Červen 2013

Dveře, kliky z Kadova a okolí

29. června 2013 v 4:32 | Marie |  Kliky
Dveře a kliky z kaple Nalezení Svatého kříže:








































Klika fotografovaná na zámku Blatná:











A ještě jedna klika fotografovaná na zámečku v Chanovicích:






Chanovice - skanzen

27. června 2013 v 10:25 | Marie |  Cestou necestou

Skanzen pošumavské architektury, budovaný od roku 1992 leží na s. okraji obce. V sousedství barokní sýpky ze 2. pol. 17. století je umístěna řada objektů, přenesených ze sousedních vsí. Mezi ně patří obytná chalupa s interiérem, předzahrádka s léčivými rostlinami, stodola, roubená kůlna, sušárna ovoce, sroubek a dřevorubecký srub. Zajímavostí je unikátně dochovaný dřevěný špýchar s roubenou a valenou klenbou. Ve skanzenu najdete několik drobných staveb - kapličku, litinové kříže i kamenný smírčí kříž.


Chalupa vstupní usedlosti do Expozice lidové architektury
Jedná se o nový objekt vystavěný ve vstupní části Expozice lidové architekury, obdélný půdorys, vyzděn z CD bloků, v čelní linii branka a brána, střecha pokrya jednoduše loženými taškami bobrovkami na hustě pokryté latě; objekt projektován dle původní hmotové a půdorysné dizpozice obytných zděných chalup v jihozápadních Čechách. Součástí novostavby vstupní usedlosti je také stodola.









Nedaleko tohoto stavení se nachází smírčí kříž:









Roubená špýchar původem z usedlosti Svrčovec
Roubený špýchar obdelného půdorysu na vyšším soklu vyzděném z režného lomového kamene, podsklepený; jde o typickou regionální formu špýcharu, kdy stěny přecházejí ve druhém nadzemním podlaží v obloukovitém klenutí, na němž je postavena vlastní střecha, kterou lze v případě potřeby ( např. požáru) strhnout; konstrukce stěn i klenutí byla původně ohozena tlustou vrstvou mazanice s protipožátní izolační vlastností; sedlová střecha pokryta dvojitě loženým šindlem.
















Roubený čeledník původem z Otěšic
Původně roubený špýchar obdeného půdorysu, objekt následně sloužil jako sezóní obydlí pro čeleď; osoby zaměstnané v zemědělství za mzdu sravu a byt; čeledník je na vyšším soklu vyzděném z režného lomového kamene; sedlová střecha pokryta dvojitě loženým štípaným šindlem.




















Roubený špýchar původem z usedlosti Petrovice
Středovou část objektu tvoří roubený dvoupodlažní špýchar obdélného půdorysu; jde o typickou regionální formu špýcharu, kdy stěny přecházejí ve druhém nadzemním podlaží v obloukovité klenutí, na němž je posazena vlastní střecha,kterou lze v případě potřeby (např. požáru) strhnout; konstrukce stěn i klenutí byla původně ohozena tlustou vrstvou mazanice s izolační protipožární vlastností; v pohledově levé části kolna; v pohledově pravé části roubený chlívek; nad ním původně holubník, společně sedlovou střechu kryje střešní plášť z dvojitě loženého řezaného šindele. Objekt byl na původním místě podsklepený.

















Roubená kolna se stodůlkou původně z usedlosti Měčín
Roubená kolna obdelného půdorysu; dřevo na tuto stavbu bylo káceno v letech 1613-1618; zárubně tesány ze dřava pocházejícího dokonce z roku 1560, ke kolně přisedá stodůlka rovněž obdélného půdorysu, stěny tohoto prostoru bedněnz z překládaných prken; krov je společný pro oba prostory a pochází patrně z 19. století; střešní plášť střechy je z dvojitě loženého řezaného šindele.
Staří dřevní hmoty zjištěné dendrochronolickou metodou zařezuje objekt mezi nejstarší dřevěné stavby lidového stavitelství na území České republiky.















Roubená stodola původně z areálu v Nezdicích u Borov
Roubená stodola obdélného půdorysu je vnitřně členěna na čtyři části; v pohledu pravá vrata vedou na průjezdný mlat; po stranách jsou perny, které byly určeny k ukládání vymlácené slámy a někdy také sena; v pohledu levá vrata vedou do prostoru, který sloužil pravděpodobně k uložení zemědělských strojů, vozů a hospodářského nářadí, popř. stavebního materiálu; sokl pod roubením vyzděn z režného sbíraného kamene, polovalbovou střechu kryje střešní plášť z dvojitě loženého štípaného šindele.















K této pěkné chaloupce bohužel nemám popis:
















Těžko se mi mezi fotografiemi vybírá, takže ještě pár záběrů:

















U skanzenu stojí i pěkná boží muka:
















Barokní špýchar v Chanovicích

26. června 2013 v 4:30 | Marie |  Cestou necestou
Ke skanzenu jsme šli kolem budovy, která nás zaujala nejen svojí velikostí, ale hlavně tím jak pěkně byla opravena. Až doma, se mi pak na internetu podařilo získat o tomto stavení pár informací:


Barokní špýchar v Chanovicích se dočkal obnovy fasády
Chanovice (Klatovsko) - Kompletní obnovy původní fasády se dočkal rozsáhlý barokní špýchar v Chanovicích na Klatovsku. Téměř tříletá restaurátorská oprava fasád třípatrového objektu přišla na 3,5 milionu korun. Plzeňský kraj hradil 2,4 milionu korun, 600.000 korun přispělo ministerstvo kultury a 500.000 korun Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v Klatovech, které stavbu využívá, řekl dnes ČTK ředitel muzea Luboš Smolík.
Špýchar založil jako sklad na obilí v roce 1740 tehdejší majitel panství Ferdinand Chanovský. Na rozdíl od jiných špýcharů té doby, které se v západních Čechách dochovaly, chanovický vyniká nejen velikostí, ale také členitou a zdobenou fasádou. Stavba je 40 metrů dlouhá a 15 metrů široká, zhruba 15 metrů měří i na výšku.
"Téměř po celou dobu historie nebyl stavebně udržován," řekl Smolík. Jediných zásadnějších oprav se stavba dočkala na začátku 90. let 20. století, kdy nechalo klatovské muzeum za přibližně milion korun opravit střechu, a nyní, kdy se obnovila bílo-šedo-červená fasáda.
Muzeum objekt využívá jako depozitář pro své rozsáhlé sbírky hospodářského a zemědělského nářadí a potřeb pro domácnost. Vnitřní dřevěné konstrukce stavby podle Smolíka nevyžadují žádné větší opravy.
Zdroj: Lada Pešková

























Poklady ukryté v zahradě u špýcharu:
































A příště, už rovnou do skanzenu.Mrkající

Chanovice

25. června 2013 v 8:10 | Marie |  Cestou necestou
Naším posledním zastavením, které jsme si naplánovali byla obec Chanovice. K navštívení této obce, nás zlákal zámek a skanzen, který zde mají. Bohužel, když jsme dojeli do Chanovic, rozhodlo se slunce schovat za mraky. Fotografie jsou díky tomu tmavé a nepříliš kvalitní. Snad se vám i přesto malá procházka po Chanovicích bude líbit. Začínáme kostelem a zámkem.MrkajícíUsmívající se



Nejstarší písemná zmínka o Chanovicích pochází z roku 1352. V registrech papežských desátků z této doby je uveden chanovický kostel jako farní. Tehdejšími patrony kostela byli bratři Batík a Vintíř z Chanovic.






