Stráž nad Nežárkou

29. října 2013 v 7:36 | Marie |  Cestou necestou
Vracím se k našemu společnému cestování s Jaruškou, a to k předposlednímu výletu jehož cílem bylo navštívit sídlo Emy Destinnové - zámek ve Stráži nad Nežárkou.
Zámek ve Stráži nad Nežárkou se nám moc líbil, nesmělo se v něm ale bohužel fotografovat. K pěknému vyprávění, které jsem si zapůjčila od Zuzany Ptáčkové, doufám, že se proto na mne nebude zlobit, přidávám jen pár snímků zámku z venku, které se mi podařily pořídit.
Stráž nad Nežárkou jsme navštivili v sobotu. Mohli jsme si tedy z nabízených expozic vybrat prohlídkovou trasu dopravázenou víkladem samotného manžela majitelky zámku panem Vítězlavem Doubravou. Výklad o Emě Destinnové, zámku a jeho rekonstrukci byl v podání pana Doubravy velmi vtipný, barvitý a poučně poddaný.






Příběh zámku ve Stráži nad Nežárkou je skoro stejně barvitý jako příběh jeho nejznámější majitelky Emy Destinnové. Zažil doby největší slávy i neskonalého úpadku. To, že se dnes skví v plné kráse, je malý zázrak.

Když v roce 1930 zemřela Ema Destinnová, její milovaný zámek osiřel. Jeho posledním předválečným majitelem byl architekt a stavitel Bedřich Sirotek, který ho koupil pro svou dceru Milu. Zanedlouho však začala druhá světová válka, která všechno změnila.
Za okupace sedm let sídlil v zámku německý wehrmacht, po válce ho na dvacet let vystřídala československá armáda. Pak tu třicet let "hospodařil" ústav sociální péče a posledních sedm let prázdný objekt chátral.
V restituci se zámek vrátil Milu Čadové, která od roku 1949 žije v Kanadě. Proto se rozhodla objekt prodat, záleželo jí však na tom komu. Výběrové řízení vyhrála paní Radoslava Doubravová, která měla jasnou vizi - vrátit Stráž Emě Destinnové a Emu Destinnovou Stráži.








Znovuzrození zámku
Když v roce 2002 Radoslava Doubravová zámek koupila, odhadovali odborníci jeho rekonstrukci na desetiletí. Novým majitelům se však povedl zázrak - za necelé čtyři roky zrekonstruovaný zámek otevřeli - za účasti první dámy Livie Klausové a také bývalé majitelky Milu Čadové.
Rekonstrukce byla náročná - potýkat se tu museli se spadlými stropy, zničenou balustrádou okolo celého zámku, nánosy škváry z armádní kotelny...
"Všichni, kdo v posledních šedesáti letech zámek užívali, se na jeho stavu podepsali. Nikdo se tu nechoval jako dobrý hospodář - buď zámek neudržoval, nebo v něm udělal takové stavební zásahy, které ho poškodily," říká Vítězslav Doubrava.
Ze zámecké balustrády se dochovalo jen několik kusů (armádě překážela, tak ji jednoduše odstranila bagrem), podle kterých vytvořili restaurátoři novou. Interiér dávali dohromady podle dobových fotografií, na kterých byl často zachycen jen zlomek místnosti.

Při rekonstrukci zámku se dokonce podařilo objevit dvě tajné chodby: "Když jsme chtěli obnovit památný chodník, po kterém Ema Destinnová chodila se svými přáteli lesoparkem až ke mlýnu a vracela se kolem Nežárky, několik měsíců jsme museli odbagrovávat tu hrůzu, která po armádě zbyla. Tehdy jsme objevili něco, co vypadalo jako otvor po kameni vypadlém ze skály. Netušili jsme, že to je tajná hradní úniková chodba, která míří k Nežárce. Dřív končila přímo u hladiny, ale jedni z bývalých majitelů, Leonardiové, tady těžili kámen a přitom kus skály i s chodbou odbourali. Chodba včetně sousedních sklepů byla úplně zasypaná škvárou, nevěděl o ní ani ředitel ústavu sociální péče, který tu byl třicet let. O kousek dál jsme našli druhou chodbu, která ústila v nedalekém v kostele. Vyčistili jsme ji až po hradby, ale dál nemůžeme, nemáme souhlas církve," popisuje Vítězslav Doubrava. Je tu ale ještě třetí úniková cesta, která má tak trochu pikantní nádech. Vede totiž z ložnice. "Když odtamtud někdo chtěl nepozorovaně odejít, zvedl kruhový poklop v podlaze. Po točitém dřevěném schodišti se pak dostal přímo do parku. Na obhajobu Emy Destinnové je ale nutné říct, že to nebyl její výmysl. Zámek už s touto vymožeností koupila."



Opuštěné bledulky
Zajímavá je i historie zámeckého parku a lesoparku, kterým protéká Nežárka. Když Doubravovi zámek koupili, byl stejně jako budova, zcela zdevastovaný. Zahrada okolo zámku, kde je dnes krásný trávník, byla zalitá betonem. Vojákům nepřekážela jen barokní balustráda, ale také mramorové schodiště, které tu nechala vybudovat Ema Destinnová a které je na řadě fotografií.
"Park vypadal spíš jako prales," říká Vítězslav Doubrava. "Horko těžko se jím probojováváme, zatím jsme ho upravili kolem zámku a postupně pokračujeme dál."
Přítel Emy Destinnové Dinh Gilly nechal kdysi v parku ve stráni nad řekou vysázet z bledulí její patnáctimetrový monogram E.D. "Protože park nikdo neudržoval, rozrostly se do celého údolí. Dneska je to největší přírodní rezervace bledulek v České republice."



Ema Destinnová zpátky doma
Dnes je v zámku ve Stráži nad Nežárkou největší expozice věnovaná světoznámé pěvkyni. V přízemí si projdete celým jejím životem. Jsou tu fotografie v nadživotní velikosti (pracovalo na nich specializované studio v Londýně), kostýmy z nejznámějších rolí i originály civilních oděvů a řada exponátů z míst, kde dlouhodobě působila - z Berlína, Londýna či New Yorku. Přístupný je i její privát v prvním patře. A také její věštírna. "To je černá místnost nad hladomornou, kde se Ema Destinnová setkávala se svými přáteli, zde věštili a vyvolávali duchy. Je tu obraz černé paní, což je Ema samotná, její kostlivec Ivánek, černý nábytek i křišťálová koule."
Autor: Zuzana Ptáčková


























Ema Destinnová
Česká operní pěvkyně, světového formátu, narozena roku 1878 v Praze, zemřela roku 1930 v Českých Budějovicích. Na zámku ve Stráži nad Nežárkou se usídlila již na vrcholu své slávy a díky ní je městečko v kulturních kruzích známé dodnes. Celá léta se do Stráže vracela ze svých namáhavých, ale úspěšných cest po evropských i zámořských operních operních jevištích. Milovala stromy a vodu, naučila se rybařit a vysedávala s rybářským prutem hodiny na Leštině, svém oblíbeném místě na Nové řece. Zámeček, k němuž později přikoupila mlýn a vilu za zámkem, a ke kterému patřily lesy, několik rybníků, pivovar a lihovar, potřebovaly trvalý dozor. Jejich majitelka netušila, že si uvázala nesmírné břemeno. Krásné místo na zotavenou pro letní měsíce pohlcovalo po nenáhlu i tak velké jmění, jaké Destinnová na vrcholu své kariéry měla.
Ema Destinnová, pěvkyně, herečka, spisovatelka, žena velice inteligentní a vzdělaná, s hlubokým zájmem o divadlo, hudbu, literaturu výrazné umění. Se smyslem a láskou k přírodě, starožitnostem a kuriozitám, kterých měla i na strážském zámku bezpočet.





Pocházela z rodiny dobře známé a vážené v pražské vlastenecké společnosti. Její původní jméno znělo Emilie Pavlína Kittlová. Vyrůstala v rodině velice zámožné. Ema svůj krásný hlas získala jako dědictví po své matce, která krátce zpěv studovala a měla i angažmá v pařížské opeře. Snad opravdu to byly povinnosti mateřské, které jí zabránily v další pěvecké kariéře. Měla pět dětí, z nichž u dcery Emílie se od dětství projevovalo hudební nadání. To otec Emanuel Kittl vzal na vědomí s velkou pýchou a radostí a postaral se o její přípravu u nejlepších učitelů. Učitelkou zpěvu byla Marie Loewe-Destinn. Otec dal nadanou dceru prozíravě zapsat i do dramatické školy Národního divadla, kde se Emy ujala slavná herečka Otýlie Sklenářová - Malá. Ema se projevila jako skvělý jevištní talent. Napsala i několik her pro ochotníky, z nichž některé z nich byly v Praze a ve Stráži sehrány.
Poněvadž v pražském Národním divadle před ředitelem F.A. Šubertem Ema - sice neprávem - neuspěla, byl učiněn pokus v drážďanské opeře, ale zvítězila až v Berlíně v Dvorní opeře.
Jejím debutem zde byla role Santuzy v Masagniho opeře Sedlák kavalír. Následoval úspěch a další role. Alžběta ve Wagnerově Tannhäusru, Carmen ve stejnojmenném díle Bizetově, Valentina v Meyerbeerově opeře Hugenoti, Selika v Afričance téhož autora Mignon ve stejnojmenné opeře Thomasově. Už 10.září 1898 potvrdil císař Vilem II. Emu Destinnovou prvním dramatickým sopránem berlínské Dvorní opery.
Snad by si zasloužila i víc, neboť právě v berlínské Dvorní opeře za 10 sezon nastudovala 43 role a zpívala 706 úspěšných představení.Mezi jinými i proslulou světovou premiéru Straussovy Salome.
Po Berlíně si Ema Destinnová svými vynikajícími výkony získala obecenstvo Wagnerova divadla v Bayreuthu a také v operních domů v Mohuči, Frankfurtu, Mnichově, Velké opery v Paříži i Národního divadla v Praze.

Samostatnou kapitolu v jejím životě napsal Londýn, kde na scéně královské opery Covent Garden debutovala 2. května 1904 v úloze Donny Anny v Mozartově opeře Don Giovanni. Na londýnském jevišti se také poprvé setkala se svými nejslavnějším partnerem Enricem Carusem.
Skutečný vrchol umělecké slávy Destinnové však představovalo působení v nejprestižnější operní scéně světa, v newyorské Metropolitní opeře.

Ještě před tím připravila ovace Praha,kde Destinnová absolvovala cyklus pohostinských her v Národním divadle. Zahájila ho 8. ledna 1908 Aidou od Verdiho, představila se jako Santuza , Nedda v Leocavalových Komediantech Selika v Meyrbeerově Afričance. Nechyběla ani její role z nejznámějších, Milada ve Smetanově Daliboru. Cyklus byl slavnostně zakončen 7. února. Ema zpívala Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě a při té příležitosti jí bylo předáno jmenování členkou Národního divadla.

Od roku 1908 však Ema Destinnová patřila Metropolitní opeře v New Yorku. S úžasným úspěchem zpívala po Carusově boku roli Aidy. Nevídaného úspěchu dosáhla v Americe Pucciniho opera Děvče ze zlatého západu s Destinnovou a Carusem v hlavních rolích. Amerika dala poznat Emě triumfální úspěchy a také pohádkové honoráře. Oslnivou kariéru přerušila I. světová válka. Její začátek zastihl pěvkyni právě ve Stráži. Za války byla Emě její pěvecká činnost pro její vlastenecká snažení zastavena.
Později Ema zůstává ve Stráži a jen občas se vrací do světa pěveckého umění. "Hřmot života" pozvolna ustává. Dne 28. ledna 1930 opouští slavná pěvkyně v Českých Budějovicích nejen operetní jeviště, ale i jeviště života.

Vyprávění o Emě Destinnové panem Doubravou se nám líbilo natolik, že jsem se jeli podívat i k nedalekému pomníčku na břehu Nové řeky, kde Ema Destinnová rybařila. Kromě pomníčku je na tomto místě ještě nádherný 350 let starý dub v jehož kůře je léty zarostlá fotografie Emy.


U Stříbřeckého mostu jsme zaparkovali auto a k pomníčku Emy Destinové jsme došli pěšky:




















Na pomníčku je vyryt epitaf, který si Ema Destinnová sama napsala:

"...Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy zřít,
vzpomeňte při přeletu bílých racků samot duše mé,
již dozajista vtělena do některého z nich,
znova vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého."
 


Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 29. října 2013 v 8:58 | Reagovat

Jéjda Maruško, krásně jsem si početla a zavpomínala na náš prázdninový výlet. Počasí nám moc nepřálo, komáři u památníčku štípali jak krvelačné bestie, ale výlet to byl báječný a jeden z našich nejhezčích. Ale to já říkám po každém našem výletu. ;-)  :D

2 helena-b helena-b | Web | 29. října 2013 v 15:33 | Reagovat

Maruško, napsala jsi zajímavý článek. Přiblížila jsi nám krásné místo i jeho historii a také život Emy Destinové. Nikdy jsem ve Stráži nad Nežárkou nebyla, ale životopis Emy Destinové jsem četla. Takže jsem aspoň trošku v obraze. Těší mne, že nynější majitelé dali zámek a jeho okolí za tak krátkou dobu do pořádku. Určitě tam hrálo roli, mimo jiné, světoznámé jméno operní pěvkyně. Ještě jednou díky za pěkné čtení. ;-)

3 Ema Ema | E-mail | Web | 29. října 2013 v 15:57 | Reagovat

Moc hezký a zajímavý článeček, Maruško.:-)  Vždycky si dáš práci s vyhledáním informací, aby jsi nám místo co nejvíc přiblížila.:-)

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. října 2013 v 17:19 | Reagovat

Zajímavý článek, dozvěděla jsem se spoustu informací. Pěkně doplněno fotkami. V tom lese muselo být moc hezky. :-)

5 Marie Marie | Web | 29. října 2013 v 21:56 | Reagovat

[1]: Jaruško, prožívám to velmi podobně. Také mám pokaždém našem společném výletě pocit, že byl nejhezčí. Ale ve Stráži bylo opravdu moc pěkně, doufám, že se tam příští rok opět podíváme. :-)

[2]: Helenko, jestli budeš mít někdy příležitost, určitě zámek ve Stráži navštiv. Po jeho prohlídce a výkladu pana Doubravy si Emu Destinnovou zamiluje každý, snad i ten kdo o ní nikdy před tím neslyšel. :-)

[3]: Emo, přiznám se že jsem sama vždycky zvědavá  na to co se dozvím o místě, které jsme navštívili. ;-)

[4]: Intuice, v lese bylo moc hezky. Ale brzy nás z něho vyhnali komáři, kterých bylo letos hodně. A cyklisti, kterých bylo v lese snad ještě možná víc než komárů. Byli jsme rádi, že se nám podařilo udělat pár snímků starého dubu i pomníku bez nich. ;-)

6 Jarmila* Jarmila* | Web | 29. října 2013 v 22:25 | Reagovat

Mám ráda film "Božská Ema". Proto mě osudy Emy Destinnové zajímají. I zámek. Doubravovi tu odvedli neuvěřítelné množství práce. Budiž jim za to dík.
Moc krásně jsem si početla jejich vyprávění i ostatní povídání.
Maruško, napsala jsi úžasný článek. :-) Děkuji. :-)

7 Marie Marie | Web | 30. října 2013 v 7:58 | Reagovat

[6]: Jarmilko, jsem ráda, že se ti článek líbil. Film "Božská Ema" jsem bohužel neviděla, ale koupila jsem si v prodejně zámku knížku o Emě. ;-)

8 Katka Katka | Web | 2. listopadu 2013 v 6:56 | Reagovat

Jsem moc ráda za tento článek. Osobnost Emy Destinové velmi obdivuji. Krásný byl i film, kde ji ztvárnila Božidara Turzonovová. Proto jsem do Stráže před léty táhla svoji společnost, se kterou jsme jezdili v JČ na kolách. Tehdy byl zámeček ještě sešlý a poničený, byli jsme i u pomníčku. Určitě se budu snažit na jaro příštího roku naplánovat prodloužený víkend zde, abych to, co tak krásně popisuješ, zažila taky.

9 náhodný čtenář náhodný čtenář | 28. srpna 2014 v 1:03 | Reagovat

všechno fajn, jen příště: výklad, nikoli víklad

10 Marie Marie | Web | 28. srpna 2014 v 18:29 | Reagovat

[9]: Děkuji za upozornění, za chybu se omlouvám. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama