Květen 2013

Na Plivátku na rybách

25. května 2013 v 4:40 | Marie |  Na rybách
Minulý týden, kdy jsme byli s Jaruškou na výletě v Týně nad Vltavou a také v Písku, ke kterému se na blogu teprve dostanu, jsem měla dovolenou. A nebyla by to pro mě už dnes dovolená dovolenou, kdybych si aspoň jednou nezašla s Honzíkem na ryby. Vyrazili jsme si společně na Plivátko, kde můžu chytat i já, ač nevlastním rybářský lístek a povolenku.
Na Plivátku jsme se s Honzíkem dohodli, že si dáme závody, kdo nachytá víc ryb. Měli jsme sebou dva pruty. Na jednom z prutů jsme chytali na položenou. To znamená, že nástraha na háčku klesá pomocí olůvek ke dnu. A druhý prut jsme měli nachystaný na plavanou. Což znamená, že nástraha se pomocí splávku udržuje kus podhladinou.
Navzájem jsme si pruty po určité době vyměňovali, aby šance na výhru byli spravidlé. Chytili jsme dohromady 23 ryb a Honzík nademnou vyhrál jasnou převahou šestnácti ryb proti mím sedmi.MrkajícíUsmívající se

Závody začínaj:






Chycený úlovek je potřeba přeměřit:









Ulovenou rybku vpouštíme vždy zpátky do vody:














Malá ukázka z našich úlovků:


Perlíni:















Cejn:




Kapři:


















A nakonec lín:



Letošní první sklizeň

24. května 2013 v 13:11 | Marie |  Flora
Na zahrádce jsem sklidila letošní první bylinky - meduňku, dobromysl, šalvěj a libeček. Bylinek byl plný košík a krásně voněl.










Když už jsem sebou měla fotoaparát, udělala jsem pár dalších snímků z maminčiny zahrádky.Mrkající

Rozkvetlý šeřík:





Sasanky:







Hořec na skalce:






Česnek medvědí:









A nakonec odkvetlé pampelišky a jejich stín na chodníku:








Boží muka u Týna nad Vltavou

23. května 2013 v 5:00 | Marie |  Boží muka
Cestou jsme se ještě zastavili u rozkvetlého řepkového pole, kde stály Boží muka. Usmívající se




















A ty to jsme vyfotografovali v Kolodějích nad Lužnicí:









Koloděje nad Lužnicí

22. května 2013 v 5:41 | Marie |  Cestou necestou
Dneska už jsme v prohlídce fotografií u posledního místa, které jsme do okolí Týna nad Vltavou podnikli. Naší poslední zastávkou byly Koloděje nad Lužnicí, kde se nachází zámek a židovský hřbitov. V Kolodějích jsme měli trochu smůlu, protože zámek byl v rekonstrukci soukrommého majitele a tedy zatím nepřístupen, ( přesto se nám podařilo pár snímků pořídit) a židovský hřbitov byl uzamčen. Klíče od hřbitova byli sice k zapůjčení v místním hostinci, ale všichni jsme už byli unavení, a nikomu z nás se již pro klíč nechtělo. Udělali jsme tedy jen pár snímků přes branku a zeď. Nasedli jsme do auta a spokojeni se zážitky z výletu se vydali na cestu k domovu.Usmívající se

Roubená chalupa, která se nám v Kolodějích líbila:









Barokní zámek Koloděje nad Lužnicí byl původně renesanční tvrzí, kterou si roku 1565 postavil Adam Čabelický ze Soutic. Součástí tvrze byl ve sníženém přízemí mlýn, v jehož těsném sousedství tekla řeka Lužnice, proto stojí tato část zámku na dubových pilotech.
V roce 1704 přešla tvrz do vlastnictví hraběte Františka Wratislava z Mitrowicz a s jeho rodinou zůstalo panství spjato po staletí. Tvrz prošla přestavbou do barokní podoby a přistavěna byla i kaple sv. Anny, která nese jméno po manželce Františka Karla Wratislava, Marii Anně, rozené Kinské, jež zemřela před dokončením stavby a v kapli našla místo svého posledního odpočinku. Kaple je dílem stavitele Jana Hybnera, jenž byl silně ovlivněn dílem mistra barokní architektury Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Zdobí ji stropní freska, která zobrazuje Pannu Marii se Svatou Trojicí.
Z konce 18. století pochází nástěnné malby, které krášlí celé první patro zámku a zobrazují scény ze života jednoho z předků Wratislavů z Mitrowicz, Václava, zvaného Tureček (1576-1635). Ten se jako patnáctiletý panoš zúčastnil cesty poselstva císaře Rudolfa II. do Cařihradu. Své vzpomínky na čtyřleté zajetí, které následovalo, zachytil ve vlastním cestopise "Příhody Václava Wratislava z Mitrowicz", jenž byl ve své době velmi oblíbený.
Rod Wratislavů z Mitrowicz a Schoenfeldu vymřel po meči roku 1943, poslední majitelkou zámku se stala Marie Terezie Wratislavová, provdaná za svobodného pána Dercsényi, majitele velkostatku v Dolních Počernicích. Ve čtyřicátých letech minulého století bylo celé panství znárodněno, zámecké prostory sloužily poté jako depozitář Muzea města Prahy a zbytek areálu násilně oddělila zeď, aby jej mohlo využívat místní JZD.
Dědic původních majitelů v restituci získal majetek zpět a po částech jej rozprodal.






























Židovský hřbitov v Kolodějích nad Lužnicí se nachází napravo při silnici na Chrášťany a Bernartice. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Založen byl po obvinění ze zavlečení morové epidemie (1681-82) do Týna/Vlt. a vysídlení Židů z panství. V rozsáhlém areálu je symbolický náhrobek na památku těch, kteří zahynuli v koncentračních táborech.
Zdroj - Wikipedie



















Albrechtice nad Vltavou

20. května 2013 v 15:29 | Marie |  Cestou necestou
Z Býšova jsme se vypravili na prohlídku netradičního hřbitova v Albrechticích nad Vltavou. Jestli někdy pojedete kolem, určitě se na tento hřbitov zajděte podívat. Stojí to za to.Usmívající se

Kostel sv. Petra a Pavla

Kostel je v obci situován na mírném návrší. Jeho původní románský sloh prozrazuje hlavně hranolová věž s charakteristickými podvojnými okénky v nejvyšším patře. Jeho původ je možno klást do druhé poloviny 12. století. První písemná zpráva je z let 1344 - 1350.
Zajímavostí v síni jsou dva náhrobní kameny z konce 16. století a začátku 17. století zhotovené zemřelým rytířům Oudražským. Nápis na větším kameni patří urozenému rytíři panu Bohuslavu Oudražskému z Kestřan a na Oudražích (+1610) a nápis na menším kameni dítkám jmenovaného, Ctiborovi (+1599), Janu (+1605) a Alžbětě (+1606).
Mimořádně významná je malířská výzdoba interiéru, kde jsou stěny pokryty monumentální kompozicí Posledního soudu, rozčleněnou do několika pásů. Celistvě jsou malby dochované zvláště v presbytáři, kde je objevil v roce 1943 akademický malíř Jiří Jelínek.
Původní podoba kostela byla značně pozměněna četnými opravami, přístavbami a přestavbami. Poměrně závažné zásahy přinesla kostelu a souvisejícím objektům 1. polovina 19. století. Rozsáhlá stavební činnost souvisela s aktivitou místního faráře Víta Cízy, který působil v Albrechticích v letech 1819 - 1854. Roku 1828 nechal chrám vybílit, Fr. Jenschta z Českého Krumlova opravil varhany, pořízeno bylo nové zábradlí ke schodišti z lodě na kruchtu a sakristii, kobku a kostnici pokryla nová šindelová krytina. O rok později byl v kostele zbudován boží hrob. V roce 1830 byl pak postaven na protější straně sakristie přístavek, tzv. oratorium, roku 1832 byl přelit velký zvon na věži a došlo k výrazné venkovní úpravě východního závěr kostela. V roce 1840 dále zhotovil malíř František Mikule z Jinína kopii obrazu sv. Petra a Pavla na hlavním oltáři, který o šest let později namaloval pro Albrechtický kostel i obrazy Křížové cesty. Z Cízova podnětu byl také pořízen nový ciferník na věžních hodinách s pozlacenými čísly, vyzdoben oltář i kazatelna, opravena kostnice a na výtězný oblouk byl namalován znak patrona chrámu, Prospera hraběte z Bercholdů.
Řadu let byl však kostel devastován a dokonce v roce 1947 došlo k zomítání vzácných maleb. Tyto byly znovu odkryty a restaurovány akademickými malíři Františkem Kotrbou a Karlem Mezerou v roce 1962. Další renovace kostela byla provedena v roce 1988, kdy byly opraveny věžní hodiny. Současně bylo jejich ruční natahování změněno na elektrické. Namontován byl i nový ciferník s pozlaceným očíslováním. Dále bylo provedeno nové zastřešení celého kostela, oplechování v mědi, štukové omítky a nátěry.




























Náhrobní kapličky


Kolem kostela se rozprostírá vesnický hřbitov, který je zdoben jednotně řešenými kapličkami s lidovými malbami a veršovanými náhrobními nápisy.
Původcem myšlenky zbudovat zemřelým na ohradní zdi hřbitova pomníčky ve tvaru liché půlkruhové arkády nesené dvěma sloupy, byl farář Vít Cíza. Za jeho působení v letech 1819-1854 byly postaveny téměř všechny kapličky. Pouze kaplička, na které je nápis zaznamenaný ve farní pamětní knize pod číslem 106, pochází z doby, kdy byl farářem František Toušek, který také dotyčný nápis složil a zapsal (1882-1913). Dále kapličky, na nichž jsou nápisy pod číslem 107 a 108, pocházejí z dob nástupce dr. Josefa Záruby (1913-1921). Tedy kromě těchto tří posledních byly všechny kapličky stavěny ve 40. letech 19. století za faráře Víta Cízy, který také všechny nápisy na pomníky složil.
První skupina tří kapliček byla stavěna z jara roku 1841. Tyto pomníky jsou zdobeny železnými křížky, obrazy patrona nebo patronky zemřelého. Podobné pomníky svým drahým chtěli postavit také Matěj Kubíček a ještě jeden chalupník. Jelikož se do trojice nikdo jiný nepřihlásil, postavil farář Cíza třetí pomník na svůj náklad pro jednoho lazara. Jelikož se postavené pomníky líbily všem osadníkům, vznikla myšlenka vybudovat další kolem celého hřbitova. Za čtyři roky stálo kolem hřbitovní zdi 60 kapliček. Scházelo jich dvacet, aby byl hřbitov zcela ohražen. Pátým rokem byl již celý hřbitov obehnán kapličkami.
Poté se kapličky začaly stavět přímo na zdi kostela. Vyjímku tvoří monumentální, architektonicky ztvárněný "památník", věnovaný albrechtickým duchovním, charakteristicky uístěný k východnímu závěru kostela. Je zhotoven z cihel, 3,5 sáhu vysoký a 2 sáhy široký a místo železného kříže je kříž zlacený. Vymalována je na něm večeře Páně a ve spodní části plochy je rozsáhlý 48. řádkový nápis.
Od poloviny 19. století prošel albrechtický hřbitovní areál řadou úprav. Ty však jeho původní vzhled značně poškodily a porušen byl také kompoziční rytmus trojic památníku na ohradní zdi. Také vzlínající vlhkost poznamenala malby Františka Mikule. Proto již v roce 1883 musela být řada památníků opravena akademickým malířem Václavem Šebelem z Písku. Nejrozsáhlejší renovační akce proběhla v letech 1931-1934, při které Tomáš Peterka a akademický malíř Josef Kousal z Prahy opravili či spíše vymalovali patrně všechny kapličky. Poslední etapa restaurátorských a rekonstrukčních prací na obnově náhrobních obrazů a nápisů, kterou prováděl Karel Mezera s dcerou Klárou skončila v roce 1987. Záhy poté Karel Mezera ve věku 78 let zemřel. Po jeho smrti údržbu prováděla několik let jeho dcera Klára.







































Fotografií z tohoto netradičního hřbitova jsem pořídila opravdu hodně. Myslím, že jsem vyfotografovala snad všechny opravené malby. Jestli se na ně chcete podívat, můžete nakouknout ZDE.

Tvrz Býšov

19. května 2013 v 7:00 | Marie |  Cestou necestou
Naším dalším cílem byla tvrz v Býšově nedaleko Temelína. Tvrz jako taková se mi moc líbila, potěšilo mě i to že je zpřístupněna. Po zakoupení vstupenky v hodnotě 50 kč, si můžete prohlédnout vnitřek tvrze i se zde připravenými expozicemi. Tyto expozice vám po prohlídce týnského muzea, můžou přijít chudé a tak trochu nezáživné. Jediné co mě zaujalo, byly papírové modely, které znázorňovaly dřívější varianty tvrzí.


O tvrzi
Hospodářský komplex dvora a tvrze Býšov leží 7 km jižně od Týna nad Vltavou v ochranném pásmu JE Temelín. Na jeho místě je r.1395 doložena vesnice s tvrzí pánů Arnošta a Kuníka Býšovců z Býšova, patronů kostela v blízkém Křtěnově. Z jejich nástupců jsou známi r.1410 Petr, r.1414 Bohuslav a r. 1440 Oldřich. V roce 1510 je uváděn jeden z nejvýznamnějších představitelů rodu, purkrabí hradu Hluboká, Albrecht z Býšova. Skrovný majetek Býšovců nebyl v průběhu let téměř rozšiřován, svého největšího rozsahu získal za Jan Býšovce, kdy byla r. 1545 připojena ves Všemyslice a v r. 1558 ještě Knín. Když ale v roce 1573 Jan Býšovec zemřel, muselo se o chudý statek podělit sedm jeho potomků. Dvůr Býšov s tvrzí získal Jan mladší z Býšova. Ten jej díky finančním těžkostem prodal v roce 1615 Malovcům z Malovic, držitelům sousedního panství Hluboká a odstěhoval se na statek do vsi Dasný. Býšov přestal být šlechtickým sídlem, sloužil pouze hospodářským účelům, tvrz byla přeměněna na sýpku. Součástí hlubockého panství zůstala tvrz až do roku 1930, kdy byla Schwarzenberkům vyvlastněna a prodána tehdejšímu nájemci statku Vladimíru Sailerovi. Býšovská tvrz patří k jedné z nejlépe dochovaných drobných šlechtických staveb Vltavotýnska. Díky jejímu dlouhodobému využívání pro zemědělské účely nedošlo k téměř žádným stavebním úpravám (vyjma zazdění vchodu a průlomu jiných vstupů), ani k její větší devastaci. Tvrz sestává z dvoupatrové obytné věže čtyřhranného tvaru o šířce 10,5 metrů a 20 metrové výšce. Zdivo dosahuje šířky od 1 až do 1,20 metru. K věži přiléhá na východní straně přízemní hospodářská budova. Do věže se původně vstupovalo z přízemí nebo vchodem ve druhém patře. Cca 3 m nad zemí začínají ve třech řadách nad sebou otvory po původním dřevěném podsebití, pravděpodobně pozůstatky schodiště a pavlačí v jednotlivých patrech věže.
Tvrz stojí na vyvýšeném prostranství, velmi dobře chráněném od okolí. Na východní straně je hluboké údolí s potokem a rybníkem, na severozápadě jsou další dva rybníky: Barbora a Pohrobný. Od jihu byla původně obranyschopnost sídla zvýšena příkopem, později proměněným na úvozovou cestu (dnes silnice).
Zdroj: Malý zábavný průvodce Týnem nad Vltavou a okolím, Martina Krausová -městské muzeum Týn nad Vltavou







































Papírové variace tvrzí:





















Týn nad Vltavou - muzeum III

18. května 2013 v 6:57 | Marie |  Cestou necestou
Dnes se naposledy vracím k muzeum v Týně nad Vltavou. Poslední a snad nejhezčí expozicí tohoto muzea jsou loutky:

EXPOZICE SVĚT LOUTEK
Kulturní historie města Týna nad Vltavou je spojena se jménem nejznámějšího českého lidového loutkáře Matěje Kopeckého, který 3. července 1847 zemřel v blízkých Kolodějích nad Lužnicí a je pohřben na týnském hřbitově.
Nejstarší část expozice "Svět loutek" v muzeu tvoří vzácné historické loutky lidových loutkářů z rodu Dubských. Loutky Tomáše Dubského /1874 - 1965/ pochází z první poloviny 19. století, jsou 60 cm vysoké. Vytvořil je známý řezbář loutek Mikoláš Sichrovský z Mirotic. V roce 1912 loutky T. Dubského odkoupila T.J.Sokol pro své loutkové divadlo. Když byly v roce 1944 věnovány muzeu, staly se základem zdejší loutkářské sbírky. K souboru loutek patří také rukopisy starých loutkových her, z nichž některé vydal Jaroslav Bartoš v publikaci: "Komedie a hry českých lidových loutkářů". Další část expozice je věnována amatérskému loutkovému divadlu, které se v Týně hrálo od roku 1910. Jsou v ní zastoupeny loutky, které muzeum získalo, když v roce 1980 ukončil loutkářský soubor "Matěj Kopecký" svoji činnost.
Vedle loutek neznámých řezbářů a výtvarníků jsou v expozici zastoupeny loutky řezbářů Jana Votočka a Jaroslava Peigera /obou z Týna nad Vltavou/, loutky z hračkářské dílny Alexandra Plešnera /rovněž z Týna/ a maňásky z loutkářské výrobna p. Hainzla z Koloděj nad Lužnicí, maňásky vyráběné podle návrhů vltavotýnského rodáka Otto Rödla /1903 - 1983/, pedagoga, hudebního skladatele, profesora DAMU, kterému učarovalo zejména maňáskové divadlo.
Nechybí ani známá loutka vltavotýnského Zinduláka Pošvejce /místní obdoba Spejbla/, který kriticky a humorně glosoval události ve městě. Loutky jsou ve vitrínách instalovány tak, aby tvořily alespoň náznakem scény ze známých pohádek. Expozici doplňuje sbírka plakátům fotografií a diplomů, které týnští loutkáři získali z přehlídek, jichž se zúčastnili.
Zajímavou částí expozice je sál s loutkami, kde si děti mohou zahrát loutkové divadlo. Dospělým divákům je určen průřez historií českého loutkového divadla s přihlédnutím k umělcům, kteří se ve svých dílech inspirovali vzpomínkami na loutkové divadlo svého dětství.


















































Portrét Matěje Kopeckého:




Matěj Kopecký byl synem loutkáře Johanese Kopeckého, proto také do školy chodil jen krátce. Jeho cesta k loutkařině však byla klikatá a dlouhá. Jako šestnáctiletý se stal z vůle svých rodičů poddaným malého panství Lažanského na Blatensku. Odtud odešel do Prahy, kde se vyučil hodinářem. Po vyučení se oženil v Miroticích s Rozálií Holzäpfelovou[2] a po vzoru svého tchána se stal trhovcem. V roce 1798 byl povolán na vojnu, odkud byl propuštěn až v roce 1809. Z poslední vojenské kapitoly svého života se vrátil jako vojenský vysloužilec - invalida. Pokračoval v obchodnickém životě (obchodoval mj. s knoflíky a velbloudí srstí), ale už zájmově provozoval loutkové divadlo.
V roce 1819 se rozhodl pro loutkářský život a podal si žádost ke krajskému úřadu v Písku o propůjčení jednoroční licence "K provozování mechanických představení". Tu musel poté každoročně prodlužovat.
V Kvíčalovské chalupě v Miroticích (Rybářská ul. čp. 112) žil v letech 1795 až 1836. Pak se přestěhoval do Přečína (místní část Vacova u Strakonic). Zde pokračoval v provozování loutkářských představení.
Poslední měsíce svého života prožil v Kolodějích nad Lužnicí u svého přítele Václava Šonky, kde také zemřel. Byl pochován v Týně nad Vltavou.
Měl 15 dětí, dospělosti se dožilo jen šest. Tři z nich - synové Josef, Václav a Antonín - se také věnovali loutkářství.

Týn nad Vltavou - muzeum II

17. května 2013 v 7:29 | Marie |  Cestou necestou
K dnešní ukázce fotografií z muzea nebudu vyhledávat odborné popisky. Ukáži vám co mě zaujalo a co mě bavilo fotografovat.Mrkající

Starý vůz:












Ukázka z výroby modrotisku:






Staré kolo, vzouvák na boty s šicím strojem a bombardon:

















Tkalcovský stav u kterého jsem se poněkut zdržela:


































Kolovrátek, česadlo na len a motovidlo:


















Telefón a starý kalamář:











Setnice a škapulíře:











Zdá se mi, že jsem pro dnešek vybrala fotografií opravdu mnoho a přesto jich ještě v archívu hodně zůstalo.
Vrátím se tady k muzeu ještě jednou.Usmívající se
Přji vám pěkný den a omlouvám se, že na vaše komentáře odpovídám až s denním spoždění. Dělíme se o počítač čtyři a na mě poslední dobou zbývá čas pouze po ránu.MrkajícíSmějící se

Týn nad Vltavou - muzeum I

16. května 2013 v 7:53 | Marie |  Cestou necestou



Zámek - muzeum
Byl dokončen v roce 1699 jako hlavní sídlo arcibiskupské správy panství, náhradou za hrad po třicetileté válce zpustlý. Pozůstatky hradu bychom mohli najít v zámeckých zdech, budova je totiž částečně postavena z původního hradního kamene. Základem pro stavbu zámku se staly parcely tří gotických domů na horní straně náměstí. Architektem stavby byl pravděpodobně již zmiňovaný Ital Antonio de Alfieri
Zámek je dodnes nejrozsáhlejším objektem městského centra. Průčelí zámku je původní, ranně barokní s klasicistními úpravami a střešními štítky. Vstupní portál s ostěním pochází až z období po roce 1800. Celkový architektonický výraz budovy završuje pseudomansardová střecha.
V interiérech se dochovala zajímavá klasicistní dveřní ostění, která jsou dnes součástí expozice Městského muzea. Sklepy zámku jsou částečně tesány ve skále a ústí v nich podzemní chodby. Původně snad bylo počítáno s propojením všech sklepů na náměstí a vytvoření podzemní sítě pro případ válečného nebezpečí. Zda k realizaci tohoto záměru došlo je nejisté, speleologický průzkum odhalil chodby jen do úrovně kašny na náměstí, dále je jedno rameno zaslepeno a druhé zasypáno. Podle různých zpráv mělo podzemí navazovat na hradní sklepy. Při budování silnice v ulici pod hradem se tato teorie částečně potvrdila, neboť se propadla část povrchu. Podle pověsti měly podzemní chodby dokonce ústit až v zámečku v Hněvkovicích. Dnes je podzemí pod zámkem nepřístupné, zatopené vodou.
V přízemí zámku se v současnosti nachází Městská knihovna a v obou horních patrech Městské muzeum s expozicemi vltavotýnského regionu, vorařství, loutek a vltavínů.


Navštívit muzeum v této krásné historické budově určitě stojí za to. Prohlídka vám nabídne:

JIHOČESKÉ VLTAVÍNY
Expozice obsahuje jihočeské vltavíny různých lokalit.
I.SÁL
Expozice historie Vltavotýnska - od nejstarší doby osídlení území (starší doba kamenná) po dobu železnou.
II. SÁL
Historie města od 11. st. do 17.st.
III. a IV. SÁL
Historie města - doklady církevní činnosti, události z období vlády Marie Terezie, rozvoj místní drobné řemeslné výroby a zemědělství, interiér venkovské světnice, kroje, atd.
V. a VI. SÁL
Historie města až do období první světové války
Expozice vorařství, stavitelství lodí, řeky Vltavy
VII. SÁL - Expozice režiséra Alfréda Radoka
VIII. SÁL
významné vltavotýnské osobnosti, které se zasloužily o rozkvět města
dřevěný týnský betlém
KLASICISTNÍ SALÓNEK


Fotografie, které jsem zde pořídila nebudou ze všech sálů a exponátů, které muzeum nabízí. Představím vám na snímcích jen malou ukázku toho co mě v muzeu zaujalo. A i tak musím hodně vybírat, neboť jsem pořídila v muzeu kolem stovky snímků.MrkajícíSmějící se


Malá ukázka z nejstarší doby osídlení Vltavotýnska:



















JIHOČESKÉ VLTAVÍNY

Expozice byla otevřena v květnu 1987 u příležitosti 200. výročí vědeckého určení prvního Vltavínu na světě /okolí Týna nad Vltavou - profesor Josef Mayer, přírodovědná fakulta Univerzity Karlovy Praha/. Svůj název získal vltavín podle řeky Vltavy /německy Moldau - moldavit/.

Vltavíny jsou silně křemičitá skla, řadíme je mezi tektity, tedy skla přírodní /z řeckého tektos = tavený/. O jejich původu se vedly dlouhou dobu spory. Bývaly pokládány dokonce za strusku ze středověkých skláren nebo nejčastěji za skla sopečná. V současnosti převládá názor o vzniku vltavínů následkem přírodní katastrofy - dopadu meteoritu na Zemi, při němž došlo k přetavení pozemských hornin.
Vltavíny vznikly cca před 14,8 miliony lety, v mladších třetihorách, proto je nacházíme v třetihorních a čtvrtohorních sedimentech, v oblasti jižních Čech a jižní Moravy /jihočeské vltavíny mají zelenou barvu, moravské jsou nahnědlé/. V dávných dobách je vzácně na jihu Čech užíval i pravěký člověk na výrobu nástrojů. Větší zájem o vltavíny nastal až koncem 19. století, kdy se začaly používat ve šperkařství. Vltavín byl uváděn mezi drahými kameny jako ryze český kámen, při jeho úpravě však docházelo k vybrušování a zájem o něj upadal pro snadnou zaměnitelnost s obyčejným lahvovým sklem. V současnosti prožívá vltavín ve šperkařství svoji renesanci, používá se však převážně ve své nezměněné přírodní podobě. Kromě využití ve šperkařství jsou vltavíny předmětem sběratelství, využívají se i na poli vědy.

Expozice obsahuje jihočeské vltavíny různých lokalit, pro srovnání také moravské vltavíny a tektity z celého světa, horniny natavené při dopadu meteoritů, teorie vzniku tektitů, typy sedimentů, ve kterých se vltavíny nachází, nejstarší popsané exponáty a další informace.
Expozice vltavotýnského muzea se řadí svým rozsahem k největším v republice, obsahuje přes 1000 ks vltavínů.


























KLASICISTNÍ SALÓNEK
Ukázka životního stylu venkovského šlechtice na přelomu 19. a 20. století /kdy se nábytek využíval/ obsahuje unikátní soubor černého bohatě zdobeného nábytku s marketeriemi a intarziemi /vykládání ozdobným kovem, perletí a dřevem/. Pochází z pozůstalosti šlechtické rodiny.











Myslím, že pro dnešek prohlídka muzea bohatě stačí, pokračování nechám zase na příště.
Přeji vám všem pěkný sluníčkový den, plný úsměvů.Usmívající se

Týn nad Vltavou

15. května 2013 v 7:54 | Marie |  Cestou necestou
Na včerejší výlet do Týna nad Vltavou a jeho okolí jsme se společně vydali po dlouhé době s Jaruškou ( Tichou poštou). Naše snímky budou tedy, jako již po několikáté, velmi podobné až totožné. MrkajícíSmějící se
V Týně jsme se prošli po historickém náměstí a navštívili zde muzeum, které bylo plné zajímavých exponátů. Kromě Týna nad Vltavou jsme měli v plánu na našem výletě ještě navštívit tvrz Býšov, Albrechtice nad Vltavou a Koloděje nad Lužnicí.
Dnes ale začínáme tak jako včera - Týnem nad Vltavou.Usmívající se




Týn nad Vltavou je jedním z nejstarších sídlišť v jižních Čechách. Názvem "týn" byla označována plotem hrazená místa před zakládáním měst. Už ve 12. století (snad již v 10.) tu byl opevněný dvorec pražských biskupů, pod nímž existovala trhová a farní osada se dvěma kostely (tzv. Starý Týn), jež byla koncem osmdesátých let 13. století vypálena. Tehdy byl také na místě dvorce založen kamenný hrad a nové město zvané Nový Týn. V roce 1609 povýšil císař Rudolf II. Týn na královské město. Třicetiletá válka zastavila rozvoj úspěšně se vyvíjejícího města, které bylo několikrát vážně poškozeno požárem a dvakrát vydrancováno. Jeho největší rozmach tak nastal až po roce 1945.































Kostel sv. Jakuba
Pochází z druhé poloviny 13. století. Původně byl zasvěcen sv. Christoforovi (Kryštofovi), ochránci brodů a cest. V roce 1569 byl kostel rozšířen a získal nového patrona sv. Jakuba.
Další úpravy prodělal kostel roku 1702. Směrem, k náměstí byla přistavěna kaple sv. Barbory. Pod ní byla zřízena krypta, která se stala místem posledního odpočinku solních hejtmanů, jejich rodin a dalších významných hodnostářů města. Leží zde i vojenští důstojníci, kterým ukončily životy šarvátky v blízkosti Týna během válek o rakouské
Do interiéru kostela byly na kruchtu instalovány v roce 1719 barokní varhany, později roku 1777 přestavěné. Generální rekonstrukce vzácného nástroje proběhla v roce 1963. Jedná se o jeden z nejzachovalejších barokních nástrojů v Čechách (mimo Prahu). Hlas varhan mohou milovníci vážné hudby slyšet z několika nahrávek pořízených v šedesátých a sedmdesátých letech našeho století.
V roce 1712 byl pro kostel zakoupen oltář sv. Jana Nepomuckého.
Velké úpravy zažil chrám v srpnu roku 1753, poté co navštívila Týn císařovna Marie Terezie a posteskla si nad neutěšeným stavem Božího stánku. Byla rozšířena kostelní loď a město získalo svou tradiční a často zobrazovanou dominantu kostelní věž.. Původně se se stavbou věže počítalo již při úpravách roku 1569 a její základ byl vkomponován do interiéru kostela. Nyní se staré základy zrušily, čímž došlo k rozšíření kostelní lodi.
Do nové věže byly přeneseny dva zvony z původní dřevěné zvonice u kostela. Nejstarší zvon "Christofor" daroval kostelu Prokop I. Čabelický už v roce 1524. Druhý zvon "Jiří Toušek", nechal ulít na počest svého otce, městského primátora, zdejší měšťan Matěj Toušek. Postupem času přibyly další zvony. Během 1. světové války však byly rekvírovány a s nimi byl nenahraditelně ztracen i vzácný "Christofor". Občané po něm po válce pátrali, ale marně. V roce 1929 nechali týnští emigranti žijící v Americe vyrobit náhradou dva velké zvony v českobudějovické huti Rudolfa Pernera. Ani 2. sv. válka zvonům nepřála, a tak přišly další rekvizice. Dnes tedy můžete slyšet hlas zvonu "Jiří Toušek", vedle něhož visí nepoužívaný poškozený umíráček, patřící původně hřbitovnímu kostelíku sv. Víta.

























Květinové ze zahrádky

12. května 2013 v 9:17 | Marie |  Flora
Těchto pár snímků jsem pořídila před několika dny, kdy nám sluníčko svými paprsky přálo a naše třešeň byla obalená záplavou bílých květů.












































A těchto pár snímků jsem pořídila včera ráno po deštivé noci.







































PŘEJI VÁM VŠEM PĚKNOU NEDĚLI A CELÝ PŘÍŠTÍ TÝDEN.

Tankáč - ornitoligická výprava

10. května 2013 v 17:04 | Marie |  Tankáč

Tentokrát se budu chlubit cizým peřím. Tedy né tak úplně cizým, protože snímky které použiji pořizoval Miky s Honzíkem. Je tomu skoro čtrnáct dní co se kluci společně s naším kamarádem Kejchalem vydali na tankáč. Jejich cílem nebyli tentokrát obojživelníci, i když síťky měli samozřejmě sebou, ale odchyt a kroužkování ptáků.

Pohled na tankáč:











S Kejchalem, který má ke kroužkování ptáků potřebné zkoušky, se sešli brzy ráno aby společnými silami postavili síť určenou k odchytu.



















Podařil se jim chytit budníček větší a krutihlav obecný.
Nejdříve tedy něco málo o budníčkovi:

Budníček větší

Znaky: Má šedý hřbet, přes oko se netáhne žádný nápadný proužek, nohy jsou světlé. Je důvěřivý, ale neposedný. Jeho zpěv je měkká klesající řada tónů.

Prostředí: Listnaté lesy s bohatým podrostem zvláště tam, kde je blízko voda. Žije málokdy tam, kde žije budníček menší, je spíše lesním ptákem.

Rozmnožování: Samečkové se ze zimovišť navracejí dříve než samičky a svůj příchod oznamují zpěvem, který se v květnu rozléhá v listnatém lese. Hnízdečko vypadá jako malý, nahoře otevřený pecen chleba a samička je buduje v porostu na zemi po 5 až 8 dní. V ždycky je umístí v lese při okraji mýtiny. Až na vstupní otvor vypadá hnízdečko jako hromádka suchého listí, uvnitř je ale měkce vystláno peřím. Hnízdění začíná v polovině května. Samička zůstává v nebezpečí až do poslední chvíle sedět na 4 až 8 bílých, hnědě skvrnitých vajíčkách. Má obyčejně jen jednu snůšku, ale když příjde nazmar, může budníček vyhnízdit v náhradní snůšce. Mláďata zůstavají na hnízdě 12 až 14 dní po vyklubání z vajec, ale i pak vyžadují aby je rodiče krmili a zůstávají jako rodina pohromadě. Během stavby hnízda je sameček tichý, ale v době sezení začíná zase zpívat. Umlká v červenci, ale po podzimním pelichání zase za krásných dnů zpívá.

Potrava: Hmyz a pavouci, které loví během neklidného poskakování z větve na větev. Na podzim si jako dopřává bobule.

Všeobecně: Budníček větší je tažný pták, přezimující daleko v jižní Africe. Na svá hnízda severně od Alp se vrací počátkem dubna.
















Krutihlav obecný

Znaky: Velikostí a zbarvením připomíná samičku ťuhýka šedého, jeho peří se podobá sovímu a má velmi decentní barvu. Zobák je slabý a přímý, ocas měkký a nepřizpůsobený pro šplhání. Krutihlava poznáme v květnu podle monotóního volání, které zní jako kňučivé " ge-ge-ge". V tísni, ohrožen na hnízdě nebo chycen do ruky, koná pohyby: zježí peří, rozestře ocas a svěsí křídla. Takto změněn vyskakuje na nepřítele, kroutí strašidelně očima a krkem, kmitá svým dlouhým datlovitý jazykem, z hrdla vydává klokot, prská a chrčí. Mnohé nepřítele takováto demonstrace a zdrží aspoň do té doby, než se krutihlavovi podaří odletět.

Prostředí: Světlé listnaté a smíšené lesy, lesíky v polích, ovocné zahrady a sady. Ojediněle žije také v křovinatém kraji s jednotlivými stromy i v krajině bezlesé, je-li tam dostatek hlinitých stěn s dutinami.

Rozmnožování: Od poliviny dubna do poloviny května, když se ptáci navrátí z afrických zimovišť, začnou být nápadní svým " nudným" zpěvem, který vyluzují nejčastěji v blízkosti hnízda a jenž doznívá koncem května, někdy až v červnu. "Zpívají" obě pohlaví.
Krutihlav hnízdí v dutinách, které jsou ale už koncem května obsazeny jinými obyvateli. V takových případeh krutihlavové vystěhují cizý hnízdo i s vejci nebo mláďaty, sami však jako datli nedonášejí žádný hnízdní materiál.. Snůšku krutihlava můžeme najít v ptačích budkách, často i ve scela shnilých kmenech těsně před rozpadnutím, vzácněji v zemních dutinách, ve víkendových chatách často těsně nad zemí, někdy ve výšce až 7 metrů. Sedm až osm, zřídka 10 vajec zahřívají střídavě sameček i samička obvykle od konce května po 12 dní. Mláďata se v dutině sesednou do zvláštní pyramidy se zobáky uprostřed a otevírají je, jakmile se jich rodiče dotknou. Staří ptáci pak hodí sousto - většinou jde o mravenčí plod - ze zobáku do jícnu mláděte. Starší mláďata vydávají od rána do večera zvláštní hluk a trylky. Osmnáct až 24 dny po vyklubání vajíček už dovedou létat, pak ale rodina zůstává ještě 10 až 14 dní pohromadě. V červnu se často odbývá druhé hnízdění. Koncem hnízdního období mizí ptáci z hnízdišť a pomalu jednotlivě či v malých skupinkách táhnou na jih. Mnozí přezimují v zemích při africkém Atlasu, jiní sledují Nil a táhnou do východní Afriky. Na zimoviště přilétají v říjnu.

Potrava: Mravenci a mšice, které krutihlav sbírá lepivým červovitým jazykem, dále i jiný hmyz. Ochočení, od malička člověkem vychovávaní krutihlavové strkají s oblibou jazyk do uší i nosních dírek chovatele.

Všeobecně: Krutihlavové jsou zástupci zvláštní, jak už jejich jazyk naznačuje datlům blízce příbuzné čeledi šplhavců. Mají také jako většina datlů vratiprst, to znamená, že při šplhání míří dva prsty dopředu a dva dozadu. Protože nemohou jako datli vytesávat hmyz v zimě z pod kůry ani rozbíjet šišky a oříšky, musejí být ptáky tažnými. Na celém světě žijí jen dva druhy krutihlavů: evropský druh je rozšířen přes celou Eurasii až do Japonska. V Africe žije krutihlav hnědokrký. Stav krutihlavů ve střední Evropě je ohrožen.


Zdroj: Průvodce přírodou - Ptáci lesů, luk a polí; Bruno P. Kremer
















Krátké video s krutihlavem: