mrti. Středisko tohot kultu bylo v Kildare, kde hořel věčný oheň. Brigitin den byl Imbolc.
( Elisabeth Brooke- Kniha stínů)



Vzývání Brigity:



Z ledové země tě voláme,
ze zamrzlého jezara a železného kopce.
Protlač se skrze zmrzlý les
žlutý, bílý a fialový krokus,
barva v olovněné šedi,
brodící se skrze nejbělejší sníh.
Bohyně tohoto nejtemnějšího období,
Paní tohoto posvátného času,
zasvěť nás do své moudrosti,
dones nás do své ledové říše.



Svíčky, které jsem si vyrobila k letošnímu Imbolcu: bílá- slavnost úplňku, černá- slavnost novoluní a bílá s levandulovým olej na rituály.



Imbolc



Imbolc



Imbolc


Výráběli jsme i Brigitiny kříže, vše z čeho jsme kříže vyráběli očistil Miky šalvějí. Popis výroby kříže je k shlédnutí u MIKYHO .



Imbolc



Imbolc



Imbolc



Imbolc


Imbolc



Imbolc



Imbolc



Imbolc



Svátek Imbolc jsme chtěli s Mikym oslavit u milevského menhiru. Já jsem ale musela nečekaně do práce (onemocněla kolegyně), a tak Miky oslavil Imbolc u menhiru sám. Panenka vysící na menhiru představuje Brigitu. Je vyrobena z obilí.



Imbolc



Imbolc



Imbolc



Imbolc



Imbolc


Dnes máme kromě Imbolcu, také den kdy se zapaluje Hopi-oheň .

Dveře a kliky

1. února 2011 v 7:21 | Marie |  Kliky
To by nebyl výlet výletem, kdybych si nepřinesla z procházky městem nějakou tu fotografii kliky nebo dveří. I tentokrát se mi poštěstilo vyfotografovat kliky, které ještě ve sbírce nemám. Přibyly i fotografie dveří a jedněch vrat.



klika



klika



klika



dveře



dveře



dveře



Kdo si chce prohlédnout ostatní KLIKY nebo DVEŘE může nahlédnout do GALERIE.