Únor 2012

Židle a pohled z oken tvrze ven

29. února 2012 v 4:44 | Marie |  Cestou necestou
Všechny zákoutí uvnitř tvrze se mi líbily, ale úplně nejvíc mě okouzlila osamocená židle stojící uprostřed v jedné z místností. Romantický nádech židli dodávalo světlo, které pronikalo do místnost oknem.































Pohledy z oken tvrze do tehdy ještě zasněžené krajiny. Na první snímku je pohled ze dveří tvrze na dvůr:





























První sněženky

28. února 2012 v 7:21 | Marie |  Příroda
Ještě jednou naposledy odbočím z lednového výletu, poslední fotografie z něj vám ukáži zítra. Dneska bych vám ráda ukázala první sněženky, které jsem včera objevila na procházce s naší Ťapkou. Sněženkám sice na fotografiích chybí sluníčko, ale já myslím že to vůbec nevadí. Když jsem viděla jejich něžné bílé hlavičky, měla jsem z nich velkou radost. Jsou to poslové jara, kterým stáčí, když jarní slunce svými paprsky pár dní zahřívá zem. Nevadí jim ani občasný mráz a sníh, který se někdy vrací. Jsou to malé bojovnice z říše rostlin, které nám přinášejí jasné sdělení, že i když si ještě občas nasadíme čepice a rukavice - JARO JE TADY!






























Uvnitř tvrze v Sudkově Dole

27. února 2012 v 11:16 | Marie |  Cestou necestou
Uvnitř tvrze se mi opravdu líbilo. Staré zdi, dřevěné podlahy i schodiště, pohledy z oken a co teprve to krásné nastřádané harampádí, které zde měli. V přízemí tvrze mají malou místnustku, která byla plná takovýchto pokladů. Všude ale panovalo přítmí a můj foťáček i dvoje baterie, které jsem měla sebou už měly ten den mrazivého počasí plný zuby a při fotografování dost stávkovaly. Přiznám se že mě to dost mrzelo, protože krásných zákoutí a zátiší bylo uvnitř tvrze k fotografování opravdu dost. Většinu fotografií nemám bohužel doostřených, ale snad mi to prominete.

























































Sudkův Důl - tvrz

26. února 2012 v 10:39 | Marie |  Cestou necestou
Po delší odmlce se vracím k výletu, který jsme podnikli na konci ledna. Jeli jsem se tehdy podívat do Nové Cerekve, kde mají krásnou synagogu, židovský hřbitov, který jsem viděli jen přes zeď a kostel sv Tomáše Becketa. Z Nové Cerekve jsem se jeli podívat na Křemešník, kde je poutní kostel sv. Trojice a studánka s třemi léčivými prameny. na Křemešníku jsme pěkně promrzli a já se docela už těšila domů. Miky, ale navrhl ať se ještě na zpáteční cestě zajedeme podívat na vodní tvrz z 15. století v Sudkově Dole. Přiznám se, že už se mi moc nechtělo, mnohem víc mě lákala vidina horké kávy a teploučké deky. MrkajícíSmějící se Když jsme, ale do Sudkova Dolu přijeli a před očima se nám objevila tvrz, vůbec jsem zajížďky nelitovala. Návštěva tohoto místa byla o to hezčí a zajímavější, že si nás všimla majitelka objektu a nabídla nám prohlídku tvrze zevnitř. Nejprve vám ale ukážu obrázky pořízené z venku a ze dvora.































































Masopustní průvod a masky

23. února 2012 v 16:43 | Marie |  Tradice
Průvody masek
Průvody masek obvykle neměly závazná pravidla. V každém kraij a někdy a i každé vsi byly jiné. Upaltňovaly se dobové modní vlivy, venkov leccos převzal z města i od sousedů z vedlejších vesnice. Soutěžilo se, kdo má lepší a vynalézavější masku, kdo provede větší skopičinu a pobaví vděčné diváky. Většinou se jednalo o obchůzku od domu k domu, přičemž se zpívalo, tancovalo a žertovalo na adresu jejich obyvatel. Někdy se žertování neomezilo jen na slovní zlomyslnosti, ale došlo i na mazání sazemi a házení do sněhu. Mnohá hospodyně nelibě nesla nepořádek, který maškarádi dokázali natropit. Neprováděli však jen zlomyslnosti. Vždy popřáli úspěšný hospodářský rok, zdravý a plodný dobytek. Pokud bychom zašli do minulosti, patřila k vinšování i přání z oblasti sexu a plodnosti žen i mužů. Drsnější průpovídky se časem balily do náznaků a narážek. I tak zůstal smysl poskakování medvěda kolem hospodyně, válení ve sněhu, symbolických polibků a poplácávání celkem jednoznačný.
Pochovaná basa
Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzikou a tancem v hospodě. Tentokrát se však zábava neprotáhla až do rána. Ve středověku se chodilo spát se západem slunce, v novověku samozřejmě později. Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo jako figurína, která se vynesla ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje.
Tím se skončil čas masopustního veselí a nastalo období půstu, které trvalo dlouhých 40 dnů. Věřící se během něho připravovali na největší křesťanský svátek - Velikonoce. Život se vrátil do klidných kolejích a na tanec, pití a hodování mohli lidé jenom vzpomínat. Většina věřících dodržovala půst. Někteří nadto měli ještě v mysli hluboko zasunutou prastarou pověru, že země je do doby než vydá úrodu, těhotná, a proto se po ní nesmí skákat a dupat.

Masopustní masky
Masky bývaly a jsou dodnes velmi rozmanité. Některé, zejména ty zvířecí, jsou velmi staré a pocházejí z doby před rozšířením křesťanství. Lidi vždy lákalo brát na sebe podobu zvířat a s ní i jejich vlastnosti - sílu, lstivost a další, které jim připisovali.
Masky zvířat se v Evropě užívaly po celý středověk, a to zejména v období zimního slunovratu a v průběhu zimních měsíců. Dokonce se objevovaly i v kostelech a chrámech, kam se chodili lidé nejen modlit, ali i tancovat a zpívat. Mnoho set let se církev kvůli tomu rozčilovala a vydávala přísné zákazy, které brojily proti zábavám v kostelích a na hřbitovech. Nejstarší jsou dochovány ze 6. století a poslední z poloviny 16. stol. Teprve v době rekatolizace, tedy obnovení vlivu katolické církve v českých zemích ( zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. stol.) se církvi podařilo omezit chození masek o vánočních svátcích.
Se zánikem spousty lidových zvyků a obyčejů mizely pozvolna i maškary. Až v poslední čtvrtině 19.stol. se začaly znovu obnovovat.
Čerpáno z knihy: ČESKÉ ZVYKY A OBYČEJE - Alena Vondrušková



























































































Na všechny fotografie z masopustu v Milevsku se můžete podívat v GALERII.

Masopust

21. února 2012 v 20:04 | Marie |  Tradice
Masopust,masopust,
do kola mě holka, pusť!