Kostel Povýšení Svatého Kříže
Jednou z dominant Chanovic je Kostel Povýšení Svatého Kříže.
Původní kostel je datován jako pozdně románský z 1. poloviny 13.století.
V konfirmačních knihách je zaznamenán přehled farářů až do husitských válek, kdy byl kostel pravděpodobně opuštěn.
Záznam o koupi zvonu koncem15. století nasvědčuje tomu, že činnost kostela byla znovu obnovena.
Zásluhu na tom zřejmě měli noví majitelé panství, slavný rod Chanovských z Dlouhé Vsi, kteří se rozhodli kostel přestavět.
Jan Ignác Dlouhoveský, pražský biskup, nechal kostel vysvětit 14. září 1688. Přestože byl kostel přestavěn a vysvěcen, zůstal kostelem filiálním (pobočný kostel při kostele farním).
V roce 1717 koupil chanovické panství zbožný Ferdinand Jáchym Rumerskirch, který dal zubožený kostel opět do pořádku a zavedl pravidelné nedělní bohoslužby. Roku 1751 získal dekret na zřízení chanovické fary a stal se patronem kostela. Kuriozitou je, že narozdíl od okolních farností nemuseli naturální desátky odvádět chanovičtí poddaní, ale hradil je sám F.J. Rumerskirch. Při účasti na bohoslužbách sedávala vrchnost podle starobylých zvyklostí na pravé straně presbyteria (kněžiště) na zvlášt pro ni určené lavici (sedile) . Protože nebylo malé chanovické presbyterium pro patrona kostela dost důstojné, nechal Rumerskirch přistavět nové oratorium (čestné místo pro patrona kostela , dnes je zde Boží hrob). Na tomto oratoriu sedávali ještě roku 1945 poslední šlechtičtí držitelé panství , Goldeggové. V kostele přibyla také nová sakristie, kazatelna, byly provedeny další úpravy. Čas konání bohoslužeb byl přesunut z nevhodné polední doby na 10 hod. (v létě 9 hod.). Rumerskirch daroval kostelu vzácný kříž vyřezávaný ze slonové kosti, prý samotným císařem Ferdinandem III. Zachovaná literatura hovoří o oltářním obrazu sv. Jana Nepomuckého od Škréty, tento obraz zde však už bohužel nenajdeme.
Velký požár v roce 1781 zachvátil i kostel, ale to nejcennější, zvon kostela (zvon sv. Pavla), datovaný do 15. století, vyvázl bez úhony a zvoní na kostele dodnes. Eduard rytíř Daubek nechal v kostele zhotovit nádherná vitrážní okna. Jejich autorem je malíř František Bohumil Doubek , který vymaloval i strop a stěny kostela. V současné době můžeme vidět pouze stropní alegorii, ostatní fresky byly přebíleny.
Na konci 70.let 20.století prošel kostel rekonstrukcí. Malíř Josef Fencl provedl odbornou restauraci mobiliáře, který pochází převážně z 18. století a obsahuje např. obraz Panny Marie Zbraslavské, obraz Piety a sochu Panny Marie Lurdské. Nová dlažba bohužel překryla dva nečitelné náhrobní kameny patřící zřejmě prvním z rodu Chanovských.























Zámek Chanovice


Barokní zámek se nachází v obci Chanovice na Klatovsku v Plzeňském kraji. Zámek tvoří komplex jedno a dvoupatrových budov nepravidelného půdorysu kolem ústředního čtvercového nádvoří, do kterého vede dlouhý průjezd. Zachovalo se původní gotické zdivo s renesančními a barokními přestavbami. V interiéru zámku se uskutečňují příležitostné výstavy, ve sklepních místnostech je expozice lidových řemesel a v bývalých klenutých stájích lidové hračkářství. Na zámek navazuje rozlehlý park s vodními nádržemi a glorietem z 19. století. Původní gotická tvrz vznikla ve 14. století. Od 15. století ji vlastnili Chanovští z Dlouhé Vsi, kteří tvrz několikrát upravovali a patřila jim až do roku 1717, kdy ji koupili Rumerskichové, kteří nechali tvrz přestavět na barokní zámek. Od roku 1811 patřily Chanovice rodině Becherů, za kterých byl celý zámecký areál upraven prakticky do dnešní podoby.

Celý zámecký areál v Chanovicích dnes tvoří společenské, vzdělávací, kulturní, ubytovací, odpočinkové a sportovní centrum pro občany šesti vesnic obce a pro návštěvníky obce. V Zámecké budově sídlí Muzeum Lidových řemesel.
































Slatina

22. června 2013 v 6:16 | Marie |  Cestou necestou
Naučná stezka končila v obci Slatina. I tady jsem našla s Jaruškou objekty pro naše foťáčky. Při hledání informací o této obci, jsem byla překvapena její bohatou minulostí. Posuďte sami:










Založení vsi Slatiny

Ves Slatina u Horažďovic, dříve uváděno u Lnář, byla založena v polovině 12. století, kolem roku 1150. Patří spolu s několika dalšími vsi mezi nejstarší v okolí. Např. ves na Hradišti - dříve Na Gradišti, ves Pole - dříve Na poli, ves Záboří, Bratronice, Slivonice, Pačejov aj. Okolí bylo zalesněno a jen málo osídleno. Jednalo se o dřívější rozptýlené slovanské osady, jejichž středisky byla slovanská opevněná hradiště "Na Hradišti" u Kasejovic a dále hradiště Na Práchni. Jejich původ sahá do období osídlování této oblasti Slovany.

Původní slovanská osada se vyvíjela v ranně středověkou ves. Nejstarší obydlená místa jsou v prostoru čp. 7, 22, 23, 24, 26, 27, 29, 31, 33, 48. Postupnou kolonizací přicházely další rodiny a osazovaly prostory stále na této obydlené straně. Č p. 21, 28, 30, 45 a v další kolonizační vlně to byly prostory čp. 2, 3, 4, 5 aj.

Vzhledem k názvu vsi z něhož vyplývá, že se rozkládá na slatinné a bažinaté půdě, se při osídlování využíval terén vyšší, skalnatější a sušší. Nejstarší získaná půda ždářením je právě směrem za těmito nejstaršími osídlenými místy. Tito starousedlíci se postupně stávali gruntovníky. Nejstarší získaná pole jsou směrem od Liští, přes Trávníky, Stružka, Na dolích, k Novému, k Náramku a Hořicum. Všude jinde v okolí byly husté lesy (pralesy) a původní divoká příroda. Kolem roku 1170 bylo již získáno přes 100 korců půdy t.j. cca. 30 hektarů.

