Leden 2013

Jihlava - ZOO

27. ledna 2013 v 4:36 | Marie |  Cestou necestou
Popisovat jihlavskou zoo, se mi zdá celkem zbytečné. Připadámi, že tato zoologická zahrada je stejně známá, alespoň v Čechách, jak zoologická zahrada v Praze.


Nejdříve dvě zvířátka, která nejsou majetkem zahrady, ale součástí naší tlupy MrkajícíSmějící se :





A teď už pár záběrů ze ZOO:































































Volně přístupný výběh pro kozy:












Tento houser se neustále snažil dokázat pštrosici, že pánem tohoto teritoria je on. Pohled na jejich souboj byl vskutku komický.
















Líbil se mi i maják, který zde mají:







Měli jsme štěstí, během naší prohlídky se konala ukázka dravců. Nenechali jsme si ji ujít a udělali jsme dobře, ale o tom až příště...

Jihlava - kostel sv. Ducha

25. ledna 2013 v 7:48 | Marie |  Cestou necestou
Kostel sv. Ducha (původně Nejsvětější Trojice, zasvěcení bylo záhy změněno) byl postaven v roce 1572 jako hřbitovní, sloužící novému jihlavském pohřebišti založenému na Špitálském předměstí v roce 1559. Původní renesanční a manýristická stavba byla zničena (jako mnohé další budovy na jihlavských předměstích) za švédské okupace v roce 1645. Znovu vystavěn byl strahovskými premonstráty v roce 1661 v barokním slohu. V roce 1868 byl hřbitov zrušen. V roce 1891 byla zbourána hřbitovní zeď a plocha bývalého hřbitova byla přeměněna na park. V roce 1892 byl kostel novobarokně upraven podle projektu architekta R. Völkla.
ZDROJ


















































Jihlava

23. ledna 2013 v 5:51 | Marie |  Cestou necestou
Výlet do Jihlavy jsme uspořádali s jasným záměrem navštívit zde zoologickou zahradu. Vzhledem k tomu, že jsme díky autobusovým spojům na zpáteční cestu do Humpolce byli časově omezeni, na prohlídku a fotografování města jsme měli málo času. Přesto jsem pár snímků pořídila a na internetu, jsem vyhledala alespoň pěkné pověsti o vzniku tohoto krásného města.

Na hranici Čech a Moravy v srdci Vysočiny, uprostřed kopcovité lesnaté a rybničnaté krajiny, leží starobylé město Jihlava, nejstarší královské horní město českých zemí.


Pověst o založení Jihlavy, je první, nejstarší a jistě nejhezčí, vyprávěla o hrnčíři žijícím na území dnešních Starých Hor, kterému se nedařilo dílo: všechna hrnčina při vypalování praskala. Hrnčíř se svěřil se svými starostmi jistému kupci projíždějícímu krajem. Ten okamžitě rozpoznal příčinu řemeslníkových nezdarů. Bylo jí stříbro obsažené v používané hlíně. Pak již události dostaly rychlý spád. Kupec nejen koupil hrnčířův pozemek i s hlíníkem, ale zanedlouho jím povolaní horníci založili na nedalekém návrší nad řekou město i s kostelíkem. Podle pověsti dostalo stříbrné město jméno Jihlava a kostelík byl zasvěcen sv.Janu Křtiteli.

Další pověst, jejímž autorem byl pravděpodobně svými výmysly proslulý Václav Hájek z Libočan, je poněkud jiná. Její děj je kladen do doby vlády bájného knížete Mnaty. Tehdy se údajně vypravili Moravané s Němci na loupežnou výpravu do Čech. Nad jednou říčkou na českém pomezí založili vojenský tábor, který se zanedlouho proměnil v město. Při budování hradeb bylo nalezeno velké množství ježků. A Hájek pokračuje: protože se těmto zvířátkům tehdy říkalo jehlak, dostalo nové město jméno Jehlava.

Třetí, nejmladší pověst, dává vznik Jihlavy do souvislosti s vojenským tažením Karla Velikého proti Avarům. Velký císař se během kampaně měl setkal v prostoru českomoravského pohraničí se skupinou svých krajanů, které podpořil při budování velkého města-pevnosti nazvaného Jihlava. Navíc v novém městě zůstal jeho pověstný zbrojnoš Jan, vynikající obrovským vzrůstem a silou, jenž zde pak údajně zemřel v biblickém věku 361 let.

Ještě v romantickém 19.století se ukazovalo v Jihlavě "obří žebro". Zbrojnošovu patronu, sv.Janu Křtiteli, prý pak byl zasvěcen zdejší kostelík.

Třebaže hlavně druhá a třetí pověst jsou jistě výplodem bujné fantazie, všechny tři legendy mají něco společného: vypráví, že se jejich děj udál v roce 799.














Kostel sv. Jakuba Většího


Hlavní kostel města, založený patrně roku 1243, je mohutná gotická trojlodní stavba se dvěma věžemi. Po požáru byl roku 1257 znovu vysvěcen, ale na stavbě se dále pracovalo. Koncem 14. století vznikla hudební kruchta, v 15. století byla zvýšena jižní věž a po roce 1500 snad přistavěny severní kaple. Roku 1702 byla k severní stěně přistavěna barokní osmiboká kaple P. Marie bolestné a upraveno západní průčelí. V letech 1898-1906 byl kostel novogoticky upraven a zvenčí dostal místo omítky vyspárované zdivo. Z vnitřního zařízení je zvláště cenná pozlacená křtitelnice z roku 1599, dřevěná socha Madony s dítětem (kolem 1370), kamenná socha sv. Kateřiny (kolem 1400) a varhany z roku 1740. Na jižní věži je veliký zvon (asi 7 400 kg), ulitý na místě pražským zvonařem Brikcím z Cimperka roku 1564.

ZDROJ: Wikipedie














































Barokní kaple Panny Marie Bolestné:









































Humoplec - hrad Orlík

17. ledna 2013 v 20:32 | Marie |  Cestou necestou
Dějiny hradu

Hrad pravděpodobně nechal postavit majitel humpoleckého panství Jindřich z Dubé namísto předpokládaného staršího sídla ve městě. Poprvé se, pod názvem Humpolec, připomíná roku 1404, kdy byl za bojů mezi českými šlechtici obléhán Jindřichem z Rožmberka. V letech 1420 až 1496 vlastnili hrad Leskovcové z Leskovce, za nichž kolem poloviny 15. století došlo k jeho přestavbě a rozšíření. Roku 1496 koupil hrad Humpolec Burian Trčka z Lípy a probíhají další změny exteriérů a interiérů. Je dobudován renesanční palác a nové dělostřelecké opevnění "bastilion". Trčkové však sídlili na hradě Lipnici a v polovině 16. stol se dostávají do finančních problémů a tak dále probíhají pouze nenáročné úpravy. V roce 1559 je hrad poprvé zmiňován pod názvem Orlík nad Humpolcem a již následujícího roku jej Jan mladší z Říčan koupil jako pustý. V této době zřejmě podlehl nenadálé pohromě. Nakrátko došlo ještě k přístavbě obytné budovy a roku 1588 Johanka, ovdovělá choť po Janu Jiřím z Říčan prodává panství i s hradem Kryštofu Karlovi z Roupova, který je také posledním českým pánem na Humpolci. Po Bílé Hoře mu je v roce 1621 majetek zkonfiskován a roku 1623 jej kupuje Filip starší, hrabě ze Solmsu. Panstvo sídlí na Herálci a Orlík pustne. Ještě v roce 1708 je Orlík uváděn jako pustý zámek s dobře zachovalými zdmi a z roku 1803 pochází zatím první zachované vyobrazení ještě před zkázou hradu. Orlík je později rozebírán na kámen a vybavení je rozprodáváno.

Současnost

Teprve roku 1913 byla pod hrozbou zřícení hradní věže provedena základní konzervace zdiva a v období 1939-1943 došlo i na archeologický průzkum. Dnes je zachována větší část základových a obvodových zdí, torzo hlavní věže do výšky 20 metrů, zrekonstruována je pec černé kuchyně. Od roku 1997 je hrad Orlík turisticky zpřístupněn vždy v letním období, od června do září. Navštívit můžete také středověké slavnosti, které se konají vždy 5. července a 6. července a další akce.
Zdroj:Wikipedie






































































































Honzík si prohlídku hradu užíval po svém:








































A na závěr ještě jeden odsouzenec:






Humpolec - Kamenné moře

16. ledna 2013 v 8:43 | Marie |  Cestou necestou
Cesta od židovského hřbitova vede po naučné stezce k Orlíku, přes Andělku s Čertovkou a Kamenné moře.

Čertovka a Andělka
Každé místo má své pověsti a tajemné příběhy. O skaliscích se vypravuje toto:
Na vyšší skále se usadil kdysi Satan a zle tam řádil, že z toho byla hrůza v celém kraji. Když se trápení lidí stalo nesnesitelným, prosili Boha o pomoc a on se smiloval. Nedaleko Satanova sídla vyrostlo skalisko, obývané anděly. Tak dlouho bojovali se Satanem, až ho porazili a z kraje vypudili. Jen odraz kopyta po něm zůstal, jak se zlostně odrazil od skály.





























Kamenné moře je svědectvím mrazového zvětrávání ve čtvrtohorách:



















































Humpolec - židovský hřbitov

14. ledna 2013 v 6:54 | Marie |  Židovské hřbitovy
Hřbitov byl založen v roce 1710, jeho horní část pak v roce 1719. V 19. století byl dvakrát terasovitě rozšířen. Hřbitov sloužil pro široké okolí (Lipnice, Kaliště, Senožaty, Želiv, Věž i Havlíčkův Brod). Pohřbena je na něm řada významných osob - například Simon a Marie Mahlerovi, prarodiče G. Mahlera a jeho strýc Josef Mahler, nebo děd a strýcové Franze Kafky. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1942, tři měsíce před transportem zdejších Židů do Terezína. Za války byl hřbitov opakovaně poškozen chovankami Ústav pro německé učitelky z Hannoveru, který byl tehdy v Humpolci umístněn. Rovněž se stal terčem útoků frekventantů německého vojenského učiliště v Havlíčkově Brodě. Po válce byla na některé náhrobky doplněna jména obětí holocaustu a byly též ukládány urny s popelem osob zemřelých v zahraničí. Na stavu hřbitova se rovněž podepsaly nájezdy zlodějů, kteří po válce kradli zejména náhrobky ze švédské žuly. Nyní je židovský hřbitov ve vlastnictví Židovské obce v Praze, která jej udržuje prostřednictvím společnosti Matana a určeného správce. Zachovalo se zde přibližně 1000 náhrobků barokního a klasicistního typu, nejstarší jsou v horní části. Hřbitov je ohrazen vysokou zdí, vstupuje se na něj přes obřadní síň.
Zdroj: Blanka Rozkošná, Pavel Jakubec: Židovské památky Čech, Era 2004 a www.infohumpolec.cz





















































































































Aby jsme si mohli židovský hřbitov prohlédnout, museli jsme si od něj zapůjčit klíč v humpoleckém infocentru. Ten den, kdy jsme se šli na hřbitov podívat, bylo pod mrakem a foukal studený vítr. Vzpomínám si, že nám byla zima a já si říkala, že by náhrobní kameny i celý hřbitov na fotografiích vypadaly líp, kdy by nám svítilo sluníčko. Na tomto židovském hřbitově jsme objevovali náhrobní kameny, které jsme zatím ještě nikde jinde neviděli. Jestli budete mít někdy cestu do Humpolce a půjdete se podívat na hrad Orlík, určitě si zajděte půjčit klíč a na hřbitov se dojděte cestou ke hradu podívat, stojí za to. Všechny fotografie, které jsem zde pořídila si můžete prohlédnout v GALERII.

Tři králové

6. ledna 2013 v 19:06 | Marie |  Tradice

Svátkem tří králů končí vánoční období a ve většině rodin se odstrojuje stromeček. Dřív bývalo zvykem, že se druhý den ráno jeho dřevem zatopilo a uvařila se káva, která tak za vší tou nádherou udělala definitivní tečku.
Svátek je však také neodmyslitelně spojen s tříkrálovou koledou.

Původní svátek
Církev původně slavila 6. ledna jen jako svátek Zjevení Páně neboli den Ježíšova pokřtění. Ke spojení se svátkem Tří králů došlo až později. Z liturgického hlediska byl pro ni důležitý proto, že uzavíral vánoční období a s ním oslavu narození Krista a zahajoval přípravy na nejdůležtější svátky křesťanů - Velikonoce.


Králové
Kdo vlastně byli tři králové? Zrodila je středověká legenda, navazující na evangelium sv. Matouše. To popisuje, jak v den, kdy se v Betlémě narodil Ježíš, přišli od východu mudrci (mágové) s dary a malému dítěti se poklonili. Cestu jim ukázala jasná hvězda. Přitom neuvádí ani kolik jich bylo, ani jak se jmenovali. Křesťané si je zpočátku představovali různě, jejich počet kolísal mezi dvěma a dvanácti, až se nakonec ustálil na třech. Trojka byla jednak magické číslo, jednak Matouš vypočítává tři dary - zlato, kadidlo a myrhu (vonné pryskyřice), takže bylo možné předpokládat, že každý král nesl jeden.
V roce 1194 byly z Milána do chrámu v Kolíně nad Rýnem převezeny ostatky tří králů, které posílily vytvoření jejich kultu. Ve středověku byly ostatky, to znamená skutečné nebo domnělé části těl různých svatých, velmi důležité pro věřící. Ukládaly se do drahocených schránek (relikviářů) a každý chrám nebo klášter byl o to významnější, o co více takových relkvií vlastnil.

K+M+B
V době převážení ostatků a vzniku kultu došlo také k definitivní záměně mudrců za krále, protože takovému slovu všichni rozuměli. Jejich jména - Caspar (Kašpar), Melichar a Baltazar - se poprvé objevila v 8. století, ale až ve 12. století se všeobecně rozšířila.
Počáteční písmena C+M+B (u nás se užívalo K+M+B) se po celá staletí psala s příslušným rokem svěcenou křídou na dveře. Podle některých badatelů je to však úplně jinak a písmena mohou znamenat požehnání "Christis mansionem benedicat" neboli česky "Kristus nechť požehnáná tento příbytek."







Koleda
Tříkrálová koleda má dlouhou tradici. Původně ji vykonával kantor se svými žáky, později kněz s ministranty a někdy i s kostelníkem. Přišli do domu, modlili se a zpívali, vykuřovali kadidlem a kropili svěcenou vodou, kterou den předem spolu s křídou posvětili. Na dveře nebo silný dřevěný rám nad nimi napsali písmena K+M+B a letopočet. Tato obchůzka měla slavnostní ráz a jejím smyslem bylo požehnat všem navštíveným domům a lidem, kteří v nich bydleli, a uchránit je od neštěstí, nemocí a podobných nepříjemností. Děti se jako koledníci začaly na venkově objevovat o něco později, nakonec to byly převážně děti z nejchudších rodin. Jejich masky byly jednoduché a tvořily je většinou dlouhé bílé košile přepásané provazem, červeným šátkem nebo šerpou. Na hlavách měly papírové koruny zdobené malůvkami a zlatým nebo stříbrným papírem či staniolem, vousy z koudele nebo vaty.









Tříkrálové věštění
Svátek tří králů i předchozí večer 5. ledna, nazývaný Den světel nebo Svatovečer svíček, byly plné různých pověrečných praktik a obyčejů, navazujících na vánoční období. Mnoho se jich zabývalo věštěním, jako například známé lití olova do vody. V některých krajích se v rodinách zapalovaly svíčky a sledovalo se, kam jde jejich kouř (zda se člověk dostane do nebe, nebo do pekla) či které nejdřív dohoří, a kdo tedy jako první zemře.
Věštilo se i ze sedmi hrnečků a sedmi různých předmětů (např. uhlí, mince, kousek chleba, malá panenka, zásnubní prsten...). Každý si se zavázanýma očima odklopil jeden z hrnků a podle toho, co našel, bylo jasné, co ho nemine.
Zamilované páry pouštěly na vodu svíčky v ořechových skořápkách v naději, že se k sobě přiblíží, což věštilo svatbu. Malé svíčky se lepily na okraj mísy se svěcenou vodou, s níž pak hospodář vykropil celý dům (proti myším a nevítenému hmyzu) a také pole.









Svěcená voda
Voda byla v liturgii i v magii velmi důležitá, hlavně ta, která se den před Třemi králi v kostele posvětila. Pokud jí bylo potřeba víc, světila se i před kostelem na náměstí v kádi. Lidé ji pili, aby se ochránili před nemocemi. Také ji nalévali do kropenek, upevněných na stěně dveří. Používali ji pak buď každý den, nebo aspoň v důležitých chvílích života rodiny, jakou byla svatba nebo dlouhá cesta. Právě tak kropili první fůru při sklizni anebo malé dobytče hned po narození, někde přidávali svěcenou vodu dobytku do krmení. Někdy stačila i obyčejná voda v přírodě. Kdo se do ní dokázal celý ponořit, měl zajištěno pevné zdraví na celý rok. Dívky se omývaly sněhem, aby měly bělostnou pleť.








Pochody, sbírky a průvody
Dnes tříkrálová koleda na mnoha místech podivuhodně ožívá. Dnešní koledníci mívají skvostné a dokonalé kostýmy, hodné královských rouch. Kromě chlapců se v nich občas objevují i dívky. Většinou se jedná o návrat k náboženské podobě zvyku, takže kromě dětí z věřících rodin chodí znovu i faráři. Dům vykropený svěcenou vodou se pozná snadno, protože má na dveřích tradiční nápis křídou K+M+B a letopočet.
Tříkrálové obchůzky s tradičními koledami pořádají každoročně i mnohé folklorní soubory. Svátek Tří králů svádí i k pořádání mnoha kulturních nebo sportovních akcí. Konají se tříkrálové pochody či běhy, zakončené koledami. Známou se stala charitativní tříkrálová sbírka, organizovaná Českou katolickou charitou, která kromě jiného pomohla i mnoha lidem postiženým velkými povodněmi na začátku našeho 21. století.
Již několikaletou tradici má slavnostní průvod tří králů na pražském Hradčanském náměstí, který se koná vždy 5.ledna. Kašpar, Melichar a Baltazar s početnou družinou vyjíždějí na velblodech z brány arcibiskupského paláce a putují na Lorentánské náměstí, kde sehrají krátkou divadelní hru a předají dary Jezulátku. Podobné průvody procházejí za velké pozornosti na den Tří králů všemi španělskými města a vesnicemi jako velkolepé divadlo.
ZDROJ: ČESKÉ ZVYKY A OBYČEJE - ALENA VONDRUŠKOVÁ