Pod názvem masopust se skrývá celé období od tří králů až do začátku postní doby, hlavně pak poslední tři dny, jímž toto období končí. Nejde o církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendáře, takže jeho termín se určuje podle Velikonoc. Odehrává se před popeleční středou, která zahajuje předvelikonoční postní období. A protože Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, může být masopustní neděle v rozmezí od 1.února do 7.března.
Oslavy masopustu jsou písemnými záznamy doloženy ze 13. století, ale jejich původ sahá pravděpodobně mnohem dál do minulosti. Často je tato tradice dávána do souvislostí se starověkými slavnostmi, z nichž např. bakchanálie na počest boha úrody a vína Dionýsa neboli Bakcha se časem staly synonymem pro orgie.
Tak jako proti všem podobným svátkům s tancem, množstvím jídla, pití a přemírou bujnosti, vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani sředověké snahy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. Nicméně se podařilo zahrnout maopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín.
Svátek pro všechny
Masopust je ve srovnání s ostatními svátky zvláštní svátek. Možná proto, že se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Čeští králové zvali na bohaté hostiny šlechtu a později i zástupce městského stavu, nejprve na Pražská hrad a po třicetileté válce na císařský dvůr do Vídně. Zde se příslušníci šlechtických rodů bavili v maškarních převlecích.
Ve městech i na venkově se od středověku organizovaly taneční zábavy a průvody masek. V masopustních průvodech se často objevovalo paradování neoblíbených úředníků, některých profesí i lidských vlastností směšnými maskami.
Hod ďábelský
Se zábavou souviselo i dobré jídlo. Vyvářelo se doma, v hospodách i v zámeckých kuchyních. Původně to jistě souvielo s pocitem, že s nadcházejícím jarem a novou úrodou už není třeba úskostlivě šetřit zásoby. Časem se z toho stal zvyk. Lidé se tak připravovali i na nadcházející půst.
A proto se francouzský kazatel Olivier Maillard mohl upřímě rozčílit:
"Tito bídní křesťané otupělého ducha a těla, kteří se po tři dny cpou jídlem, oddávají se neřestem, opilství a dalším zhovadilostem, se nacpou k prasknutí a v tomto hýření neustanou až do půlnoci masopustního úterý. Teprve pak budou vůbec schopni začít dodržovat velikonoční půst."
Tři masopustní dny
Tučný čtvrtek : U nás se masopust slavil tři dny. Přípravou byl tučný čtvrtek před masopustní nedělí s pestrým jídelníčkem včetně masa- původně se jedlo hovězí, jehněčí a zvěřina, od 19.stol. nastoupila obliba zabijaček a tradiční vepřové pečeně s knedlíky a zalím zapíjené pivem.V této době se také začala za masopustní jídlo považovat pečená husa. Panovalo přesvědčení, že na tučný čtvrtek musí člověk jíst a pít co nejvíce, aby měl celý rok sílu.
Taneční neděle: Hlavní zábava začínala v neděli. Po bohatém obědě se všichni chystali na taneční zábavu, která se často protáhla až do rána. Plesy, tancovačky a zábava leckde začínaly už v sobotu a končily v pondělí v noci.
Často se pořádaly i specializované zábavy. Některé byly jen pro svobodnou mládež, na tzv. mužovský bál zase směli jen ženatí muži a vdané ženy, na Chodsku se konaly babské bály, věnované vdaným ženám. V každém kraji si lidé vymysleli jiné návy a jiné zvykosti. Nadšení, s jakým dokázali tancovat, dodnes připomíná dobová pověra, že jak budou tanečníci vysoko, takové vyroste toho roku obilí nebo len.
Velmi často se na masopustní dny plánovaly svatby, které dobře zapadaly do bujaré nálady. Zároveň odpadala starost s přípravou zvláštního pohoštění, protože jídla bylo dost. Lidé na venkově měli navíc v tomto ročním období na zábavu mnohem více času než v době polních prací.
Maškarní úterý
Vyvrcholením masopustu bylo úterý, kdy se pořádaly průvody maškar nebo hrály žákovské hry. Ty byly oblíbené zejména ve městech. V renesanci a baroku byly humorné a rozverné, přičemž nejoblíbenějším námětem byl soud s opilcem Bakchusem. Hlavní části hry bylo čtení obžloby se spoustou vtipů a narážek na sousedy. Jejím vyvrcholením bylo vykonání trestu, například "utopení" v kašně na náměstí. Mnohé prvky z těchto her se zachovaly a staly se součástí lidových obchůzek jako hrané scénky.
Čerpáno z knihy: ČESKÉ ZVYKY A OBYČEJE - Alena Vondrušková





Snímky jsem pořídila před kulturním domem v Milevsku, kde se maškary připravovaly k průvodu:

















































































Masopust v Milevsku

20. února 2012 v 6:47 | Marie |  Tradice
V sobotu jsem se jela podívat s dětmi do Milevska na masopust. Průvod masek letos slavil v tomto městě 150 výročí. Tato tradice se zde datuje od roku 1862. K tomuto výročí připravili v městské knihovně výstavu současných i historických fotografií ze zde konaných masopustů. Nejstarší byly myslím z roku 1933. Výstava byla velmi zajímavá, ale bohužel z ní nemám žádné fotografie. Na fotgrafiích z třicátých let mě zaujaly krásně ztvárněné postavičky Spejbla a Hurvínka, které se také zúčastnily masopustního průvodu.
Velkou tradicí milevského masopustu je postava draka. Během stopadesátileté historie měly milevské maškary už několik draků. Letos se objevil v průvodu krásný nový obrovský drak Došwiháček.



Na náměstí byl řemesný trh. Většina stánku byla s perníčkama, tureckým medem či sladkými pendreky.







Dneska vybírám pouze fotografie draka Došwiháčka.



















Drak se svojí družinou:















Příjezd draka na náměstí:









Křemešník - Zázračná studánka

19. února 2012 v 8:57 | Marie |  Cestou necestou
"Voda začíná téct vždy okolo Vánoc, pak se zastaví v čase Křemešnické pouti koncem května. Je zajímavé, že studánka nereaguje na počasí, déšť nebo sníh, ať je sucho, nebo hodně vody, pramen vytéká vždy od Vánoc do jara.
Těžilo se zde stříbro.

Je to prý způsobeno podzemními štolami a tlaky, které jsou v kopci - kdysi se tady totiž těžilo stříbro. Voda ze studánky je mírně radioaktivní a obsahuje částečky stříbra, kdysi si ji prý přímo odsud brali námořníci na dlouhé cesty, voda se díky radioaktivitě, způsobené uranovými žílami, které zasahují až sem, a stříbru totiž nezkazí," říká ředitel Městských lesů Pelhřimov Ing. František Kučera.


Voda na podzim věští válku

,,Říká se totiž, že pokud se voda objeví už na podzim, věští válku. Podle nedávných záznamů podzimní voda vytryskla v letech 1938 i 1939," říká Drahomíra Kvapilová v nedaleké obci Sázava. Další pověst vypráví, že se za třicetileté války nedaleko Křemešníku strhla bitva, zraněný voják prý došel až sem ke studánce a vymýval si hluboké rány vodou. Za pár dní se neobvykle rychle zotavil. Když se to rozhlásilo, putovali sem nemocní ze všech stran.

Věřilo se, že voda je i bezpečným prostředkem proti choleře. Když v roce 1837 vypukla v kraji epidemie, chodily ke studánce zástupy nemocných, některé poutě měly sedm až osm tisíc účastníků a voda se vozila do okolních i vzdálenějších měst.































































Křemešník - Větrný zámek, skalka

18. února 2012 v 6:10 | Marie |  Cestou necestou
Větrný zámek.
Těšenovský rodák Josef Šejnost (1878-1841), sochař a medialéř, začal v roce 1930 stavět na vrcholku Křemešníka svůj "Větrný zámek" podle návrhu Kamila Hilberta. Bohužel není dokončený. Obdivujeme cimbuří se sedmi havrany, úsměv vyvolá kamenný patník s kloboukem, takzvané "křemešnické nemehlo", které tajně, jako žert, nechal zhotovit Mistrův osobní přítel, pelhřimovský poeta K.B.Tomášek. V Novém Rychnově nechal Josef Šejnost na hrob svých rodičů umístit bronzový odlitek medaile Žnec, na němž zobrazil svého otce.














































Skalka - o jejím vzniku pověst říká, že kdysi se křemešnickou vodou vyléčila bohatá paní. Jako poděkování věnovala kostelu velký stříbrný svícen. Avšak v noci přišel zloděj, vzal svícen na rameno a vykročil do lesa. Při každém kroku se však svícen stával těžší a těžší, položil jej proto, aby si odpočinul. V tom okamřiku se stříbro proměnilo v ohromný kámen - skalku. O ní se říká, že vyleze-li tam dívka bez cizí pomoci a pomodlí se, určitě se do roka vdá. Poprvé se to povedlo jakési pelhřimovské měšťance a ona tam z vděčnosti dala postavit křížek.













Křemešník - poutní kostel

16. února 2012 v 8:09 | Marie |  Cestou necestou
Pokračuji v našem společném výletě s Jaruškou opravdu hlemýždím tempem. Zatímco Jaruška už všechny fotografie z výletu vyčerpala, já teprve popojíždím z Nové Cerekve na Křemešník. Mrkající



Kostel Nejsvětější trojice
Pamětní kniha vypravuje, že roku 1555 pelhřimovský měšťan Matouš Chejstovský upadl na útěku před lupiči do stříbrného dolu. Učinil slib, že jestli šťastně vyvázně, vystaví na vrcholu kapli ke cti Nejsvětější Trojice. A protože vyvázl, dal postavit na vrchu Křemešník dřevěnou kapli.
Po ukončení třicetileté války byla v roce 1652 původní kaple nákladem obce Pelhřimov přestavěna na kapli kamennou, jako poděkování za ukončení války. Posvěcena byla Arnoštem kardinálem Harrachem arcibiskupem pražským. Tehdy sem byly přeneseny ostatky svatých mučedníků sv. Kandida, sv. Uršuly a sv. Martina papeže. Rok od roku přicházelo na toto poutní místo více a více věřících poutníků a proto byla kaple v roce 1752 přestavěna na barokní kostel. Z této doby také pochází pozoruhodný trojboký oltář.
Poutní kostel je trojlodní, sálového typu s půdorysem ve tvaru kříže. Skládá se z hlavní obdélníkové lodi a tří kaplí na severovýchodní straně. V kamenném portálu vynikají dřevěné dveře se železnou mříží. V tympanonu nade dveřmi je zasazen trojúhelníkový reliéf z druhé poloviny 16. století znázorňující korunovaci Panny Marie.
Kostel je bohatě zdoben malbami, vytvořenými převážně Janem Kalinou. Tyto kresby jsou zajímavé především svou symbolikou. Jedná se o výjevy Božích vůlí, osmera Blahoslavenství a Božích ctností.
Kromě mistrně ztvárněných fresek se zde nacházejí překrásné vitráže z roku 1936. Hlavní oltář z roku 1752 zasvěcený Nejsvětější Trojici. Oltář je zhotovený ze dřeva a má tvar rovnostranného trojúhelníku. Je tvořen třemi sloupy s pseudokorintskou hlavicí, které jsou nahoře spojeny korunou symbolizující Boží království.
Před hlavním olářem se nacházejí další dva vedlejší oltáře. Levý je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a pravý Panně Marii.
Součástí okolí kostela jsou dále kaple mrtvých, kaple korunovace Panny Marie, ambity, budova fary a školy.
odd. cestovního ruchu Pelhřimov - text čerpán z knihy Poutní místo Křemešník od kolektivu autorů, 19.6. 2009











































































Ještěr ze sněhu

14. února 2012 v 17:08 | Marie |  Jen tak
Součástí pokusu o rekord v nejdelší housence ze sněhových koulí, byla i tvorba soch ze sněhu. Sochání ze sněhu se zúčastnili studenti s bechyňské umělecko-průmyslové školy. Vzhledem k tomu, že na táborsku moc sněhu nenasněžilo, zajistili organizátoři dovezení sněhu z nedalakého lyžařského střediska Monínce. Sníh byl ale zmrzlý a práce s ním nebyla vůbec jednoduchá. Mladí umělci používali ke své tvůrčí práci nejen umělecké nástroje, ale hlavně a to především lopaty, sekerky či zednické lžíce. Vzhledem k tomu, že na vytvoření sochy neměli mnoho času a sníh jim svojí konzistencí nebyl ani trochu nápomocen, vytvarovali ještěrovi pěknou hlavu a zbytek těla pouze naznačili nasypanými hromady sněhu.
Další dvě kopy sněhu, které zde byly k tvůrčí činnosti připaveny zůstaly uměleckýma rukama nedotknuty. Nikomu to ale nevadilo, protože si je obsadily děti. Využily obou sněhových hromad k lezení a klouzáních se po nich.Mrkající





















































Housenka Sezimka

12. února 2012 v 18:59 | Marie |  Jen tak
Dnešní odpoledne jsem se byla podívat s Honzíkem v Sezimově Ústí II, kde se konal pokus o nejdelší housenku ze sněhových koulí v České republice. Tuto akci organizovalo Sezimovo Ústí. Celé odplodne provázel mluveným slovem moderátor Blaníku Vláďa Slezák a na pokus o nejdelší housenku dohlížel komisař Pelhřimovské agentury Dobrý den, který pak nechá rekord zapsat do české knihy rekordů.
Na vytvořní nejdelší housenky měli účastníci přesně jednu hodinu. Bylo zajímavé sledovat, jak se do této akce s chutí pustily malé děti, jejich rodiče ale i dědové a babičky, kteří se přišli podívat jen ze zvědavosti. Housenka se vlnila parkem mezi stromy a když už se neměla kam stočit nasměřovali ji její nadšení tvůrci i na chodníky proplétající se parkem. Pan Slezák vyzval zúčastněné, aby vymysleli pro housenku jméno. Padaly různé návrhy, ale nakonec to vyhrálo jméno housenka Sezimka. Sezimka byla během celé akce kontrolována, komisař přepočítával množství koulí z kterých byla postavena a po uplynutí hodinové lhůty milou housenku Sezimku i přeměřil. A výsledek ?
Housenka Sezimka byla postavena z 4554 koulí a měřila 361m a bude zapsána do knihy rekordů jako nejdelší housenka v České republice.


Hlava housenky Sezimky:








Nadšení stavitelé:
























Vlnící se housenka Sezimka:
























A ještě přepočítávání a přeměřování housenky Sezimky:










Cerekvický potok

8. února 2012 v 4:28 | Marie |  Cestou necestou
Mezi židovským hřbitovem a synagogou teče Cerekvický potok. Když jsem hledala vhodný úhel pohledu na fotografování hřbitova všimla jsem si zamrzlé vody v potoce. Na chvíli jsem se u potůčku zastavila a udělala pár jeho zimních snímků.
































Židovský hřbitov - Nová Cerekev

6. února 2012 v 7:39 | Marie |  Židovské hřbitovy
Celkem netradičně se nachází židovský hřbitov přímo v městysu Nová Cerekev nedaleko od synagogy. Na cestu k němu jsme se zeptali místního občana, protože jsme nikde nenašli informační tabule, které by nás ke hřbitovu dovedli a od synagogy je výhled na něj krytý domy. Židovský hřbitov byl bohužel zavřený a tak jsme s Jaruškou pořídily alespoň pár snímků přes plot.



Starý židovský hřbitov vznikl kolem roku 1600, neboť podle písemných záznamů přišli Židé do Nové Cerkve v roce 1570, když byli vytlačováni z královských měst. Je zde 137 pomníků s nápisy v hebrejštině, či aramejštině.
Na Novém židovském hřbitověje umístěno 273 velmi pěkných pomníků, obřadní síň z r. 1866 a urnový hrob významného malíře Alfréda Justitze (1879 - 1934). Najdeme zde také cenné náhrobky barokního typu, nejstarší dochovaný je z roku 1692.
Od r. 1939 - 1999 docházelo k postupné devastaci obou hřbitovů. Kamenné zdi byly v průběhu doby rozebírány a kameny odváženy. V poválečné době jeden z místních občanů s kravským potahem vytahal téměř všechny pomníky na starém hřbitově a umístil je podél zdi, aby nepřekážely při sečení trávy. Na původním místě zbylo jen šest pomníků, protože byly hluboko vsazeny do země. Podle vyprávění místního občana několik výrostků v 50. letech vyvracelo pomníky na novém hřbitově.
Od roku 2000 se situace poněkud zlepšila. V roce 1999 bylo nabídnuto správcovství synagogy a židovských hřbitovů panu Ladislavu Hodíkovi, který s firmou Matana Praha uzavřel smlouvu. V roce 2000 se dohodli se šikovným zednickým mistrem panem Vladimírem Vaňkem o spolupráci a podle pokynů firmy Matana zahájili opravu kamenných zdí. V roce 2001 se k nim připojil pan František Václavek až do roku 2005, kdy zemřel. Oprava zdí trvala čtyři roky. Bylo opraveno 370 m zdí, 70 m zdí bylo od základů znovu vystavěno. Na opravu bylo použito 4500 kusů cihel. Na hřbitov bylo dovezeno 10 traktorových vleků lomového kamene, dvě tatry písku a další materiál.
V roce 2001 se souhlasem firmy Matana došlo k znovupostavení pomníků na obou hřbitovech. Pro tyto práce se k původní skupině připojil kamenický mistr pan Josef Coufal a brigádník Jan Hána. Na starém hřbitově bylo postaveno 131 pomníků. Na novém hřbitově bylo narovnáno a znovu postaveno 205 pomníků, které byly v zemi zarostlé mechem, travou a náletem. V závěru roku byla vyčištěna 9 m hluboká studna.
ZDROJ: Mgr. Libuše Hodíková




































Nová Cerekev - synagoga

2. února 2012 v 4:27 | Marie |  Cestou necestou
Zatímco Jaruška už putuje po Křemešníku já se terpve přesouvám od kostela k synagoze. Přiznám se, že mě synagoga stejně jako kostel překvapila svojí velikostí. Synagoga v Nové Cerekvi je opravdu velmi velká budova, která činí dojem, že se její stavitelé snažili rozměrově vyrovnat místnímu kostelu. Podle informací, které jsem našla na internetu, už uvnitř budovy došlo k určitým opravám, zvenku údržba synagogu teprve čeká. Nezbývá než doufat, že na opravu budou peníze, protože rekonstrukce budovy, jak uvidíte na fotografiích, je opravdu nutná.


Synagoga v Nové Cerekvi napodobuje asyrskobabylonskou architekturu. Byla postavena Štěpánem Walserem v roce 1855 v místech původní dřevěné synagogy v romanticko - psaudomaurském slohu. Je to mohutná jednolodní stavba se dvěma masivními hranolovými věžemi v západním průčelí, se stupňovitým štítem, hodinami a půlkruhově zakončenými okny. Věže jsou zdobeny pevnostními motivy cimbuří a falešných střílen.
Chrámová loď je na bocích rytmizována dvěmi řadami arkád galerií nad sebou. Nad předsíní je tribuna. Na galerii je přístup po točitých schodech po pravé straně od vchodu. Točité schodiště pokračuje v jádru pravé věže až na půdu. Po bocích podélného hlavního prostoru je pod třemi oblouky umístěno po jednom kruhovém okně.
V patře galerie pod středním větším obloukem je po jednom větším, půlkruhově zakončeném okně, vždy se dvěma menšími po stranách. Pod menšími oblouky ve stěně je vždy jedno úzké, půlkruhově zakončené okénko. Na východní straně se zachovaly zbytky portálového oltáře se skříňovou schránkou na tóru. Za oltářem je mělký, půlkruhový výklenek s malým kruhovým oknem, nad dřevěným almemorem a schránkou na tóru se zachovaly zdvojené kamenné desky Mojžíšova desatera.
Nejdůležitějším místem v synagoze je archa (aron ha kodeš), k východu slunce obrácený svatostánek, v němž byla uložena TÓRA (pět knih Mojžíšových). Nejsou to však knihy v našem smyslu, ale pergamenové svitky. Při každé bohoslužbě se z nich část odvinula a přečetla. Koncem roku se navinovaly svitky znovu na váleček. Tóra byla předmětem posvátné úcty. Pokud se z ní při liturgii nečetlo, bývala odívána královskými odznaky moci (insigniemi) - plášť, korunka, štít, žezlo a tak ukládána ve schránce. Ukazovalo se v ní stříbrnou ručičkou.
ZDROJ: Mgr. Libuše Hodíková