Založení církevního statku ve Slatině

Velkým zásahem do vývoje ranně středověké vsi ve Slatině bylo založení a vybudování církevního dvora (statku) kolem roku 1220 a postavení kostela zasvěceného sv. Václavu svatojiřským klášterem na Pražském Hradě. Tento klášter založil a vlastnil v této oblasti 7 dvorů (církevních statků).


Svatojiřský klášter, který je jedním z nejstarších v Čechách (byl založen roku 973) se značně podílel na kolonizaci této oblasti. S církevním statkem byl postaven i již zmíněný dřevěný kostel zasvěcený sv. Václavu. Byl to první kostel v okolí. Další kostel byl postaven ve Velkém Boru až v roce 1283 Johanity ze Strakonic, dále kostel v Chanovicích až v roce 1357 a kostel v Kadově v roce 1384.

Svatojiřský klášter vlastnil dvůr ve Slatině a v Poli celkem 56 let do roku 1284, kdy biskup Tobiáš je prodal za 170 hřiven stříbra panu Bohuslavovi, purkrabímu na hradu Zvíkov (formulář biskupa pražského Tobiáše z Bechyně, kapitola 233, strana 177). Text prodejní listiny biskupa pražského Tobiáše z Bechyně si mužete přečíst zde.

Slatina se stává vrcholně středověkou vsí

Založením a rozvojem církevního statku a další kolonizací se počet rodin ve Slatině rozrůstá na 30 a čítá celkem 160 obyvatel. Do dnes tradované a používané rozdělení "ve vsi" a "v chalupách" spadá do tohoto období kolonizace a rozvíjení středověké vesnice.

Vypálení a zničení kostela ve Slatině

Kostel ve Slatině, jakož i kostely v okolí byly vypáleny v době husitských válek. Bylo tomu v létě 1421, kdy majitelem slatinského statku byl Střízek z Nebřehovic u Písku. Jan Žižka táhnul se svým vojskem podruhé na hrad Rábí. Vypálil a zbořil kostel v Kadově a Přibíkovi, který se uchýlil na hrad Rábí poničil i tvrz. Dále vypálil kostel ve Slatině. Odtud vyslal část vojska do Chanovic, ale ta se v hustých lesích stočila směrem k Bezděkovu a zbloudila. Kostel v Chanovicích tedy zůstal zachován. Vojsko se dále vydalo směrem na Velký Bor, kde johanitům pobořilo hrad a kostel. Odtud pokračovali na Horažďovice a Rábí. Při tomto druhém obléhání hradu Rábí ho Žižka dobyl, ale přišel o oko, které mu údajně vystřelil Přibík z Kadova.



Slatina v roce 1894 (zleva: bývalý hostinec, nová synagoga a kaplička) - ZDROJ



Postavení zděné kaple ve Slatině

Na místě vyhořelého kostela byla postavena zděná kaple sv. Václava. Postavili ji páni Nebřehovičtí, kteří slatinský statek vlastnili celkem 203 let. V roce 1765, kdy byl vystavěn nový kostel v Kadově a vysvěcen na sv. Václava za velké slavnosti, daroval ze slatinské kaple Ferdinand Kunáš z Machovic kadovskému kostelu stříbrný kalich a mešní roucha. Kapli nechal zbořit lnářský hrabě Kristián při stavbě špejcharu a postavil vedle pouze malou zvonici (kapličku).






























Synagoga
Původní dřevěná synagoga stála v centru ghetta. Stála na čtyřech nosných dřevěných sloupech. Byla velmi malá, o rozměrech asi 8 x 6 metrů. Nová synagoga ve Slatině je samostatně stojící patrová, prostě klasicistní stavba s valbovou střechou. Vnější rozměry budovy činí 18,9 x 11,4 m, výška po hlavní římsu 7 m. Vystavěna byla v roce 1868 (podle některých pramenů již v roce 1850). Bohoslužby zde probíhaly až do roku 1912. V září roku 1917 opustil Slatinu poslední Žid a téhož roku koupil synagogu za 10 800 Kčs obchodník a učitel hudby pan Karel Volmut. Podnikavě ze "šůlu" přestavěl kupecký krám a z modlitebny stodolu. Po druhé světové válce se odstěhoval a opuštěná stavba sloužila k různým účelům obce i vzniknuvšího Jednotného zemědělského družstva. Když pak družstvo synagogu využívalo ke skladování strojených hnojiv zdálo se, že její osud je zpečetěn. Naštěstí ji po sloučení družstev tehdejší vlastník JZD Svéradice v roce 1975 prodalo a noví vlastníci ji v roce 1983 obnovili do dnešní podoby.






















Ještě jedno ohlédnutí na kapličku, nesedáme do auta a jedeme dál.




Krajina z naší cesty

21. června 2013 v 7:31 | Marie |  Cestou necestou
Na našem putování po kamenech nám svítilo slunce, které se jenom občas schovalo za mraky. Cesta naučnou stezkou z Kadova do Slatiny byla dlouhá jenom asi 2,5 km. Přesto jsme ji šli asi dvě hodiny, nikam jsme nechvátali jen jsme si užívali pohodový den a pohlad do kraje.

Odcházíme z Kadova:





Kluci jdou před námi:







Já s Jaruškou se loudáme za nimi a kocháme se okolím:

















































































Tento nádherně rozkvetlý strom nás přívítal ve Slatině:







Příště projdeme Slatinou, a pak se vydáme ještě do naší poslední zastávky a tou bude obec Chanovice.

Z přírody

20. června 2013 v 7:56 | Marie |  Příroda
Během procházky naučnou stezkou Okolí viklanu, jsem nafotila také pár snímků z živočišné říše.

Housenka:






Cvrček:








Šneci:



















Broučci (listokaz kovový) v milostné opojení:







Maličká ještěrka, kterou chytil Miky:















Zalíbil se mi i pařez u Obětního kamene:
































A na závěr boty, keré jsme našli pod jednou z informačních cedulí. Boty sice namají s fotografiemi z přírody nic společného, ale mě se líbily. Přišlo mi vtipné, jak je tam někdo naaranžoval. Když se dobře podíváte, jsou za nimi vidět ještě kraťasy. Najdřív jsem si myslela, že je tam někdo nachystal pro případ potřeby se přezout nebo převléknout. Ale teď, když o tom přemýšlím, si říkám jestli nepatřily nějakému hříšníkovi, kterého si odnesl čert. Byly totiž u cedule s popisem Velkého čertova náramku.Smějící se







Kadov - naučná stezka III

19. června 2013 v 4:28 | Marie |  Cestou necestou
Malý Čertův náramek
Za Kadovem, v lesním ostrůvku poblíž polní cesty do Slatiny, nálézá se skupina obrovitých balvanů, jakoby ledabyle naskládaných do třímetrové výšky, zvaná Čerův náramek. V obvodu dosahuje 16 metrů.



























