Říjen 2013

Třeboň

31. října 2013 v 6:22 | Marie |  Cestou necestou
Na zpáteční cestě z naší cesty přes Lomnici nad Lužnicí, Jemčinu a Stráž nad Nežárkou jsme se zastavili na kratičkou návštěvu Třeboně. Vzpomínám, že už jsme byli celkem unavení a tak jsme Třeboní jen proběhli. V rychlosti jsme se podívali na náměstí , zámek a domek ve kterém bydlel Josef Kajetán Tyl.
O historii města Třeboň se již nebudu rozepisovat. Zmiňovla jsem se oní již v roce 2012, kdy jsme Třeboň navštívili na celodenní výlet s mými rodiči.

Třeboňské náměstí:















Zámecký areál:

















V zeleném domku pobýval pan Tyl:





Třeboň byla v době naší návštěvy samý květ:







Radnice a kostel sv. Petra a Pavla

30. října 2013 v 7:54 | Marie |  Cestou necestou
K zámku ve Stráži nad Nežárkou jsem šli po náměstí, kde mají zajímavou radnici:

Radnice
Dnešní budova byla postavena r. 1876 na místě staré radnice, která byla zničena při velkém požáru r. 1875, kdy kromě radnice vyhořela i velká část domů na severní straně náměstí. Vzhled radnice byl v 70.letech poškozen necitlivou opravou, kdy byla stará okna a vchodové dveře vyměněny za moderní. V budově sídlí Městský úřad.

Na fotografii, je kromě radnice ještě záběr na jakousi budovu, která stála mezi kostele sv. Petra a Pavla. U kostela jsem na jednom domě objevila trpaslíky, zaujaly mě a tak jsem je také vyfotografovala:



Po prohlídce zámku, jsme se zašli ještě podívat ke kostelu sv. Petra a Pavla:

Kostel sv. Petra a Pavla

Původně gotická stavba s novogotickou hlavní lodí. Prvně připomínán jako farní r.1361. První přestavba proběhla r. 1413, kdy byla pravděpodobně ke kostelu přistavena tzv. zámecká kaple sv. Michala. Z původní gotické stavby se dochoval presbytář pětiboce uzavřený s křížovou žebrovou klenbou a kaple sv. Michala rovněž klenutá žebrovou klenbou. Hlavní novogotická loď s plochým stropem byla postavena na počátku 20. stol.. Vnitřní výzdoba je novogotická a barokní. Hlavní oltář s obrazem sv. Petra a Pavle od J. Herzoga z Plzně byl pořízen r. 1894, boční novogotické oltáře jsou z r. 1896. V hlavní lodi jsou umístěny dva barokní oltáře z 18.stol. a pozdně gotický reliéf Madony s Ježíškem z doby kolem r. 1500. V hlavní lodi rovněž najdeme pozdně gotickou kamennou kropenku ze 16.stol. a gotickou křtitelnici. V zámecké kapli je oltář sv. Michala na gotické menze. v kostele se nachází několik náhrobků. Nejcennější jsou pozdně gotické Petra ze Stráže z r. 1461 a figurální Jindřicha ze Stráže z červeného mramoru z r. 1466. Další náhrobní kameny pocházejí ze 16. a 17. stol.

Zvonice
Dnešní zvonice byla původně pravděpodobně ochrannou baštou předhradí strážského hradu. Dnešní podoba pochází z r. 1861. Při poslední opravě r. 1991 byla ve špici věže nalezena schránka s listinou z r. 1861, ukázkami dobového tisku a mince z tehdejší doby. Schránka byla doplněna o listinu a dokumenty z r. 1991 a opět uložena do vrcholu věže. Ve věži je zavěšen jeden zvon ze 17.stol.. Původně bylo ve zvonici zavěšeno zvonů více. Poprvé byly sňaty za první světové války a roztaveny pro válečné účely. Za první republiky byly pořízeny nové zvony, ale za druhé světové války byly opět zabaveny německými okupanty. Byl ponechán pouze historicky nejcenější zvon. Po druhé světové válce již nebyly nové zvony pořízeny.
ZDROJ







































Stráž nad Nežárkou

29. října 2013 v 7:36 | Marie |  Cestou necestou
Vracím se k našemu společnému cestování s Jaruškou, a to k předposlednímu výletu jehož cílem bylo navštívit sídlo Emy Destinnové - zámek ve Stráži nad Nežárkou.
Zámek ve Stráži nad Nežárkou se nám moc líbil, nesmělo se v něm ale bohužel fotografovat. K pěknému vyprávění, které jsem si zapůjčila od Zuzany Ptáčkové, doufám, že se proto na mne nebude zlobit, přidávám jen pár snímků zámku z venku, které se mi podařily pořídit.
Stráž nad Nežárkou jsme navštivili v sobotu. Mohli jsme si tedy z nabízených expozic vybrat prohlídkovou trasu dopravázenou víkladem samotného manžela majitelky zámku panem Vítězlavem Doubravou. Výklad o Emě Destinnové, zámku a jeho rekonstrukci byl v podání pana Doubravy velmi vtipný, barvitý a poučně poddaný.






Příběh zámku ve Stráži nad Nežárkou je skoro stejně barvitý jako příběh jeho nejznámější majitelky Emy Destinnové. Zažil doby největší slávy i neskonalého úpadku. To, že se dnes skví v plné kráse, je malý zázrak.

Když v roce 1930 zemřela Ema Destinnová, její milovaný zámek osiřel. Jeho posledním předválečným majitelem byl architekt a stavitel Bedřich Sirotek, který ho koupil pro svou dceru Milu. Zanedlouho však začala druhá světová válka, která všechno změnila.
Za okupace sedm let sídlil v zámku německý wehrmacht, po válce ho na dvacet let vystřídala československá armáda. Pak tu třicet let "hospodařil" ústav sociální péče a posledních sedm let prázdný objekt chátral.
V restituci se zámek vrátil Milu Čadové, která od roku 1949 žije v Kanadě. Proto se rozhodla objekt prodat, záleželo jí však na tom komu. Výběrové řízení vyhrála paní Radoslava Doubravová, která měla jasnou vizi - vrátit Stráž Emě Destinnové a Emu Destinnovou Stráži.








Znovuzrození zámku
Když v roce 2002 Radoslava Doubravová zámek koupila, odhadovali odborníci jeho rekonstrukci na desetiletí. Novým majitelům se však povedl zázrak - za necelé čtyři roky zrekonstruovaný zámek otevřeli - za účasti první dámy Livie Klausové a také bývalé majitelky Milu Čadové.
Rekonstrukce byla náročná - potýkat se tu museli se spadlými stropy, zničenou balustrádou okolo celého zámku, nánosy škváry z armádní kotelny...
"Všichni, kdo v posledních šedesáti letech zámek užívali, se na jeho stavu podepsali. Nikdo se tu nechoval jako dobrý hospodář - buď zámek neudržoval, nebo v něm udělal takové stavební zásahy, které ho poškodily," říká Vítězslav Doubrava.
Ze zámecké balustrády se dochovalo jen několik kusů (armádě překážela, tak ji jednoduše odstranila bagrem), podle kterých vytvořili restaurátoři novou. Interiér dávali dohromady podle dobových fotografií, na kterých byl často zachycen jen zlomek místnosti.

Při rekonstrukci zámku se dokonce podařilo objevit dvě tajné chodby: "Když jsme chtěli obnovit památný chodník, po kterém Ema Destinnová chodila se svými přáteli lesoparkem až ke mlýnu a vracela se kolem Nežárky, několik měsíců jsme museli odbagrovávat tu hrůzu, která po armádě zbyla. Tehdy jsme objevili něco, co vypadalo jako otvor po kameni vypadlém ze skály. Netušili jsme, že to je tajná hradní úniková chodba, která míří k Nežárce. Dřív končila přímo u hladiny, ale jedni z bývalých majitelů, Leonardiové, tady těžili kámen a přitom kus skály i s chodbou odbourali. Chodba včetně sousedních sklepů byla úplně zasypaná škvárou, nevěděl o ní ani ředitel ústavu sociální péče, který tu byl třicet let. O kousek dál jsme našli druhou chodbu, která ústila v nedalekém v kostele. Vyčistili jsme ji až po hradby, ale dál nemůžeme, nemáme souhlas církve," popisuje Vítězslav Doubrava. Je tu ale ještě třetí úniková cesta, která má tak trochu pikantní nádech. Vede totiž z ložnice. "Když odtamtud někdo chtěl nepozorovaně odejít, zvedl kruhový poklop v podlaze. Po točitém dřevěném schodišti se pak dostal přímo do parku. Na obhajobu Emy Destinnové je ale nutné říct, že to nebyl její výmysl. Zámek už s touto vymožeností koupila."



Opuštěné bledulky
Zajímavá je i historie zámeckého parku a lesoparku, kterým protéká Nežárka. Když Doubravovi zámek koupili, byl stejně jako budova, zcela zdevastovaný. Zahrada okolo zámku, kde je dnes krásný trávník, byla zalitá betonem. Vojákům nepřekážela jen barokní balustráda, ale také mramorové schodiště, které tu nechala vybudovat Ema Destinnová a které je na řadě fotografií.
"Park vypadal spíš jako prales," říká Vítězslav Doubrava. "Horko těžko se jím probojováváme, zatím jsme ho upravili kolem zámku a postupně pokračujeme dál."
Přítel Emy Destinnové Dinh Gilly nechal kdysi v parku ve stráni nad řekou vysázet z bledulí její patnáctimetrový monogram E.D. "Protože park nikdo neudržoval, rozrostly se do celého údolí. Dneska je to největší přírodní rezervace bledulek v České republice."



Ema Destinnová zpátky doma
Dnes je v zámku ve Stráži nad Nežárkou největší expozice věnovaná světoznámé pěvkyni. V přízemí si projdete celým jejím životem. Jsou tu fotografie v nadživotní velikosti (pracovalo na nich specializované studio v Londýně), kostýmy z nejznámějších rolí i originály civilních oděvů a řada exponátů z míst, kde dlouhodobě působila - z Berlína, Londýna či New Yorku. Přístupný je i její privát v prvním patře. A také její věštírna. "To je černá místnost nad hladomornou, kde se Ema Destinnová setkávala se svými přáteli, zde věštili a vyvolávali duchy. Je tu obraz černé paní, což je Ema samotná, její kostlivec Ivánek, černý nábytek i křišťálová koule."
Autor: Zuzana Ptáčková


























Ema Destinnová
Česká operní pěvkyně, světového formátu, narozena roku 1878 v Praze, zemřela roku 1930 v Českých Budějovicích. Na zámku ve Stráži nad Nežárkou se usídlila již na vrcholu své slávy a díky ní je městečko v kulturních kruzích známé dodnes. Celá léta se do Stráže vracela ze svých namáhavých, ale úspěšných cest po evropských i zámořských operních operních jevištích. Milovala stromy a vodu, naučila se rybařit a vysedávala s rybářským prutem hodiny na Leštině, svém oblíbeném místě na Nové řece. Zámeček, k němuž později přikoupila mlýn a vilu za zámkem, a ke kterému patřily lesy, několik rybníků, pivovar a lihovar, potřebovaly trvalý dozor. Jejich majitelka netušila, že si uvázala nesmírné břemeno. Krásné místo na zotavenou pro letní měsíce pohlcovalo po nenáhlu i tak velké jmění, jaké Destinnová na vrcholu své kariéry měla.
Ema Destinnová, pěvkyně, herečka, spisovatelka, žena velice inteligentní a vzdělaná, s hlubokým zájmem o divadlo, hudbu, literaturu výrazné umění. Se smyslem a láskou k přírodě, starožitnostem a kuriozitám, kterých měla i na strážském zámku bezpočet.





Pocházela z rodiny dobře známé a vážené v pražské vlastenecké společnosti. Její původní jméno znělo Emilie Pavlína Kittlová. Vyrůstala v rodině velice zámožné. Ema svůj krásný hlas získala jako dědictví po své matce, která krátce zpěv studovala a měla i angažmá v pařížské opeře. Snad opravdu to byly povinnosti mateřské, které jí zabránily v další pěvecké kariéře. Měla pět dětí, z nichž u dcery Emílie se od dětství projevovalo hudební nadání. To otec Emanuel Kittl vzal na vědomí s velkou pýchou a radostí a postaral se o její přípravu u nejlepších učitelů. Učitelkou zpěvu byla Marie Loewe-Destinn. Otec dal nadanou dceru prozíravě zapsat i do dramatické školy Národního divadla, kde se Emy ujala slavná herečka Otýlie Sklenářová - Malá. Ema se projevila jako skvělý jevištní talent. Napsala i několik her pro ochotníky, z nichž některé z nich byly v Praze a ve Stráži sehrány.
Poněvadž v pražském Národním divadle před ředitelem F.A. Šubertem Ema - sice neprávem - neuspěla, byl učiněn pokus v drážďanské opeře, ale zvítězila až v Berlíně v Dvorní opeře.
Jejím debutem zde byla role Santuzy v Masagniho opeře Sedlák kavalír. Následoval úspěch a další role. Alžběta ve Wagnerově Tannhäusru, Carmen ve stejnojmenném díle Bizetově, Valentina v Meyerbeerově opeře Hugenoti, Selika v Afričance téhož autora Mignon ve stejnojmenné opeře Thomasově. Už 10.září 1898 potvrdil císař Vilem II. Emu Destinnovou prvním dramatickým sopránem berlínské Dvorní opery.
Snad by si zasloužila i víc, neboť právě v berlínské Dvorní opeře za 10 sezon nastudovala 43 role a zpívala 706 úspěšných představení.Mezi jinými i proslulou světovou premiéru Straussovy Salome.
Po Berlíně si Ema Destinnová svými vynikajícími výkony získala obecenstvo Wagnerova divadla v Bayreuthu a také v operních domů v Mohuči, Frankfurtu, Mnichově, Velké opery v Paříži i Národního divadla v Praze.

Samostatnou kapitolu v jejím životě napsal Londýn, kde na scéně královské opery Covent Garden debutovala 2. května 1904 v úloze Donny Anny v Mozartově opeře Don Giovanni. Na londýnském jevišti se také poprvé setkala se svými nejslavnějším partnerem Enricem Carusem.
Skutečný vrchol umělecké slávy Destinnové však představovalo působení v nejprestižnější operní scéně světa, v newyorské Metropolitní opeře.

Ještě před tím připravila ovace Praha,kde Destinnová absolvovala cyklus pohostinských her v Národním divadle. Zahájila ho 8. ledna 1908 Aidou od Verdiho, představila se jako Santuza , Nedda v Leocavalových Komediantech Selika v Meyrbeerově Afričance. Nechyběla ani její role z nejznámějších, Milada ve Smetanově Daliboru. Cyklus byl slavnostně zakončen 7. února. Ema zpívala Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě a při té příležitosti jí bylo předáno jmenování členkou Národního divadla.

Od roku 1908 však Ema Destinnová patřila Metropolitní opeře v New Yorku. S úžasným úspěchem zpívala po Carusově boku roli Aidy. Nevídaného úspěchu dosáhla v Americe Pucciniho opera Děvče ze zlatého západu s Destinnovou a Carusem v hlavních rolích. Amerika dala poznat Emě triumfální úspěchy a také pohádkové honoráře. Oslnivou kariéru přerušila I. světová válka. Její začátek zastihl pěvkyni právě ve Stráži. Za války byla Emě její pěvecká činnost pro její vlastenecká snažení zastavena.
Později Ema zůstává ve Stráži a jen občas se vrací do světa pěveckého umění. "Hřmot života" pozvolna ustává. Dne 28. ledna 1930 opouští slavná pěvkyně v Českých Budějovicích nejen operetní jeviště, ale i jeviště života.

Vyprávění o Emě Destinnové panem Doubravou se nám líbilo natolik, že jsem se jeli podívat i k nedalekému pomníčku na břehu Nové řeky, kde Ema Destinnová rybařila. Kromě pomníčku je na tomto místě ještě nádherný 350 let starý dub v jehož kůře je léty zarostlá fotografie Emy.


U Stříbřeckého mostu jsme zaparkovali auto a k pomníčku Emy Destinové jsme došli pěšky:




















Na pomníčku je vyryt epitaf, který si Ema Destinnová sama napsala:

"...Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy zřít,
vzpomeňte při přeletu bílých racků samot duše mé,
již dozajista vtělena do některého z nich,
znova vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého."

Stará kniha, věneček ze šustí a květinová vazba

25. října 2013 v 19:33 | Marie |  Ruční práce
Po hodně dlouhé době se opět dostávám k tomu abych napsalsa článek. Dlouhá pauza, kterou jsem si dala, byla způsobena několika důvody. Za prvé, přes léto bylo jako vždy hodně práce, takže jsem ani nedokončila ukázku fotografií ze Stráže nad Nežárkou, kde jsme byly společně s Jaruškou. Za druhé jsme měli rozbitý počítač, takže z dalšího společné výletu s Jaruškou do Kamenice nad Lipou, jsem vám zatím neukázala také ani jeden snímek, a za třetí je u nás čím dál tím větší potíž se k počítači vůbec dostat. Miky na něm neustále něco vyhledává, Jeník hraje hry a Aničku čeká maturita, takže si na něm vypracovává maturitní otázky. Dneska využívám chvíle, kdy je Jenda s kamarády venku, Anička má u nás svého přítele a Miky jel na noční.
To že se nedostanu k počítači, mi alespoň dopřává čas na tvoření. Upletla jsem babičkám čepice, začala jsem plést svetr pro Aničku a sem tam si vyrobím i něco na ozdobení bytu. Své poslední výtvory vám ukáži. Není to sice kdoví co úžasného, ale třeba se vám jako inspirace budou hodit.Usmívající se


Stará kniha:









Věneček z kukuřičného šustí:








A jako poslední kytice ze sušených květin, kterou jsem si naaranžovala:










Všem Vám děkuji, za komentáře i přání k svátku, které jste mi napsaly pod posledním článkem. Moc mě těší, že i přes tak dlouhou pauzu, kterou jsem měla, jste na mě nezapomněly.