Červenec 2012

Babočka admirál

25. července 2012 v 8:36 | Marie |  Fauna
V neděli jsem hned po ranní směně jela na zahrádku sbírat rybíz. Než jsem se ale pustila do díla, tak jsem se chvíli honila se svým fotoaparátem za babočkou admirálem.

Babočka admirál

Znaky:
Délka křídel 2,5 až 3 cm. Na černohnědých křídlech vynikají jasně červené pruhy a bílé skvrny v apikální části křídel.

Stanoviště:
Výslunná místa na okraji lesů, pasekách i v zemědělské krajině; na podzim často sají motýli v zahradách na spadaném a hnijícím ovoci.

Rozšíření:
Evropa až k 62°severní šířky. Jednotlivé exempláře zalétávají v teplých letech až k polárnímu kruhu; na východ do Asie, též severní Afriky a Severní Ameriky. Motýl je velmi citlivý na chlad a v oblastech severně od Alp může jen zřídkakdy úspěšně přezimovat. Od nížin do 2000 m n.m.

Výskyt:
Hojný, i když početnost není zdaleka tak vysoká jako u babočky pavího oka nebo babočky kopřivové.

Motýli:
Tažný druh. Do střední Evropy přilétají motýli z jihu koncem května, v chladnějších oblastech a ve vyšších polohách se objevují až v červnu. Zakládají zde jednu až dvě generace: 1. generace létá v červenci a v srpnu, 2. generace jen příležitostná v září a v říjnu.

Housenka:
1. generace červen až červenec, 2. generace srpen až září. Zbarvení housenek je proměnlivé od žlutohnědého přes zelenou až k černé. Na bocích mají housenky žluté pruhy a na hřbetě žluté trny. Žijí jednotlivě v sepředeném listu kopřivy. Kukla je připředená za kremaster zadečku a zavěšená hlavou dolu jako u jiných baboček. Obvykle je však ukrytá v komůrce z listů. Podle zbarvení a způsobu života je housenka babočky admirála snadno rozlišitelná od housenek babočky pavího oka a babočky kopřivové, které také žijí na kopřivách.

Hostitelské rostliny:
Kopřiva, příležitostně též bodláky a pcháče.

Zdroj: Z řady knih Průvodce přírodou - Motýli - Helgord Reichholf- Riehm












































Kromě babočky admirála přidávám ještě pár fotografií ze zahrádky:
















Háčkované korálky

24. července 2012 v 6:26 | Marie |  Ruční práce
Inspirována Blankou, která se pustila do vyrábění háčkovaných korálků, jsem se pustila také do díla. Háčkované korálky jsem si vyrobila ve čtyřech barvách: borůvkovou- jak jí říkám já, hnědou, červenou a zelenou. První troje korálky jsem háčkovala po dvou řetízkových očkách a poté vždy jeden korálek, po uháčkování posledního korálku jsem celé korálky na konci svázala uzlíkem. Tyto barvy jsem si vybrala s tím, že se mi buď hodí k oblečení ,anebo mi ladí třeba k přívěšku na krk. Zelené korálky jsem háčkovala po třech korálcích najednou a jsou určené do práce k uniformě, která je zelenobílá.


Borůvkové:





Hnědé:







Červené:










A nakonec zelené - pracovní:





S Honzíkem na rybách - Lužnice

23. července 2012 v 6:12 | Marie |  Na rybách
Rybaření je opravdu krásný koníček, který kromě radosti z pěkného úlovku přináší také hodiny relaxu a uklidnění. Někdy se totiž stává, že ryby neberou a my se pak s Honzíkem, kromě pozorování splávku bavíme sledováním řeky. Pohled na vodu zahelenou do ranní mlhy je nádherný. První sluneční paprsky, které zasvítí do bílých chomáčků mlhy promění pobyt u řeky na chvíle, kdy jen sedím, koukám a užívám si sílu okamžiku...



Jedno z takových rán:



























O několik dní později šel Honzík poprvé chytat na přívlač a hned se mu počtěstilo chytit pěkného okounka:


















Zatím, co si Honzík rybaří, já se bavím pozorováním potěru na mělčině. Malé rybičky si spokojeně plavají a hledají něco dobrého k snědku. Stačí však jen sebemenší pohyb a nebo stín, který padne na hladinu a rybí omladina zmizí do hluboké vody. Ze všech snímků, které se mi podařilo udělat, jsem vybrala jen ty to dva.










Z okolí tankáče

22. července 2012 v 4:21 | Marie |  Tankáč
Miky se na houby vypravil do lesů v okolí tankáče. Zapůjčuji si tedy pár jeho snímků, abych vám mohla ukázat, jak je v okolí našeho oblíbeného místa hezky.




















Když seběhnete ze zalesněné stráně u tankáče, objeví se vám pohled na řeku Lužnici:




























Z květeny a hmyzí říše na tankáči:








































Na houbách

21. července 2012 v 4:27 | Marie |  Příroda
Zlákáni vyprávěním kolegyně v práci o tom, kolik našli hub a jak se jich přejedli, jsme se vydali také do lesa zkusit štěstí. Jeden den šel na houby Miky sám, protože já jsem byla v práci a děti si musely vyřídit vrácení vypůjčených knih z knihovny. Miky donesl košík hub a ještě ke všemu z nich než jsem přišla z práce, uvařil výborný houbovo- bramborový guláš. Byl tak dobrý, že si i náš, jinak velmi zmlsaný synek přidal ještě jednu porci. Pro mě je to potvrzení toho, že muži opravdu vaří lépe, a že bych tedy měla kuchyň opustit a přenechat vaření svému milovanému manželovi.MrkajícíSmějící se
Druhý den povzbuzena Mikyho košíkem hub, jsme šla s dětmi na houby také. Jít do lesa bez mého muže, je pro nás vždycky trochu dobrodružství. Patřím totiž k těm ženám, které se jednou otočí kolem stromu a neví kde jsou. Dávala jsem si tedy tentokrát pozor na cestu a jakmile jsme se ocitli pro mě v né příliš známých končinách, otočili jsme se a vydali se na zpáteční cestu. I tak už jsme měli košík plný babek, tak nač trávit v lese ještě několik hodin zbytečným blouděním. Mrkající
























Mikyho košík hub:















Košík hub, které jsme nasbírali s dětmi:










S Honzíkem na rybách - Plivátko

20. července 2012 v 7:37 | Marie |  Na rybách
Naše další prázdninové rybaření, jsme s Hozíkem podnikli na bývalém koupališti Plivátku. Je to staré koupaliště, které je dneska soukromé a slouží jako chovný rybníček. Plivátko je tzv. stojatá voda, ke které se vyplatí jít, když si chcete opravdu zarybařit. Tentokrát jsme měli štěstí na samé kapříky, akorát jednou se nám na háček chytil cejnek.































A někdy se také stane, že po krásném záběru, kdy jde splávek pěkne pod hladinu a prvotřídně zaseknete, vytáhnete z vody po krátkém zápolení překvapení. Oba jsme na to s Honzíkem koukali, oba jsme se smáli a oba jsme měli z našeho zvláštníhou úlovku radost: MrkajícíSmějící se

























Řekněte sami, takový úlovek, rovných osmdesátdva centimetrů! No, není tu kus?







Třeboňská zákoutí

19. července 2012 v 6:23 | Marie |  Cestou necestou
Jsem si vědoma toho, že už se po Třeboni pohybujeme skoro týden. Dnešní článek z tohoto krásného města bude tedy poslední. Vybírám ještě pár snímků Třeboně, které se mi líbily a které bych vám ještě ráda ukázala.












































Hotel Bílý koníček, ze předu i ze zadu:












Třeboňské dveře a okna:


































Boží muka - Třeboň

18. července 2012 v 7:15 | Marie |  Boží muka
Boží muka, fotografovaná v Třeboni u rybníku Svět:




















Bertiny lázně

17. července 2012 v 8:05 | Marie |  Cestou necestou
Využívání přírodních léčivých zdrojů patří mezi nejstarší prostředky, které byly vlastní člověku ve všech etapách vývoje. Organizovaná lázeňská péče v Třeboni má svou tradici trvání více než 100 let. Je historickou skutečností, že v roce 1883 absolvovali první pacienti lázeňskou léčbu v Bertiných lázních, které založil a uvedl do provozu místní učitel a kronikář Hucek. Na břehu Zlaté stoky, s výhledem do rozsáhlých luk s lesnatým horizontem, postavil lázeňskou budovu a tak byl položen základ třeboňského lékařství.
Koncem roku 1909 se stala majitelkou lázní Rosalie Vlčková. Fakt, že tehdy poskytovaná lázeňská péče nebyla určena prostým lidem, potvrzuje cena jedné slatinné koupele - činila 16-21 korun rakouské měny. V roce 1939 Rosalie Vlčková prodala lázně městu Třeboň. Byla provedena rekonstrukce lázeňské budovy a léčebných zařízení a provoz byl obnoven 30.6. 1940.
Významným okamžikem rozvoje byla výstavba lázeňského sanatoria Aurora v Třeboni, které bylo uvedeno do provozu 7.11. 1975. Propojením jednotlivých částí objektu byl vytvořen celek, splňující podmínky pro celoroční provoz pro optimální naplňování potřeb pacientů. V průběhu roku 1983 byl připojen k sanatoriu objekt krytého rehabilitačního bazénu, sauny, tělocvičny a solária. Tak byl vytvořen moderní lázeňský celek v Třeboni, kde se denně podrobuje lázeňským léčebným procedurám ve formě ústavní i ambulantní péče 600 - 700 pacientů.



Budovy v pozadí snímku jsou Bertiny lázně:





Cesta k lázním:



























Když se procházíte po březích Zlaté stoky, objevíte nádherný starý hloh. Tento hloh roste u domku ve kterém pobýval J.K.Tyl.

Z informační tabule od hlohu:
"Uzlovitý kmen tohoto exempláře na první pohled prozrazuje vysoké stáří. Letokruhovou analýzou, kterou provedl Dr. Petr Pokorný z Botanického ústavu AV ČR v Třeboni, bylo zjištěno, že je více než 200 let starý! Speciálním dutým vrtákem byl z nitra kmene odebrán tenký sloupeček dřeva a mikroskopicky byl určen počet letokruhů. Stejným způsobem byl zjištěn věk známého kalifornského sekvojovce (Sequoiadendron giganteum) pojmenovaný "Generál Grant" 2500 let nebo ještě starších borovic osinatých (Pinus aristata) , rovněž z hor amerického severozápadu - 4700 let. Vykotlaný kmen hlohu před námi však neumožnil přímé stanovení let, ale bylo nutno je dopočítat ze známé tloušťky kmene pomocích nejstarších větví. Je tedy jeho věk 200 - 210 let, stanovený s přesností na 10 let."





























Domek J.K.Tyla:

















Kostel svatého Jiljí v Třeboni

16. července 2012 v 8:00 | Marie |  Cestou necestou
Kostel sv. Jiljí s vysokou věží dominuje souboru budov někdejšího augustiniánského kláštera, založeného Rožmberky v roce 1367. Klášter poznamenal dějiny města a zařadil se k předním centrům vzdělanosti a umělecké tvorby na českém jihu. Rožmberská nadace byla neobyčejně velkorysá, jmění kanonie však rostlo i obratnou hospodářskou politikou a odkazy. Se stavbou nového konventu se započalo současně se stavbou kostela a v roce 1369 už zřejmě pokročily práce na budování ambitu. Na severní straně kostela byla zbudována i jednopatrová budova konventu čtvercového půdorysu, s křížovou chodbou uchovanou v téměř neporušené podobě. Každé ze čtyř křídel ochozu má kromě klenebních polí pět polí vlastních. Všechny čtyři stěny obrácené do rajského dvora jsou prolomeny širokými hrotitými arkádami s úzkými parapety. Takto vzniklá okna jsou členěna třemi pruty a jejich závěr je vyplněn bohatou kružbou trojího druhu.

Na jižní straně nádvoří, rozkládajícího se před konventem, postavil Petr z Rožmberka dům s kaplí v patře, která svým tělem vybočovala do dvora. Byla zasvěcena sv. Vincenci a je připomínána již v roce 1380. Ostatní budovy na nádvoří kláštera jsou převážně z období nového rozkvětu kláštera v 18. století. Kašna uprostřed nádvoří pochází z konce 17. století. Zrušení kláštera v roce 1785 ukončilo dobu jeho opětného vzestupu.


Měli jsme možnost podívat se do kostela i kláštera, protože je zpřístupněn. Kostel sv. Jiljí je uvnitř opradu nádherný a i prohlídka kláštera vyzdobená křížovou cestou stála zato. Bohužel se uvnitř nesmělo fotografovat, takže vám ukáži jen něco málo snímků kostela z venku.


Kostel sv. Jiljí fotografovaný z Radniční věže:






































































Jakub Krčín - Rybník Svět

15. července 2012 v 8:00 | Marie |  Cestou necestou
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535 Kolín nebo Polepy - 1604 Sedlčany) byl jeden z nejznámějších českých rybníkářů.

Pocházel z chudého zemanského rodu. Měl za sebou nedokončená studia vodohospodářství na Karlově univerzitě. Po studiích působil na panství Viléma Trčky z Lípy, poté na přímluvu pana Trčky z Lípy vedl hospodářství kláštera v Borovanech. Roku 1561 vstoupil do služeb Rožmberků, stalo se tak díky přímluvě Evy z Rožmberka, kterou zachránil v lese po pádu z koně. Byl jmenován podpurkrabím a o rok později purkrabím Českého Krumlova. Roku 1569 se stal regentem rožmberského panství. V těchto funkcích se zasloužil o hospodářský rozkvět rožmberského panství. Zpočátku nevycházel nejlépe s Petrem Vokem, proto jej rožmberský vladař poslal do Prahy, kde se zúčastnil soutěže na stavbu akvaduktu na Pražský hrad. Tuto soutěž v konkurenci italských stavitelů vyhrál a zbytky jeho akvaduktu jsou na Pražském hradě patrny dodnes.

Ve výstavbě rybníků na Třeboňsku navázal na Štěpánka Netolického, mnoho rybníků zbudoval (například Spolský, Potěšil) či rozšířil (například Opatovický, Záblatský, Dvořiště, Naděje, Skutek). Roku 1571 založil rybník Nevděk (dnešní Svět), kvůli kterému nechal zbourat část Třeboně. Od roku 1584 šest let budoval největší rybník Rožmberk, nacházející se přímo na Lužnici. Za účelem jeho ochrany byla současně s jeho výstavbou vytvořena Nová řeka, převádějící povodňové průtoky Lužnice do Nežárky.
















Využili jsme možnosti vyhlídkové plavby po rybníku Svět:


























































Hrobka Schwarzenbergů

14. července 2012 v 8:00 | Marie |  Cestou necestou
Hrobka se nachází nedaleko Třeboně, asi 1 km od třeboňského zámku v anglickém parku při jihovýchodní straně rybníka Svět. O stavbu se zasloužili především Jan Adolf II. Schwarzenberg se svou manželkou kněžnou Eleonorou.
Od roku 1784 byli příslušníci schwarzenberského rodu pohřbíváni v nedalekém hřbitovním kostelíku sv.Jiljí. Ten však v druhé polovině 19.století byl již zaplněn a nevyhovoval již přísným hygienickým předpisům.
Původní projekt nové hrobky navrhl významný rakouský architekt Jan Schmidt. Nebyl ale dostatečně obeznámen s problematickou podloží, proto jej podle místních podmínek upravil knížecí stavitel Damasius Deworetzky.
Stavba započala roku 1874 vybudováním složitého systému odvodnění vlastní hrobky, zapuštěné pod úrovní terénu. Na stavbě hrobky se podíleli řemeslníci z celých jižních Čech. Za 2,5 roku výstavby bylo prostavěno přes 251 000 zlatých.
Novogotická stavba ve tvaru pravidelného šestiúhelníků je dvoupodlažní. Prostor kaple, zasvěcené Božskému Vykupiteli, byl vyzdoben oltářem, který zhotovil sochař Josef Pokorný z bílého pískovce, sádry a istrijského mramoru. Zvláštností hroby je oltář, který je i v kryptě situován na jih.
V hrobce je umístěno 26 rakví. Těla jsou nabalzamovaná a uložena v dvouplášťových rakvích. Každý z členů rodu skrývá zajímavý životní příběh. Schwarzenberkové většinou umírali na nemoci, jako byl záškrt, zápal plic či tragická úmrtí.


















































































Třeboň - pivovar

13. července 2012 v 8:00 | Marie |  Cestou necestou
Od zámeckého areálu jsme se vydali k rybníku Svět, cesta vedla kolem pivovaru. Do pivovarského nádvoří jsme nahlédli jen kratičce a rychle cvakli pár snímků. Na vratech totiž měli napsáno, něco v tom smyslu, že vstup je povolen v době prohlídky, která se koná jednou denně. Zapoměla jsem, kdy přesně, ale vím, že to bylo až někdy v odpoledních hodinách.


Historie

Pivovar Třeboň byl založen v roce 1379. V průběhu středověku rostla jeho dobrá pověst a po roce 1698 se již ve vlastnictví knížete Schwarzenberga přestěhoval do bývalé rožmberské zbrojnice s vchodem z Trocnovského náměstí. Přestavba pivovaru do současné podoby se uskutečnila ve druhé polovině 19. století. Na začátku dalšího století už má sklady nejen v Čechách ale i např. ve Vídni či Lvově. Na její přestavbě se podíleli italští stavební mistři bratři de Maggi, vídeňský Martinelli a pražský stavitel P.I.Bayer.
Obě světové války měly za následek pokles výroby, během druhé světové války byla výroba zcela zastavena a obnovena až po roce 1945[1]. V té době také pivovar přechází z vlastnictví Schwarzenbegů pod Jihočeské pivovary se sídlem v Českých Budějovicích, kde zůstává do konce roku 1988 až na období 1953 - 1955, kdy byl součástí n.p. Třeboňské pivovary spolu se závody Tábor a Jindřichův Hradec. Tehdy pivovar získává státní podnik Pivovary České Budějovice a po privatizaci roku 1992 se pivovar stává součástí a.s. Jihočeské pivovary. V srpnu 2000 pak pivovar kupuje akciová společnost Bohemia Regent.
V současné době se vyrábí cca 80 000 hl ročně pod značkou Regent. Obchodní název pivovaru Regent je odvozen z historické postavy rytíře Jakuba Krčína z Jelčan (1533-1604), zpočátku rožmberského úředníka a později regentem rozsáhlého majetku pana Viléma z Rožmberka.









































U pivovaru nás zastihl déšť, a tak jsme se schovali v pivovarské hospůdce. Možná byste odtud čekali snímek, dobře orošené sklenice piva s pěnou. Né, že bychom si pivo nedali. Mě se ale mnohem víc než sklenice piva, líbil Aničky hrníček s čajem. Mrkající











Zámecký areál v Třeboni

12. července 2012 v 8:00 | Marie |  Cestou necestou
Historie

Na místě dnešního zámeckého areálu stával původně panský dvorec, postupně přestavěný na tvrz a později kamenný hrádek. Roku 1366 Třeboň odkoupili od pánů z Landštejna jejich příbuzní, Rožmberkové a povýšili roku 1341 původní osadu na poddanské město (s právem měst královských), které se začalo rychle rozvíjet. Roku 1579 se ujal vlády nad rožmberským majetkem Petr Vok z Rožmberka, který si roku 1602 vybral Třeboň za své sídelní město. Podstatně rozšířil budovy v dnešním severozápadním nároží a Jindřich z Rožmberka nechal následně přistavět východní a západní křídlo. Roku 1562 zachvátil město požár, který zasáhl i tento tehdejší hrad. Vilém z Rožmberka proto pověřil stavitele Antonína Ericera rozsáhlými přestavbami starých budov na renesanční zámek. Tato rozsáhlá přestavba probíhala v letech 1565 - 1575, kdy bylo celé západní zámecké křídlo prodlouženo na jih, na které navazovala spojovací část s bránou a věží, čímž bylo uzavřeno vnitřní nádvoří. Tuto přestavbu dokončil v době Petra Voka (jehož jméno Petrus Woko Ursini Gubernator je vytesáno na bráně) další významný architekt Dominik Cometta.
Po úmrtí posledního z Rožmberků (Petra Voka, který na tomto zámku 6. listopadu 1611 zemřel) zdědili zámek Švamberkové, kteří přišli o většinu svého majetku po bitvě na Bílé hoře. Roku 1621 proto bylo třeboňské panství zkonfiskováno císařem Ferdinandem II.
Další mocný rod, Schwarzenbergové, kteří Třeboň vlastnili od roku 1660, obohatili zámek barokními dostavbami, především na vnějším nádvoří. Po pozemkové reformě ve 20. letech 20. století byla Schwarzenbergům vyvlastněna (za finanční náhradu) podstatná část jejich majetku. Z třeboňského panství jim zůstala pouze budova zámku (zámecký areál s příslušenstvím), která byla v letních měsících pronajímána jako hotel. V zimě zde Schwarzenbergové trávili Vánoční svátky a Nový rok. Knížecí rod Schwarzenbergů vlastnil zámek až do roku 1940, kdy jej zabralo gestapo. Po válce v roce 1945 byla pro zámek zavedena národní správa a v roce 1947 byl třeboňský zámek zestátněn.
Vnější nádvoří obklopují renesanční hospodářské a správní budovy. Většinu fasád zdobí sgrafita. Na nádvoří stojí kašna z roku 1712, postavená podle návrhu P. I. Bayera, s pozoruhodnou plastikou havrana klovajícího Turka. Připomíná vítězství Adolfa Schwarzenberga nad Turky u Raabu.































































































Honzík využil možnosti si zastřílet v zámeckém nádvoří z luku:































Třeboňské střechy

11. července 2012 v 8:48 | Marie |  Cestou necestou
















































Radniční věž v Třeboni

10. července 2012 v 7:26 | Marie |  Cestou necestou
Nenechali jsme si ujít možnost, podívat se na Třeboň z 30 metrů vysoké Radniční věže. Věž byla k radnici přistavěna v roce 1638, aby mohl věžný z ochozu sledovat, zda někde navypukl požár. Vystoupali jsme tedy sto schodů na její vrchol a rozhlédli se po krásné Třeboni. Pro dnešek stoupání na věž a pohledy z oken na náměstí:






























































Třeboň

9. července 2012 v 6:44 | Marie |  Cestou necestou
Minulý týden jme si udělali prázdninový výlet do Třeboně. Kromě Mikyho a mých rodičů, kteří tentokrát jeli s námi, nikdo z nás v tomto městě ještě nebyl. Kdysi jsme se potulovali kolem třeboňský rybníků, ale to už je opravdu hodně dávno. Z Tábora jsme jeli vlakem. Vystoupili jsme na zastávce Třeboň Lázně, odkud je to do historické části města co by kamenem dohodil a zbytek došel. Prošli jsme jednou za čtyř třeboňský bran a ocitli se na malém, ale opravdu moc pěkném náměstí.



Něco málo z historie:


Počátky města sahají až do poloviny 12. století, kdy v místě vznikl dvorec a poté osada.
Původně byla v držení Vítkovců (Vítek z Prčic), v roce 1366 přešla pod záštitu bratrů z Rožmberka a získává svůj český název.
1341: Třeboň získala statut města a v letech 1376 a 1378 tzv. právo měst královských a výsadu na dovoz soli.
Ke konci 14. století bylo kolem města postaveno opevnění hradbami a příkopem, které se osvědčilo později, v husitských válkách, a proměnilo Třeboň v nedobytnou pevnost, schopnou odolat mnohým útokům.
Koncem 16. století měl na třeboňském zámku své alchymistické dílny Vilém z Rožmberka.
V roce 1611 zde zemřel rožmberský vladař Petr Vok z Rožmberka, který na Třeboň přenesl své sídlo.
1660: Třeboň (tehdy jako panství) se stala majetkem rodu Schwarzenbergů, kteří jej spravovali až do konce I. světové války (pozemkové reformy).
Od pol. 19. století fungovala Třeboň jako okresní město (politický i soudní okres), v roce 1960 byl při celostátní reorganizaci státní správy třeboňský okres zrušen a městu udělen lázeňský statut.



















































































S Honzíkem na rybách II

6. července 2012 v 11:24 | Marie |  Na rybách
I když mám ještě stále v záloze fotografie ze skanzenu a další z Třeboně, kde jsme byli v úterý na výletě. Dávám pro dnešek fotografie z našeho včerejšího rybaření. Tentokrát jsme se vypravavili na ryby ke Kozskému potoku. Jakmile začnete rybařit pohled na vodu se vám zcela změní. Najednou v kalné vodě hledáte známky ryb, i když dřív byste si mysleli, že v takovéto vodě, žádné ryby ani žít nemůžou. Honzík doufal, že se mu na tomto potoce podaří chytit okouna říčního. Vybrali jsem si šikovné místečko, kde jsme doufali, že by se mohly rybky ukrývat. Jako nástrahu jsme použili žížaly z maminčiný zahrádky. Přišlo první nahození a chvíle napětí, jestli se nám pohne splávek na znamení toho, že se v kalné vodě nějaká ta ryba přeci jenom pohybuje. Netrvalo dlouho a splávek se začal na vodě neposedně vrtět. Pak začal plout proti proudu, zastavil se a začal klesat ke dnu. Zásek. Honzík prudce trhnul prutem, a hned na to přišlo zklamání. Háček je prázdný. "Nevadí", říkám mu,"hlavně že zabrala, příště zasekneš líp." Mám od Honzíka povolení napíchnout žížalu na háček. Dávám si záležet, aby žížala pěkně schovala háček a zároveň ji napichuji tak, aby se mohla pod vodou na háčku pěkně kroutit. Nové nahození a celá akce se opakuje. Splávek se nám na hladině zamele, popojede proti proudu, zastaví se a jde pod vodu. Zásek. A tentokrát je tam. Malinkej okounek. Obou nám s Honzíkem září oči nadšením, na tvářích máme spokojený úsměv. Vyndaváme rybce s hubičky háček, uděláme její snímeček a pouštíme jí zpět do vody. Znova napichujeme žížalu a znova Honzík nahazuje a znova se mu podařilo dobře zaseknout. Tentokrát je okoun větší, má 20cm. Je nádhernej, oba s Honzíkem obdivujeme jeho krásnou hřbetní ploutev. Tentkokrát můžu okouna pustit do vody já. Pokládám ho do vody poblíž břehu a dívám se na něj, jak ladně mrskne tělem a odplouvá od nás pryč. Celkem jsme za těch pár hodin, které jsme strávili u vody chytili pět okounů. Tedy Honzík chytil. Já jenom asistuji, ale stejně si to užívám.




Kozský potok, na kterém Honzík chytil své první okouny:












Honzík rybaří:







Honzíkovy úlovky okouna říčního:

































Pouštění okouna zpět do vody:







Na téhle fotografii, je okounek, který po vpuštění zpět do vody, odplul jen okousek dál. Vídíte ho?




S Honzíkem na rybách I

5. července 2012 v 8:09 | Marie |  Na rybách
Dnešní článek mě přiměl k tomu, že jsem si založila novou rubriku "Na rybách". Náš Honzík si v únoru udělal rybářské zkoušky a pořídil si povolenku na lovení ryb v jižních Čechách.
Vzpomínám, že už jako dítě jsem chodila se strejdou o prázdninách na ryby. Vydržela jsem s ním u u vody dlouhé hodiny, kdy jsem napjatě pozorovala splávek a čekala, kdy se konečně pohne a strejdovi se po pěkném záseku ohne prut do krásného obloučku, který vždy znamenal že nakonci vlasce se vynoří z vody stříbrné tělo ryby. Přiznám se, že mi to vydrželo do dneška. Z Honzíkova rybářského lístku jsem měla vážně radost a kdykoli můžu, tak ho na ryby doprovázím. Na řece jsme už byli spolu několikrát, ale zatím jsme neměli štěstí. Až včera. Na Honzíka se usmálo rybářské štěstí a ulovil svoje první čtyři stříbné říční rybky - dva cejnky, jednu plotici a jednoho bolena. Honzíkovým vzorem je rybář Jakub Vágner, takže všechny svoje úlovky vždy navrací zpět vodě. I tyhle rybičky byly vpuštěny zpátky do řeky.














První chycená rybka - cejn velký, v našem případě malý:











Pak se chytla malá plotice:














Jako třetí se chytl bolen dravý:


























A na závěr nám zabral krásný cejn, který měřil 27cm:















Sedlčany

4. července 2012 v 6:49 | Marie |  Cestou necestou
Poslední zastávkou výletu bylo město Sedlčany, které jak už jsem psala na začátku, bylo díky reklamnímu zapalovači s obrázkem místní radnice, motivem pro náš výlet do tohoto kraje.
Kdybych měla popsat, jak na mě Sedlčany zapůsobily, moc pozitivní by to nebylo. Malé náměstíčko, je v tomto městě asi hlavní křižovatkou pro auta. Jezdilo jich tam tolik, že dostat se přes silnici z jedné strany na druhou nebylo vůbec jednoduché. Mezi auty jsme se proplétali, ať jsme se pohli na náměstí kamkoli. Je to velká škoda, protože jinak by bylo sedlčanské náměstí moc pěkné. Kromě radnice, která mě svou krásou opravdu nezklamala, zde mají morový sloup a kašnu. A když už jsme se do Sedlčan podívali, udělala jsem i pár snímků kostela sv. Martina.



Sedlčany jsou v současnosti třetím největším městem okresu Příbram. Leží v jeho jihovýchodní části a jsou sídlem pověřeného obecního úřadu, který spravuje přilehlé obce. Město leží v tzv. Sedlčanské kotlině na soutoku Mastníku a Sedleckého potoka.

První písemná zmínka pochází již z roku 1057. Již od 12. století byly Sedlčany střediskem Středního Povltaví. Na počátku 14. století patřila tehdejší trhová ves Rožmberkům, kterým také patřily místní zlaté doly. Za vlády Karla IV. je ale museli vrátit královské komoře. V 15. století získalo město mnoho privilegií a do znaku Rožmberskou pětilistou růži. V roce 1580 město získal známý stavitel rybníků - regent Jakub Krčín z Jelčan, který začal brzy vybírat od projíždějících kupců vysoké mýtné. Kvůli tomu se začali kupci městu vyhýbat a došlo proto ke sporu Krčína s tamním měšťanstvem. Další větší rozvoj města nastal až v roce 1894, kdy byla do města přivedena železniční trať Olbramovice - Sedlčany. Po listopadu 1989 došlo k privatizaci velkých průmyslových podniků, vzniku nových soukromých firem, úpravě historického jádra města i předměstí, ale také k částečnému úbytku obyvatel způsobenému hlavně nepříznivým přirozeným demografickým vývojem. Sedlčanská nemocnice na severní straně náměstí TGM. V roce 2003 došlo k reformě veřejné správy. Byl zrušen i příbramský okresní úřad a některé jeho pravomoce převzala také sedlčanská radnice.




Foto: Martin Stecker



Kostel sv. Martina
Raně gotický tribunový kostel byl postaven pravděpodobně v třetí čtvrtině 13. století. Pochází z huti kláštera v Milevsku. Přestavěn Rožmberky po roce 1374. Až do úprav v době baroka chránila kostel s přilehlým hřbitovem hradební zeď s dřevěným podsebitím, arkýřovými nárožními baštami, bránou, zdvihacím mostem a příkopem. V renesanci byla k západnímu průčelí přistavěna samostatně stojící zvonice, která byla spolu se zdmi kostela opatřena sgrafity (částečně obnovenými v 50. letech 20. století). V letech 1862-64 byl po celé délce severní zdi lodi přistavěn přístavek.


































Odraz kostela v okně protistojícímu domu:








Nová radnice v Sedlčanech byla postavena a slavnostně otevřena v roce 1903. Autorem projektu novorenesanční budovy byl architekt Jan Heindl. Fasáda budovy je bohatě zdobena sgrafity od L. Nováka. V budově dříve, kromě radnice, sídlila i městská spořitelna. Dnes je zde sídlo Městského úřadu a Regionálního informačního střediska.