Pověst


Před mnoha lety působil na škole v Kadově mladý kantor. Svědomitě učil a děti ho rády poslouchaly. Jednou jim vyprávěl něco vzrušujícího, když tu zčistajasna chlapec z poslední lavice: "Čert!" Kde se vzal, tu se vzal, za oknem stál černý rohatec a prstem učiteli naznačoval, aby vyšel ven. Dlouho se pak o něčem přeli. Druhý den se lidé dozvěděli, že čert uzavřel s učitelem sázku, kdo bude rychlejší. Čert tvrdil, že přinese z Brd náruč kamení dřív, než se učitel s žáky pomodlí otčenáš. Už se viděl vítězem a pánem nad jeho duší.
Odletěl s obrovským vkem do vrchů pro kameny. Když se vracel zpátky, uslyšel, že se už modlitba chýlí ke konci, a proto spěchal. V tom spěchu a chvatu vypadl mu jeden balvan z vaku a zabořil se do vesnice Pole do země tak hluboko, že se jej marně pokoušel vyzvednout. Otiskl na něm své kopyto, ale kámen se ani nepohnul. Tím se zdržel a sotva doletěl s nákladem před Kadov, uslyšel, jak děti říkají: "Amen". To ho tak rozčililo , že shodil kamení na zem, opodál odhodil i svůj cestovní vak. Protože poznal, že sázku prohrál, vyl nepříčetným vztekem, mnul si poraněné kopyto, odrazil se od země, vyskočil do povětří a rozmáchnuv se černými křídly zmizel, zanechávaje po sobě pekelný puch. Uplynulo dost času, než se dal opět do práce.
Čertovy kameny na Blatensku - Jiří Sekera; Jan Kurz






Velký čertův náramek a Čertova brána

Skupina balvanů, ke které dojdeme po značené lesní pěšině cca po 200 m, se nazývá Velký čertův náramek nebo také Čertův cestovní vak. Zaoblené balvany různé velikosti rozložené do obvodu 28 m trčí do výše 6 m. Na povrchu jsou pokryty tmavou zvětralinovou kůrou. Útvary z žulových bloků vznikly rychlejším zvětráváním některých jejich částí. Při zvýšené opatrnosti je možné vylézt na vrchol a vychutnat si příjemný rozhled po okolí.


















Pověst:
"V nedaleké vsi Slatině žil kdysi bohatý sedlák. Měl hezkou dceru, do níž se zamiloval chudý mládenec. Sedlák byl proti jejich svatbě a prohlásil, že by k vdavkám svolil jen tehdy, kdyby mladík během jediné noci, a to do rána než kohout zakokrhá, odstranil ze sedlákova pole obrovské kameny. Protože měl mládenec svou dívku velice rád, byl ochoten spojit se třeba s čertem, aby mu pomohl úkol splnit. Proto upsal svou duši čertu. Když se o tom dověděla jeho dívka, probudila v noci ze spánku kohouta a ten zakokrhal právě, kdy čert přenášel druhou část balvanů z pole. V tom okamžiku musel zanechat kameny na místě, kde ho zastihl kohoutí hlas. A tak čert i tentokrát prohrál a mládenec byl zachráněn".




Čertova brána:









Kadov - naučná stezka II

18. června 2013 v 4:29 | Marie |  Cestou necestou
Obětní kameny
Na některých vyvýšených místech se vyskytují kameny, které mají zaoblený tvar a v horní plošině prohlubeň, která bývá pokládána za obětní mísu. Takovým kamenům se často připisuje rituální význam a jsou spojovány s kultovními obřady praobyvatel zdejší krajiny. Traduje se , že tato místa byla vybrána samotnou přírodou za pohanská obětiště.
Názory na vznik a úlohu kamenných mís obětních kamenů se různí. Misky prý byly používány na krev obětních zvířat, byly od nich vedeny i stružky na odtok obětní krve. Ať už jsou přírodní či umělé, sloužily též ke shromažďování dešťové vody, kerá byla používána při obřadech. Prý se tady konaly mystické obřady Keltů a Slovanů. Velmi často prý používali při svých rituálech, ať věšteckých tak léčebných či zasvěcovacích "živou vodou", která se v přírodních nebo uměla upravených prohlubních posvátných kamenů nasbírala přirozenou cestou nebo byla plněna z posvátných studánek. Voda v takovém kameni mohla mít vskutku zvláštní vlastnosti. Věšcům se v zrcadleníjejich hladiny zjevovaly budoucí děje, důležité pro osud kmene. Možná, že současné kamenné kropenky a křtitelnice v kostelích jsou připomínkou těchto dávných rituálů.
Řada odborníků popírá všechno mystické a vznik misek vysvětlije přírodními vlivy, erozí, působením vody a nepravidelným zvětráváním žuly. Jiní kombinují tyto výklady dohromady. Uznávají, že tyto útvary jsou výsledkem selektivního zvětrávání horniny, avšak následně lidská ruka dokončila dílo přírody a některé misky upravila.
Čertovy kameny na Blatensku - Jiří Sekera; Jan Kurz



První kamen s miskami, který jsme navštívilli, se nachází nedaleko Kadovského viklanu:






























Než se vydáme dál, je třeba skontrolovat cestu v mapě:









Pověst
Podle pověsti na po okolí rozesetých kamenech sedávali čerti a rokovali. Jejich sněmování trvalo asi dlouho, protože svými zadky rozžhvenými od pekelných plamenů, vyseděli v kamenech dolíky a když je zbožní lidé kříži odtud vyháněli, většinou za vzteku ještě k tomu rozmlátili pěstí balvany na kusy. Na peikúru nechodili, a tak si o kameny brousili své drápy, proto na některých kamenech nalezneme vyryté rýhy. A jejich rokování jistě nebylo jen přátelskou besedou. Došlo prý i na hádky, které pekelníci řešili po svém: metalli po sobě kameny, takže leckdy skaliska zpřevraceli. Zdá se, že nějaká nesmírná síla kameny rozházela a pak je ledabyle shrnula zpět. Dnes už těžko někdo zjistí jejich pravou polohu. Snad to opravdu bylo jenom rozpustilostí čertů, kteří si s balvany jen hráli.
Čertovy kameny na Blatensku - Jiří Sekera; Jan Kurz


Chtěla jsem vám ukázat oba kameny s miskami najednou, a tak jsem prozatím vynechala kamenný útvar Čertův náramek, který se nachází na naučné stezce ještě před Obětním kamenem s miskou.


Obětní kámen:

















Miska na tomto kameni je opravdu velká a hluboká:











Miky se rozhodl v kamenné misce namočit hlavu:













O tom, že se naučná stezka s kameny líbí, světčily tyto pidi viklany vytvořené u Obětního kamane:




Kadov - naučná stezka I

17. června 2013 v 7:27 | Marie |  Cestou necestou
Naučná stezka okolím viklanu
První nápad vybudovat naučnou stezku v okolí vesnic Kadova a Vrbna vzešel od Jaroslava Chlady - učitele Základní školy v Kadově. S pomocí pracovníků tehdejšího JZD a za podpory odboru kultury tehdejšího ONV Strakonice byla zbudována v roce 1986. Odbornou stránku stezky tehdy zajišťoval RNDr. Václav Skuhravý z Entomologického ústavu ČSAV v Českých Budějovicích ve spolupráci s RNDr. Marcelou Skuhravou z Encyklopedického institutu ČSAV v Praze. Část naučných textů však během let postupně ztrácela na aktuálnosti a technický stav tabulí se vlivem povětrnostních podmínek zhoršoval ...
Naučná stezky okolím viklanu má celkem 13 zastavení. Trasa začíná u Hydrobiologické stanice Velký Pálenec. Poté vede po hrázi rybníka Velký Pálenec a pokračuje dále zhruba jihozápadním směrem osadou Vrbno, odtud na obec Kadov a končí u skupiny balvanů, zvaných Velký čertův náramek.





Viklan
Viklan se nachází v malém lesíku naproti Obecnímu úřadu v Kadově. Je to velký žulový kámen, který svým těžištěm spočívá na vyčnívající skále. S tímto kamenem se dalo velmi snadno pohybovat. Vznik kamene se vysvětluje postupným zvětráváním horniny. Někteří archeologové spatřují v kameni obětiště starých pohanských bohů. Výška kamene je 1,5 m, jeho váha se pohybuje okolo 30 tun a obvod měří 11m.
Na konci 19. Století byl Viklan násilně shozen a až do r. 1983 ležel na zemi. V tomto roce tým nadšenců pod vedením Ing. Pavla Pavla usadil Viklan na původní lože. Kámen na tomto místě setrval čtyři roky a pak byl znovu shozen. V r. 1987 byl opět dopraven na správné místo a opatřen klíny, které zabraňují pohybu a tím i úrazům ke kterým by mohlo při opětovném pádu dojít. Viklan byl prohlášen za chráněný přírodní výtvor.

















































Pověst:
"Ďábel leží v srdci chamtivce", tvrdí staré přísloví. Už je tomu dávno, co žili ve Slatině dva bohatí, ale tuze lakomí sedláci. Oba spolu sousedili jedním pozemkem. Jeden z nich se rozhodl, že v noci vykope mezník a přenese ho několik kroků do pole svého souseda. Ráno přišel na pole druhý sedlák a zpozoroval, že byl oloupen o kus půdy. Nelenil, vzal motyku a přenesl mezník několik kroků do sousedova pole. Ato se několikrát opakovalo, až se konečně oba lakomci v noci u mezníku setkali. Pustili se do sebe a bili se hlava nehlava. Jeden hamižník si přivolala na pomoc ďábla. Slíbil, že mu dá svou duši, jestli zasadí mezník do sousedního pole tak pevně, aby jím nikdo nepuhnul, a ještě pohází pole velkými balvany.
Čert se zaradoval, jak lacino získá lidskou duši a přání vyplnil. Rychle se vznesl do výše a letěl do Brd. Tam vylomil kus skály a vracel se do Slatiny. Vlekl na hřbetě vzduchem ohromný balvan. Cestou se mu rozlomil a když právě kokrhal kohout, ďábel se strašlivou kletbou kámen upustil. Jeden díl spadl na zem u Kadova a lidé mu říkají Viklan. Ostatní kameny pak rozházel po poli a zmizel. Ráno našli vesničané sedláka, jak ztuhlýma rukama objímá mezník, za který dal život.
Čertovy kameny na Blatensku - Jiří Sekera; Jan Kurz

Kadov

15. června 2013 v 6:52 | Marie |  Cestou necestou
Z Blatné naše cesta pokračovala do nedaleké obce Kadov, kde se nachází naučná stezka, kterou jsme se chystali navštívit. Než se na ní ale vydáme, porozhlédneme se po samotné obci. Byť se obec Kadov jeví maličká, mají zde spoustu zajímavostí.





Kadov
Kadov se připomíná roku 1352 jako Kádovský dvůr. Příjmení Káda vzniklo z obecného slova káda, které znamená nádoba. Vesnice patří ještě k Blatensku - tedy jižním Čechám, dále na západ však již rybníky nahrazují spíše vyvýšené pahorky a otevírají se nám výhledy na Šumavské podhůří i celou Šumavu. Krásný výhled na Šumavu bývá za příznivého počasí nad vesnicí Lnářský Málkov u silnice vedoucí do Svéradic.



Pohled na Kadov:






Začneme kostelem sv. Václava:


Farní kostel sv. Václava
Od nepaměti stál v Kadově farní chrám sv. Václava, který byl tvořen čtyřhranným presbyteriem a podélnou lodí.
Byl zděný a pokrytý kůrkami. Prostor chrámu osvětlovalo několik malých úzkých oken a uvnitř byly čtyři oltáře. Na kruchtě stál malý positiv. Okolo kostela se rozkládal hřbitov. Na dřevěné zvonici visely tři malé zvony. Protože chrám již byl starý a ve špatném stavu, nechal Jan Fr. Kristian hrabě Sweerts Spork, pán ze Lnář, stavbu zbořit a zbudoval na vlastní náklady nynější barokní kostel s třemi kopulemi a věží. Do báně byl 12. června 1765 vložen pamětní spis, podle něho na stavbě pracovali: Kašpar Švankmajer - mistr zednický, Jiří Kaplan - mistr tesařský a Jan Šole - mistr kovářský. Nový chrám byl slavnostně posvěcen 29. září 1765. V chrámu jsou tři oltáře. Hlavní je zasvěcen sv. Václavovi, poboční P. Marii Karlovské a sv. Janu Nepomuckému. Na kruchtě jsou varhany z roku 1768. Dále stojí za povšimnutí kříž na křtitelnici a socha P. Marie Lurdské. V sakristii jsou dosud náhrobní kameny Jana Zabořského z Brloha, Ofky z Kladrubec a Jana Čabuzského z Prostého. Náhrobky Alex. Zabořského z Brloha , jeho manželky Kat. Zabořské z Jilmanic a prvního kadovského faráře Mat. Rybičky jsou zasazeny ve východní zdi sakristie. Náhrobní kámen s podobami dvou dítek Alb. Zabořského je zazděn u severního vchodu na hřbitov. Na tento hřbitov se přestalo pochovávat někdy v r. 1850. Na věži ozdobené hodinami visí tři zvony. Dva jsou z roku 1760 a jeden byl přeli r. 1840. U hlavního vchodu byl v r. 1899 postaven misionářský kříž.

























Od kostela se dá dojít ke kapli Nalezení Svatého Kříže:


Kaple Nalezení Svatého Kříže
Dříve ke kapli Nalez. Sv. Kříže vedlo pěkné stromořadí. Kaple byla zbudována v jednoduchém gotickém stylu, půdorys má podobu kříže.
Základní kámen položil 25. dubna 1856 hrabě Václav Linker z Lucemviku, pán ze Lnář. Stavba byla ale dokončena a vysvěcena r. 1863. V kapli byly slouženy několikrát do roka fundační mše svaté. Okolo kaple byly vysázeny lípy a také zde byl zbudován hřbitov. Hřbitov byl již používán od r. 1680. V r. 1887 byla na hřbitově postavena úmrlčí komora (márnice). Uprostřed hřbitova stojí železný kříž.













Chudobinec si v Kadově vystavěli hned vedla kostela:



Chudobinec
Zakladatelem chudobince Byl Jiří Zdeněk Vratislav z Mitrovic, majitel statku Pole.
Na základě jeho poslední vůle byl 21. února 1656 zřízen špitál pro 6 chudých osob. Starý špitál stál původně u silnice horažďovické. V r. 1856 byla vystavena nynější budova, nad jejíž vchodem je znak Linkerovský a de Arvayovský.













Prohlédli jsme si i tvrz, která se společně s kostelem nachází přímo na návsi. Tvrz je pěkně udržovaná a uvnitř ní se nachází malé muzeum. V době naší návštěvy měli ale bohužel zavřeno.


Stará tvrz
Stará tvrz byla původně dřevěné vladycké sídlo, které bylo obehnáno příkopem.
Prvním vladykou byl Racek ze Žihobec, který byl v r. 1362 patronem kostela. Bývalá tvrz byla na počátku dvacátého století přebudována na sýpku. Severní křídlo bylo zvýšeno a rovněž přeměněno na sýpku. V západní křídle se dochovaly oba renesanční štíty s arkýřem a tři veliké sklepy. Okolo r.1661 býval při tvrzi také pivovar, v němž sládek Martin Sosna vařil pivo. Ke tvrzi také patřila zahrada, která proslula vzácnými druhy květin a stromů. Příkopy byly osázeny vzácným druhem lip, jejichž listy se podobaly kněžským kvadrátkům. Byly pokáceny r. 1749.












Na této fotografické koláži je ještě pár záběrů, které mě v Kadově zaujaly:






A příště se již vydáme po naučné stezce rovnou za kameny.Mrkající

Blatná - zámecký park

14. června 2013 v 7:01 | Marie |  Cestou necestou
Zámecký park s rozlohou 42ha patří k nejpůvabnějším místům v Blatné. Veřejnosti jc trvale přístupný, lidé si tudy zkracovali cestu přes město už za časů Ferdinanda Hildtprandta, tchána současné majitelky, paní Kornélie. Původní oboru nechal začátkem 19. století upravit v přední části ve stylu anglického parku František Hildprandt. Zádní část parku byla uchována v původní podobě se sejpy dávných rýžovišť zlata porostlými letitými stromy. Celý park je protkán potůčky, mostky a cestičkami s nádhernými alejemi. V roce 1810 současně s výstavbou nové silnice nechal baron František vybudovat v jihozápadní části parku uměle vytvořené návrší se skalami a v něm pak vytvořit jeskyně propojené kamennými chodbami. V dobách napoleonských válek poskytla tato úprava parku práci a výdělek tehdejším obyvatelům panství. V parku bývala také oranžérie, divadlo, švýcarský dům, myslivna a střelnice, ale tyto stavby už patří minulosti.








Běhající kačenky po listech stulíků:











Paví dům:








Oblíbenou atrakcí zámeckého parku je početné stádo daňků skvrnitých, kteří se zde volně popásají a jsou velmi krotcí. Ozdobou parku je množství věkovitých dubů, z nichž už bohužel mnoho podlehlo zubu času. Park přišel i o největší památný dub královny Johanky, pod kterým prý ráda sedávala a kde se setkala se svým budoucím manželem, králem Jiřím z Poděbrad, sestra pana Lva ze zdejšího hradu. Přes osm set let starý a třicet metrů vysoký strom, jenž měl v průměru sto osmdesát centimetrů definitivně padl v osmdesátých letech.













































Blatná - zámek

13. června 2013 v 8:15 | Marie |  Cestou necestou
K našemu dalšímu společnému výletu s Jaruškou - Tichou poštou, nás inspirovala knížka, kterou si Miky zakoupil v Písku při návštěvě Prácheňského muzea - Čertovy kameny na Blatensku.
V knize je na mapě označeno celkem 22 míst z okolí Blatné se zvláštními kamennými útvary. To se samozřejmě nedá stihnout během jediné cesty a tak jsme si pro začátek vybrali naučnou stezku v okolí Kadovského viklanu. Naše cesta za kameny začala kratičkou prohlídkou zámku Blatná.





Historie

Své jméno získal hrad a po něm i osada, jež při něm vyrůstala, od bažin, uprostřed kterých byl postaven. První písemná zmínka o "blatném hradě" pochází z roku 1235. Z původního hradu se dodnes dochovaly pouze zbytky románské kaple z 13. století, jež byly vykopány v roce 1926.
Od 13. století patřil hrad do majetku pánů Bavorů ze Strakonic. Podle zprávy z roku 1253 zde sídlili Johanité a od roku 1391 páni z Rožmitálu. Tehdy také prošel hrad první významnou přestavbou. Za Zdeňka z Rožmitálu († 1398) byl starý dvorec vyjma románské kaple zbourán a na jeho místě postaven kamenný palác s monumentální hranolovou věží v čele. Hrad byl obehnán kamennou zdí, vodním příkopem a hliněným valem. Přestavbu dokončil Zdeňkův syn Jan.
Nejvýznamnější doba hradu nastala v 15. století. Tehdy jej vlastnil královský purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu, jenž si zde vybudoval reprezentativní sídlo. Přestavbu paláce, hradní zdi a vodního příkopu vedl Benedikt Ried z Piestingu zvaný též Benedikt Rejt z Pístova.
Po smrti pana Zdeňka Lva (1535) přešel hrad roku 1541 do majetku rodu Šternberkovů. Ti jej však krátce poté, roku 1579, prodali Janu z Rozdražova. Jeho syn Václav vystavěl na severní straně nový renesanční palác.
V roce 1695 hrad získal rod uherských hrabat Serényiů, za jejichž vlády hrad zachvátil požár. To si vyžádalo značné opravy, k nimž došlo v letech 1763-1767.
Konečně v roce 1798 kupuje Blatnou Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Hildprandtové zámek vlastnili až do konfiskace v letech 1948-1952. Za nich došlo k přetvoření obory na anglický park, byla zbourána románská kaple a některé další budovy a přestavěny některé paláce. K poslední větší úpravě došlo za Roberta Hildprandta v letech 1850-1856, kdy byl hrad pod vedením architekta B. Grubera regotizován.
Po roce 1989 se Kornelie Hildprandtová a její dcery Josefina a Jana, každá se svým synem, vrátily zpět z emigrace do vlasti a po restituci v roce 1992 pokračují dále v rozsáhlé v rekonstrukci zámku.
Zdroj: WIKIPEDIE
Podrobnější vyprávění o historii Blatné najdete ZDE.
























































Zítra si uděláme kratičkou procházku zámeckým parkem.Mrkající

Horní tvrz - záclonový sál

12. června 2013 v 5:08 | Marie |  Cestou necestou
Tento sál v Horní tvrzi, jsem si sama pro sebe nazvala "Záclonový". Záclony v oknech se mi líbily a tak jsem se rozhodla jim věnovat samostaný článek. MrkajícíUsmívající se






























A jako vždy po barevných fotografií přichází úprava fotografií ve zbarvení sépie:























Kestřany - Horní tvrz

11. června 2013 v 6:38 | Marie |  Cestou necestou
Horní tvrz
Horní tvrz je stejně jako Dolní v rovině a byla chráněna vodním příkopem. Voda sem byla přiváděna z rybníka. Vchod do tvrze vedl po padacím mostě. Před vchodem je viditelná vpadlina.
Dále vchod pokračuje klenutým průjezdem do nádvoří. Vchod je z 15. století.
Celá tvrz je obehnaná hradbami. Dvůr uvnitř je obezděný hospodářskými a obytnými budovami. Byly zde původně byty úředníků a služebníků.
Uprostřed nádvoří je umístěná nejstarší budova na tvrzi, a je to budova purkrabství. Dole ve sklepení a přízemí je křížová žebrová klenba. Podle Durdíka se jedná o práci kamenické hutě z Písku ze 13. století. Budova má čtvercový tvar, byla postavena v raně gotickém stylu. Původně stála osamoceně na nádvoří. V budově purkrabství jsou valené klenby.
Tvrz má tři obranné věže. Dvě mají hranolový tvar a jedna tvar válcový. Válcová věž má zvláštní tvar. Směrem do dvora je rovná a v ostatní strany je okrouhlá. Dole je hranatá a nahoře kulatá. Vchod má jediný, a to přímo ze dvora. Věž měla obranný charakter, střílny jsou velmi úzké. Dole ve věži bylo vězení. Byly zde nalezeny pozůstatky lidských koster. Přezdívalo se jí Lidomorna.
Věž na jihozápadě měla dříve vstup skrze ozdobné dveře, nyní se do ní vstupuje z vnitřku obydlí. Nahoře jsou také střílny, podlahy byly dubové a klenutí je hvězdovité.
Východní věž měla původní vchod ve výši. Také měla klenutí. Na severní straně jsou zbytky cihlových prevetů. Obě tyto věže byly obytné, jsou v nich zbytky dřevěných ostění.
Nejmladší budovou je Jižní křídlo. Bylo postaveno za Śvamberků. Jedná se o Velký sál. Velký sál má v interieru renesanční valenou výsečovou klenbu s hřebínky. Zajímavostí jsou nepatřičně velká okna, celkem pět. Rozměry těchto oken snižovaly obranyschopnost tvrze a okna byla zakrývána rozměrnými okenicemi. Zvnitřku jsou dodnes viditelné zbytky původních tvarů a obezdění. Později byla okna uměle zmenšena. Na vnitřních zdech jsou pod různými pozdějšími malbami vidět i malby původní.
K severovýchopdní věži je postavena kaple sv. Maří Magdaleny. Uvnitř byla sklípková klenba, ale v pozdější době byla kaple používána jako kuchyně, a tak je celá klenba začerněná sazemi a kouřem. V kapli byly dva oltáříky, stříbrný kalich, svícny a vybavení k obřadům.
Na venkovních zdech jsou patrné místy původní zdi a následné opravy. Podle starých popisů předčila tato tvrz svou výstavností a rozsahem leckterý hrad.
V Horní tvrzi jsou volně zpřístupněny interiéry. Majitel tvrze je přítomen i mimo sezonu. Vstupné je dobrovolné.
Zdroj: WIKIPEDIE



Aby jsme se dostali k Horní tvrzi, museli jsme projít takřka kolem celého objektu.
Zde využívám nového upravování fotografií, které jsem odkoukala u Jarušky a zkouším svojí první fotografickou koláž.Mrkající






Na střeše Horní tvrze nás přivítal čáp:









Prohlídka Horní tvrze začíná:

































Kestřany - Dolní tvrz

10. června 2013 v 8:55 | Marie |  Cestou necestou
Z města Písku jsme se vydali do nedalekých Kestřan. K návštěvě této obce nás zlákaly dvě tvrze stojící hned vedle sebe. Tvrze jsou pojmenované na Dolní a Horní tvrz. Dolní tvrz je pěkně opravená, ale bohužel není přístupná. Obdivovat se dá jen zvenku, a i to stojí za to. Horní tvrz na sou rekonstrukci teprve čeká, je však spřístupně a je možno tedy nahládnout i dovnitř. K Horní tvrzi se podíváme až zítra, dnes začneme prohlídkou Dolní tvrze.MrkajícíUsmívající se







Kestřany jsou starého původu. Byly založeny už ve 14. století. Roku 1315 je první písemná zmínka o daru píseckému klášteru od Alberta z Kestřan, Kestřanští z Kestřan. On i jeho synové Michal, Šimon a Bartoloměj byli velmi pobožní.
Historie obou tvrzí se prolíná, přestože se jedná o dvě rozdílné stavby. Horní tvrz je starší, Dolní tvrz byla založena později.
1360 po úmrtí sirotků měly Kestřany připadnout králi, ale na něm si je vyprosili Buzek, Přibík a Jakub ze Lhoty.
1396 v Horní tvrzi sídlí Arnošt Údražský z Kestřan.
1416 na Dolní tvrzi sídlí synové Mikuláše Barocha.
Na Dolní tvrzi sídlí potomci starého rodu Barochů. Ctibor Baroch zemřel za krále Ladislava. Jeho syn Mikuláš Baroch prodal Dolní tvrz Bohuslavovi z Kestřan roku 1475. Od této doby Dolní tvrz postupně chátrá.
Roku 1446 byla Horní tvrz včetně dvorců prodána Vaňkovi Koktanovi. Dědictvím připadla jeho synovcům, dále pak Bohuslavovi.
Po něm vládli jeho synové. Jan, Petr, Bohuslav.
1491 byly obě tvrze a i oba dva dvory a část vesnice prodány Jindřichovi ze Švamberka. Dolní tvrz je uvedena jako pustá.
1523 tyto tvrze odkoupil Petr IV. z Rožmberka. Měl ta místa rád a chtěl zde trávit stáří. Po jeho smrti, za vlády jeho synovce Jindřicha VII. z Rožmberka, byla postupně Horní tvrz obnovována. Byl postaven další dvůr. Na Dolní tvrzi byl zřízen pivovar 1553. Později tato tvrz sloužila jako sýpky i jako kravín. K tomuto panství náležela Sudoměř a Dobev. Bylo přikoupeno Zátaví.
1574 po smrti Jindřicha připadla tvrz jeho manželce Elišce a poté byl jejím dědicem Kryštof ze Švamberka. 1534 po jeho smrti patří Kestřany Borské větvi.
1588 prodal Jan Vilém část majetku Píseckým a část Drahonickým pánům.
Jeho syn Jiří Ernreich se nepřidal k stavovskému odboji a přesto po bitvě u Záblatí byl poškozen na svém majetku. Stejně jako ostatní vesnice byly Kestřany vypleněny a drancovány.
Po smrti Jana Viléma si dědictví rozdělily jeho tři dcery.
Kestřany připadly Františce Polyxeně z Paaru. Horní tvrz jí připadala neútulná a tak si postavila nový zámek. Po smrti svého manžela vše prodala 1685 Zuzaně z Gerštorfu.
Pak dalšími prodeji tvrze opět změnily majitele. Stal se jím Adam Humprecht Koc z Dobrše. Byl to známý lidumil , hejtman kraje a lidový léčitel, ale kvůli těmto aktivitám panství upadalo.
1700 tvrze odkoupil Ferdinand ze Schwarzenberka a ten je začlenil do svého rozsáhlého Protivínského panství.

















Dolní tvrz

Dolní tvrz je na rovině. Jednalo se o vodní tvrz. Chránily ji močály řeky Otavy. Z hlubokého příkopu , který byl před branou už v roce 1699, není nic.
Tvrz má lichoběžníkový tvar. Nejstarší částí je východní křídlo jižní budovy.
Výraznou dominantou je čtvercová kamenná věž. Síla jejích zdí je 1,5 metru. Věž je třípatrová, původně byla obehnaná dřevěným opevněním. Přístup byl v úrovni prvního patra. Obytné prostory byly v dalších poschodích. Na severní straně jsou zbytky prevetu. Věž má malá, nepravidelná okna a zazděné střílny.
Na severozápadní straně je mladší, válcová věž. Byla postavena v době husitské. Přístup do ní vedl z hradeb. Pod věží bylo vězení.
Okolo jsou hospodářské a obytné budovy.
Zdroj: WIKIPEDIE

































Střípky z Písku

9. června 2013 v 7:54 | Marie |  Cestou necestou
Opustit město Písek není úplně jednoduché. Prošli jsme pouze malou část tohoto města a už ta si nás zcela získala. Při procházení píseckými uličkami a zákoutími, jsem prožívala stejně pěkné pocity, jako když se toulám u nás doma historickým centrem Tábora.
Vybírám tedy ještě pár fotografií, u kterých mi příjde, že by bylo škoda, nechat je jen tak založené v archivu.Mrkající



Cestou ke kostelu stál starý dům s pěkně pomalovanými okny:



































Písecká zákoutí:

























A tímto už se s Pískem opravdu loučím.Usmívající se

Sochy z písku

8. června 2013 v 8:20 | Marie |  Cestou necestou
Naším původním a hlavním cílem návštěvy města Písek, byly pískové sochy, které se již posedmé staly ozdobou a atrakcí na nábřeží Otavy. Letošní Cipískoviště mělo pořipomenout 770. výročí první písemné zmínky o městě. Tématem proto byly významné historické postavy spojené s městem Pískem.


Celkový pohled z mostu na sochy:

















Prohlídka jednotlivých soch.


Český lev:











Rýžování zlata:


















Přemysl Otakar II:


















Václav I:














Husité v Písku:




















A nakonec Martin de Hoeff-Huerta:
















Pohled na pískové sochy nenechá asi nikoho klidným, myslím si, že snad každý v duchu zatouží potom zkusit si něco z písku postavit. Organizátoři to asi tušili, a tak hned za sochami byla hromada písku, na které se do díla s chutí pustili malí i velcí. MrkajícíSmějící se



Prácheňské muzeum - Venkov 19.stol.

7. června 2013 v 6:13 | Marie |  Cestou necestou
Expozice z venkovského života 19. století byla velmi pěkně udělaná. Bohužel když jsme k ní došli, byl už Honzík prohlídkou muzea uondán a odmítl se v muzeu již déle zdržovat. Nezlákali jsme ho ani prohlídkou rybářství a to už bylo co říct. Nafotila jsem tedy narychlo alespoň pár celkových záběrů a společně s ostatními opustila toto pěkné, ale námi nedoprohlídnuté muzeum.Mrkající


Expozice Venkov 19.století:


















































Prácheňské muzeum

6. června 2013 v 4:30 | Marie |  Cestou necestou
Historie
Založeno bylo roku 1884, kdy ještě sídlilo v různých objektech po městě. Od roku 1902, kdy byla budova hradu opuštěna vojskem, byly dány tyto prostory pro potřeby muzea. Na začátku jeho existence byl ředitelem muzea známý historik August Sedláček. Během dvacátého století se muzeum rozšířilo o další prostory v přestavěném severním křídle hradu a bývalých tereziánských kasárnách.
V letech 1984 - 1993 bylo muzeum uzavřeno, kdy během této doby proběhla generální rekonstrukce celého areálu muzea. V roce 1990 obdrželo muzeum přívlastek Prácheňské, symbolizující název někdejšího Prácheňského kraje.
Na Mezinárodní den muzeí (18.5.) v roce 1993 se písecké muzeum opět otevřelo. pro návštěvníky zde čekali nově a moderně pojaté expozice zaměžené na dějiny a přírodu píseckého regionu. Oblíbená je unikátní expozice živých ryb.
V roce 1996 obdrželo Prácheňské muzeum cenu Evropské muzeum roku.
Po dlouhém jednání došlo k rozhodnutí rozšířit expozice muzea v prostoru vedlejší budovy sladovny. V průběhu několika let vznikly dvě nové expozice Písecký venkov v 19. století a Obrazová galerie českých panovníků, doplněné originály sochařské výzdoby Kamenného mostu. K slavnostnímu otevření došlo 18.5.2010
Zdroj: Wikipedie

Prácheňské muzeum nádvoří:

























Stálé expozice muzea je opravdu velmi bohatá. Můžete si zde prohlédnout: Pravěk a doba slovanská; Počátky hradu a města Písku; Dějiny regionu; Chráněná území Písecka; Nerostné bohatství; Kulturní tradice města Písecka; Zlato v Pootaví; Ryby a rybářství; Písecký venkov 19. století; Obrazová galerie českých panovníků
Přiznám se že jsme si celé muzeum ani neprohlédli. Po prohlídce asi tak poloviny expozic, jsme už byli natolik plný dojmů, že jsme přirovnali Prácheňské muzeum k Národnímu muzeu v Praze. Kdo jej někdy navštívil jistě ví, o čem mluvím. Vynechali jsme tedy některé prohlídky, a dohodli se, že si je v muzeu prohlídneme při naší další návštěvě Písku.



Malá ukázka fotografií z muzea:







Pravěk a doba slovanská:










Nerostné bohatství:












Z kulturní tradice města Písecka: