Listopad 2013

Varvažov

30. listopadu 2013 v 8:49 | Marie |  Cestou necestou
Od Zvíkova jsme se jeli podívat do malé obce Varvažov, kde se nachází zajímavý kostel sv. Kateřiny, zámek a barokník most. Bohužel, kormě mostu není zpřístupněn ani kostel ani zámek. Přesto si myslím, že stojí za to, se v této vesničce nachvíli zastvit a obě stavby si prohlédnout. Usmívající se






Historie obce

První písemná zmínka pochází z roku 1387. Obec byla majetkem řádu rytířů sv. Jana Jerusalemského johanitů a byla spravována ze Strakonic. Ze středověkého řádového dvorce s kostelíkem vznikla později tvrz a posléze zámek. Okolo renesančního zámku byl postupně přistavěn rozsáhlý hospodářský dvůr. Prvotní zástavba vesnice okolo návsi se postupně rozšířila díky chalupnické výstavbě na část okolo říčky Skalice. Tato část obce se nazývá U mostu. Majetkem církve zůstala obec až do doby prodeje v roce 1847, kdy byla prodána rodu Schwarzenbergů a byla jimi připojena k čimelickému panství. V jejich držení byla až do roku 1948.


Kostel sv. Kateřiny:





Kostel sv. Kateřiny - raně gotické kněžiště je nejstarší památkou a dominantou v obci. Nachází se na návsi. Klenba presbyteria je z druhé poloviny 13. století. Roku 1600 byla provedena přístavba. Barokní přestavba se uskutečnila v roce 1718.





Zámek:





Barokní zámek Varvažov se nachází v těsném sousedství kostela svaté Kateřiny. Dříve sloužil jako letní rezidence johanitů a byl postavený v 18. století velkopřevorem hrabětem Emanuelem Václavem Krakovským z Kolovrat na základech středověké tvrze a poblíž původního starého zámku. Okolo zámku se zde nacházejí hospodářská a obytná stavení. Součástí zámku býval i pivovar. V 19. století sloužil zámek jako škola. Okolo zámku je zahrada, která je obehnaná kamennou zdí.










Pár snímků z obce:











Barokní kamenný most přes řeku Skalici s barokní výklenkovou kapličkou, která je zasvěcena svatému Janu Nepomuckému.










Roubenka, vyfotografovaná za kamenným mostem:



Zvíkov - soutok Otavy a Vltavy

29. listopadu 2013 v 7:35 | Marie |  Cestou necestou
K fotografiím z hradu Zvíkov jsem nezařadila žádný pohled do podhradí, kde se do sebe vlévají dvé krásné řeky Vltava a Otava. Pohled na tyto dva slévající se toky z hradeb je kouzelný. Líbil se mi natolik, že jsem se rozhodla, věnovat těmto fotografiím samostatný článek.

Nejdříve se podívejme na mapu, aby jste se mohli podívat na to, že hrad Zvíkov stojí přímo v prostřed tohoto vodního dění.


Tuto fotografii jsem si zapůjčila z oficiálních stránek Zvíkova. Je nani zachycen celkový pohled na soutok.





A teď již pár fotografií obou řek, které jsem z hradu Zvíkov pořídila:


















































Hrad Zvíkov

27. listopadu 2013 v 8:39 | Marie |  Cestou necestou
Jen co se mi konečně podařilo zpracovat fotografie z Červené Lhoty a ještě starší fotografie z výletu za Kamenickou lipou, už se vydala naše věrná výletová čtyřka (Jaruška, Kája, Miky a já) za dalším poznáváním našich krajů. Jaruška vybrala jako cíl našeho dalšího putování hrad Zvíkov. Udělala mi tím velkou radost, protože na tomto hradě jsem ještě nikdy nebyla a už dlouho jsem toužila spatřit Zvíkov na vlastní oči. Počasí jsme včera měli již příjemně zimní, občas sluníčko, občas mraky, sem tam nám poletoval sníh a na teploměru rtuť klesla mírně pod nulu. Nám to ale nevadilo, vybavili jsme se čepicemi, šálami i rukavicemi a Miky dokonce uvařil do termosky černou kávu.MrkajícíSmějící se Takto vybaveni, jsme odhodlaně i natěšeně nasedli do auta a vyjeli za naším dalším putováním.







Historie hradu Zvíkova je od počátku spjata s královským rodem Přemyslovců. První krok k založení pravděpodobně uskutečnil Přemysl Otakar I. (1197-1230), který roku 1226 vyměnil tzv. oujezd Oslovský, patřící do majetku kláštera v Doksanech, za šest jiných vesnic. Získal tak do vlastnictví i skalnatý ostroh, na kterém byl hrad vybudován. Zvíkov patří k nejpřednějším stavbám české středověké světské architektury. Nejprůkazněji je historie postupného budování doložena za vlády Václava I. (1230-1253). Roku 1234 musel být již hrad zčásti vystavěn, protože je v písemných pramenech uveden jako jeho purkrabí Konrád z Janovic. Král Václav I. často a rád pobýval na Zvíkově. Když v červenci 1247 mladý kralevic Přemysl Otakar zdvihl proti svému otci odboj, zůstal Václavovi I. věrný pouze hrad Zvíkov spolu s Loktem a Mostem. Na Zvíkově také Václav I. přijal poselstvo odbojného syna a české šlechty, vedené pražským biskupem Mikulášem, a dal je uvěznit ve věži. V další výstavbě hradu pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. (1253-1278), který šťastně zvolil za purkrabího Hirzu, jehož jmenoval na Zvíkov roku 1250. Tehdy začala na Zvíkově hlavní výstavba tzv. královského paláce a opevnění. Stavební huť budující Zvíkov pracovala zároveň i na dalších stavbách v královském městě Písku a v Myšenci.

Roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči a hrad byl podstoupen Jindřichu z Rožmberka. Největší slávu získal hrad za vlády Karla IV.(1346-1378), který jej dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. Ztrátou této výlučnosti klesl význam Zvíkova jako předního královského hradu a ten začal často měnit majitele. V zástavním držení se vystřídaly především dva mocné rody - páni z Rožmberka a páni ze Švamberka.

V husitských válkách byl hrad roku 1429 obléhán Tábory (v té době byl hrad v držení císaře Zikmunda), nebyl však dobyt. Roku 1437 získal hrad opět Oldřich z Rožmberka, vůdce katolické šlechty. Charakter královského hradu si Zvíkov udržel až do třetí třetiny 16. století, kdy byl prodán pánům ze Švamberka (v roce 1575 byl zanesen prodej Maxmiliánem II. do Desek zemských). Švamberkové provedli na chátrajícím hradě rozsáhlé renesanční úpravy, které však původní charakter stavby nenarušily. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat útočníkům i za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen.

Roku 1623 získali hrad Eggenberkové a po jejich vymření roku 1719 přešel do vlastnictví Schwarzenbergů. Po rozdělení rodu na dvě větve (1790) přešel Zvíkov do vlastnictví mladší (tzv. sekundogeniturní) větve, zastoupené maršálem Karlem I. Schwarzenbergem, sídlícím na blízkém Orlíku. Teprve tehdy bylo přistoupeno k rozsáhlým zajišťovacím pracím: nejdříve byla opravena kaple a zachráněny pozdně gotické malby, ale stav zdiva královského paláce byl již natolik špatný, že se roku 1829 zřítila Nová brána, poté následoval sesuv části paláce nad řekou. Proto byla po roce 1880 zahájena rekonstrukce královského paláce i hradeb. Původní kamenné prvky mají lehce narůžovělou barvu a jsou od nově vsazených částí snadno rozeznatelné. Práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století a Zvíkov se stal opět skvostem českého stavitelského umění. Hrad zůstal majetkem Schwarzenbergů do roku 1948.

Písecká brána a hláska:


































Z pověstí hradu Zvíkov

O Zvíkovském raráškovi se vypráví už od roku 1597. Tehdy se prý na nejstarší části hradu, na takzvané Markomance, prováděly stavební práce. Pracující dělníci, kteří zde prováděli své řemeslo, byli ale z nějakého důvodu vyhnáni z hradu zlým duchem. Rarášek straší o půlnoci v korunní síni. Ovšem díky této příhodě zdědil jméno Zvíkovský rarášek i jeden z alkoholických nápojů, který se dříve vyráběl. Jeho chuť prý byla "hořká jako život a sladká jako hřích".
Jedna z pověstí také praví, že ten kdo se odváží přespat v hradní věži, do roka zemře.
Další pověst vypráví o tajné chodbě, která vedla z hradu. Chodba vede na Svatou Annu, do gotické kaple z 13. století, která se nachází poblíž obce Oslov. Tou se mohli obránci hradu v případě nebezpečí dostat ven . Ale má to jeden háček. Cesta je hlídaná dvěma psy s ohnivýma očima.
Další pověst se týká Markomanky. Tu měli postavit v 1. století př. n. l. kmen Markomanů z Porýní. Ti putovali na Šumavu - Gabretu - a cestou plenili.
Pověst o vzniku názvu Zvíkova. Dcera praotce Čecha se zamilovala, ale otci se její milý nelíbil a vyhnal je z domu. Šli cestou necestou podél Vltavy, až došli na místo, kde se jim zalíbilo. Postavili si zde obydlí. Začas se vydal praotec Čech na lov jelenů a v lese potkal dvě překrásné děti, které ho dovedly za svou matkou. V té poznal svou dceru. Nechal jim na tom místě postavit dřevěný srub a podle toho, že si tam zvykli, jej pojmenoval Zvykov, a tento název se zkomolil.

Královský palác a kaple sv. Václava:






Nejstarší část hradu - věž Markomanka:





Kaple sv. Václava a pohled na hradby:





Hláka a hradby:





Červená věž:





Pohledy do oken v hradbách:





A ještě naposledy hláska a Písecká brána:


Pelhřimov

25. listopadu 2013 v 7:20 | Marie |  Cestou necestou
Poslední krátkou zastávkou na našem putování za Kamenickou lípou bylo v Pelhřimově. V Pelhřimově jsem zatím byla jen na vlakovém a autobusovém nádraží. Velmi mile mě tedy překvapila krása pelhřimovského náměstí a jeho blízkého okolí:

Historie

Původní osada z 13. století vznikla pravděpodobně na místě dnešního Starého Pelhřimova. Později bylo jméno přeneseno na osadu kolem kostela sv. Víta a Hrnčířské ulice, která byla vypleněna Vítkem z Hluboké v roce 1289.
V roce 1290 král Václav II. udělil právo biskupovi Tobiáši z Bechyně, aby znovu založil město a opevnil jej hradbami. Půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, většinou obývaný německými osadníky. V průběhu let se obyvatelstvo začalo počešťovat. Hospodářský rozvoj, jinak omezený velkou vzdáleností od obchodních cest, příznivě ovlivnilo dolování stříbra v okolí Vyskytné a Křemešníka vzdáleného 9 km jihovýchodně od města. V době předhusitské bylo město trhovým centrem svého okolí a byla zde rozvinuta celá řada řemesel, např. soukenictví, plátenictví, tkalcovství, perníkářství a pivovarnictví. Do roku 1416 byl Pelhřimov v držení pražských arcibiskupů - od nich získalo řadu práv, zejména velké privilegium arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka z roku 1406, které upravilo vztah města a vrchnosti.

V období husitských válek byl Pelhřimov na straně táboritů, kterým mimo jiné dal duchovního vůdce Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. V období husitské revoluce bylo město pravděpodobně již roku 1422 spravováno táborskými hejtmany. Po bitvě u Lipan město přešlo do držení Mikuláše Trčky z Lípy, z jehož iniciativy se ve čtyřicátých letech 15. století zde konaly 4 zemské sjezdy, svolané k narovnání mezi katolíky a stranou podobojí. Jako místo sjezdů, kterých se účastnil i pozdější český král Jiří z Poděbrad, určuje tradice dům čp. 80 na náměstí.
V roce 1550 se stali novou vrchností Říčanští z Říčan, s nimiž vedlo město dlouholeté spory, které vyústily až ve vykoupení z poddanství v roce 1572. Roku 1596 byl Pelhřimov povýšen na město královské. Klidný vývoj města byl ukončen třicetiletou válkou. Do města vtáhla několikrát vojska, město bylo poškozeno i několika požáry. V roce 1766 lehla popelem většina domů. Protože domy byly po požáru postaveny zcela nově, má historické městské jádro barokní řád.
Hospodářský rozvoj města probíhal hlavně v 17. až 18. století, kdy zde fungovalo mnoho soukenických manufaktur. V 19. století dochází k dalšímu rozvoji průmyslu, především kartáčnického, pletařského, škrobárenského. Rozvoji těchto odvětví napomohlo také zprovoznění Českomoravské transverzální dráhy (úseku Tábor - Horní Cerekev) v roce 1883.
Od roku 1850 je Pelhřimov okresním městem a správním střediskem rozsáhlé oblasti. Vznikají vlastenecké spolky, které udržely svou kontinuitu až do této doby. Spolky založenné v letech 1862-1894: pěvecký spolek Záboj, Sokol, Čtenářská beseda a spolek divadelních ochotníků Rieger.

20. století přineslo další stavební i hospodářský rozvoj města. Odvrácenou stranou mince bylo bourání některých historických staveb, které ale Pelhřimov nezasáhlo v takové míře jako jiná města. V roce 1903 byla při silnici na Jihlavu vystavěna budova nemocnice, která slouží dodnes. Po druhé světové válce dochází zejména v jižní části města k výstavbě nových objektů a hal průmyslových závodů, které byly po roce 1948 znárodněny.

V roce 1960 se Pelhřimov stal centrem moderního okresu, který zahrnoval i okolí Pacova a Humpolce. Celý okres byl přiřazen k Jihočeskému kraji. Od poloviny 60. let bylo započato s výstavbou panelových sídlišť na severozápadě města a jižně od náměstí. Také díky procesu integrace okolních obcí vystoupal počet obyvatel města v období let 1960 - 1990 z cca 9 tis. osob až 17 tis. Centrum města bylo v roce 1969 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Pelhřimov se proslavil také natáčením oblíbeného sci-fi seriálu režiséra Oty Hofmana Návštěvníci z roku 1983.

















Zámek pánů z Říčan

Původně gotická věžovitá stavba snad z 15. století, kterou nechal v 50. letech 16. století renesančně přestavět Adam z Říčan. Poté, co se pelhřimovští vykoupili z poddanství, museli se Říčanští vystěhovat a zámek sloužil jako radnice. Po požáru v r. 1766 byl zámek přestavěn barokně a do průčelí byly umístěny sochy Lásky a Spravedlnosti. V letech 1849 - 1907 sídlil v budově zámku Okresní soud. Od r. 1908 slouží budova zámku Muzeu Vysočiny


Celkový záběr zámku jsem si zapůjčila z Wikipedie :














Kostel sv. Bartoloměje

Děkanský kostel s barokním interiérem a věží, která je šedesát metrů vysoká a je dnes opět přístupná jako vyhlídková. Při nedávné rekonstrukci byly objeveny renesanční malby v kaplích mezi opěráky presbytáře.
Trojlodní bazilika z počátku 14. století byla založena spolu s novým městem, obnoveným po zničení původního města při sporech Vítkovců s biskupem Tobiášem z Bechyně. Kostel byl původně zasvěcen Panně Marii a poprvé je uváděn roku 1439. Rozšířen byl v roce 1553, vyhořel v roce 1561, roku 1576 byla přistavěna věž (musela být později snížena o jedno patro). Červená sgrafita na lodi a presbytáři pocházejí z roku 1589. Od roku 1596 je kostelem děkanským. Později byl ještě několikrát přestavován, nejvýraznější přestavby následovaly po velkých požárech v letech 1646 a 1766. Při druhé z nich získal kostel svoji současnou podobu.

Vybavení kostela je převážně barokní. Na hlavním oltáři raně barokním oltáři z r. 1663 jsou sochy sv. Bartoloměje, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa, po stranách oltáře sochy sv. Víta a sv. Václava. Dále se zde nachází šest bočních oltářů, fresky na stěnách i stropě a další oltáře s severní i jižní boční chrámové lodi. Zajímavá je cínová křtitelnice z roku 1517, křížová cesta od Viktora Foerstera a dřevěné jesličky Františka Bílka. Součástí bohatě zdobeného interiéru jsou také varhany z r. 1767.







Křemešník

23. listopadu 2013 v 7:31
Vrch Křemešník (765 m) je nejvyšším vrcholem Pelhřimovska. Leží asi 9 km jihovýchodně od města Pelhřimova v Českomoravské vrchovině. Ve vrcholových partiích byla vyhlášena v roce 1985 přírodní rezervace Křemešník.
Na vrcholku, uprostřed rozsáhlých lesů, byl v 1. polovině 18. století postaven poutní kostel Nejsvětější Trojice. Tato hodnotná pozdně barokní stavba vznikla rozšířením z původní gotické kaple z roku 1555. Ke kostelu vede zhruba kilometrová Křížová cesta. Poblíž kostela stojí nedokončená stavba romantického Větrného zámku z roku 1930. Vrchol byl vyhledávaným poutním místem díky studánce s léčivou vodou, kterou "střeží" kaple z roku 1689. Pramen, který dosud vyvěrá protéká stříbronosnými rudami a je slabě radioaktivní.
Opodál, od poutního areálu, stojí nová ocelová rozhledna Pípalka. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 44 m vede 205 schodů. Z rozhledny je kruhový rozhled na velkou část Českomoravské vrchoviny. Na jihozápadním svahu Křemešníku byl postaven lyžařský vlek se sjezdovou tratí. Okolní terény ocení i běžkaři pro které jsou zde připraveny vyznačené okruhy. Okolo vrcholu vede stejnojmenná naučná stezka. Je dlouhá 3 km a má deset zastávek v krásném přírodním prostředí s poučnými výklady o zdejší krajině a památkách.
Na vrchol Křemešníku se dostanete po červené turistické značce z Pelhřimova nebo z opačné strany z Nového Rychnova, po modré z Lešova nebo z druhé strany z Branišova, po žluté od autobusové zastávky pod Čihadlem nebo z obce Sázava.














Křemešník - Větrný zámek


Tuto romantickou letní vilu zvanou Větrný zámek si významný sochař Josef Šejnost nechal vyprojektovat a posléze postavit v letech 1930-34 od renomovaného architekta a stavitele Kamila Hilberta, který se podílel i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. Také křemešnická stavba má středověkou předlohu opevněného hradu se dvěma věžemi v rozích areálu. Na vnitřní straně spojovací "hradební zdi" prochází krytý ochoz - jeho sloupoví i skloněná střecha jsou ovšem nestředověce z pohledového betonu. Pod tímto venkovním ochozem je pod zemí ještě jedna chodba, kterou z vnějšku prozrazují štěrbinová okénka. Jako inspirace mu posloužila pohádka o sedmi bratrech, kteří byli zakleti v havrany. Nachází se ve vrcholové části Křemešníku za poutním kostelem Nejsvětější Trojice.
ZDROJ

Tuto fotografii Větrného zámku jsem pořídila při loňské zimní návštěvě Křemešníku:








Na horní fotografii je pod snímky Větrného zámečku vyfotografován "Boží hrob", jímž končí křížová cesta, která začíná u zázračné studánky.

Na dolní fotgrafii je ukázka křížové cesty a Skalka, ke které se váže tato pověst:

Skalka - o jejím vzniku pověst říká, že kdysi se křemešnickou vodou vyléčila bohatá paní. Jako poděkování věnovala kostelu velký stříbrný svícen. Avšak v noci přišel zloděj, vzal svícen na rameno a vykročil do lesa. Při každém kroku se však svícen stával těžší a těžší, položil jej proto, aby si odpočinul. V tom okamřiku se stříbro proměnilo v ohromný kámen - skalku. O ní se říká, že vyleze-li tam dívka bez cizí pomoci a pomodlí se, určitě se do roka vdá. Poprvé se to povedlo jakési pelhřimovské měšťance a ona tam z vděčnosti dala postavit křížek.









O založení kostela na Křemešníku vzniklo několik pověstí. Jedna vypráví příběh pelhřimovského měšťana Matouše Chejstovského, který prý roku 1555 při cestě přes křemešnické lesy spadl do opuštěné štoly po dolování stříbra. Ve strachu, že v díře zahyne, modlil se k Nejsvětější Trojici a učinil slib, že pokud bude zachráněn, vystaví na vrcholu Křemešníka kapli, což také učinil.

Dřevěná kaplička Matouše Chejstovského, zasvěcená Nejsvětější Trojici, stála na Křemešníku téměř sto let, v roce 1652 byla nahrazena kamennou stavbou. Protože však ani tato kaple nestačila rostoucímu počtu poutníků, byl na tomto místě vystaven zděný chrám v podobě tříramenného kříže s trojbokým oltářem.


Jiná varianta této pověsti je kladena do doby o téměř století pozdější, na počátek třicetileté války, nicméně i tato zmiňuje konšela Matěje Chejstovského jako zakladatele kostela na Křemešníku. V té době drancovala celý kraj švédská vojska, kterým radil zrádce, prý bývalý pelhřimovský rychtář. Lidé utíkali do hlubokých lesů, a tam hledal úkryt také konšel Matěj Chejstovský. Když však pátral po nějaké jeskyni, kde by přespal, zabloudil rovnou mezi loupežníky, kteří si u ohně dělili uloupenou kořist. Ti ho svázali a ztýrali až do bezvědomí. Potom utekli a Chejstovský se probral z mrákot.
Z vděčnosti za záchranu života se rozhodl postavit na Křemešníku kostel. Když se však chtěl vrátit zpět a vyprávět své zážitky rodině, od Lejšovky viděl, že je celé město v plamenech a u bran se bojuje. Císařské vojsko porazilo a zahnalo Švédy. Teprve poté se Chejstovský dostal ke své rodině a s úžasem zjistil, že jeho dům zůstal jako zázrakem uchráněn.




O založení poutního místa na Křemešníku vypravuje křemešnická pamětní kniha započatá roku 1763 P. Josefem Néumannem, prvním zde sídlícím kaplanem, odkazuje na pelhřimovský městský urbář z roku 1750, kde je uveden jako rok postavení dřevěné kaple 1555. Roku 1651 byla dřevěná stavba stržena a postavena znovu, tentokrát již z kamene, jak o tom podává svědectví latinský nápis nad východními dveřmi:

"Za panování Ferdinanda III., za arcibiskupa Arnošta z Harrachů kostel tento Nejsvětější Trojice položením základního kamene důstojným pánem Norbertem z Amelunx, opatem želivským založen a na to po odstranění staré dřevěné kaple nový nákladem města Pelhřimova vystavěn. Roku 1651 dne 24. září."


V letech 1710 - 1720 vznikl poutní kostel, k němuž byly r. 1734 přistavěny ambity. Po přestavdě r. 1750 kostel vysvětil pražský světící biskup A. Vokoun. Chrám je vystavěn jako trojlodní s příčnou lodí na východě, závěr je tvořen třemi rameny, podobně i oltář nese symboliku Nejsvětější Trojice - je trojboký, takže je možno při něm sloužit tři mše svaté zároveň.

ZDROJ Muzeum Vysočiny Pelhřimov















V kostele:
























Moc pěkné povídání o Křemešníku a kostele Svaté Trojice, jsem našla na těchto stránkách, odkud jsem si zapůjčila tento text:

Až přijdeš s čistým srdcem na Křemešník:


1. Sejdi ke kapličce nad pramenem, pomodli se a napij křišťálově čisté vody.
2. Povšimni si zamřížovaného vchodu za kapličkou, je to vchod do zasypané štoly. Podle tradice zde později přebýval poustevník.
3. Od kaple projdi lesní křížovou cestu, rozjímej Kristovo utrpení, modli se. Křížová cesta končí Božím hrobem v umělé jeskyňce. Nad Božím hrobem je poutní kostel.
4. V kostele nebo u kostela vzývej a chval Nejsvětější Trojici. Může to přinést mnoho dobra do tvého života. Pros a bude ti dáno. Vykonej poctivou svatou zpověď, přijmi Nejsvětější svátost a následuj Ježíše Krista.

Židovský hřbitov - Kamenice nad Lípou

18. listopadu 2013 v 8:11 | Marie |  Židovské hřbitovy
Dnes budu pokračovat v našem výletu za kamenickou lípu. Při hledání informací o lípě, jsme zjistili, že nedaleko Kamenice, leží židovský hřbitov. A protože židovské hřbitovy navštěvujeme všichni moc rádi, další cíl našeho výletu byl jasný. Miky zašel ještě v Kamenici do infocentra zjistit, zda není židovský hřbitov zamčený, aby si když tak rovnou zapůjčil klíč. Již několikrát se nám totiž stalo, že jsme dojeli k židovském hřbitovu kde jsme zjistili, že musíme nejprve zajet do obce, pod kterou hřbitov spadá a tam si zapůjčit klíče. Židovský hřbitov u Kamenice byl k naší radosti volně přístupný a tak jsme vyjeli....



























































Vánoční výměna

14. listopadu 2013 v 21:12 | Marie |  Vánoce



Nastává nám nejkrásnější období v roce. A to Vánoce. Za čtrnáct dní, už tu máme první adventní neděli a než se nadějeme, bude tu i Štědrý den a samotný Štědrý večer. Snad každá z nás se na toto období těší a přemýšlí o tom, čím udělat svým blízkým Vánoce krásné a co vybrat pod stromeček, aby "Ježíšek" obdarované potěšil.
Tak jako loni se i letos našla dobrá dušička, která se rozhodla, zpříjemnit nám předvánoční období další "Vánoční výměnou." Ten, kdo už se Vánoční výměny někdy zúčastnil, ví že tato akce přináší radost z tvoření pro někoho, koho jsme až do teď vůbec neznali a nebo se přátelili přes virtuální svět našich blogů. O to víc se mi líbí nadšení, se kterým se této akce všichni zúčastňují. Každý doufá, že svým výtvorem potěší a zároveň bude potěšen. Za letošní organizaci "Vánoční výměny", vděčíme Ajce, která si tento nelehký úkol, vzala na svá bedra. AJKO, POSÍLÁM TI SVŮJ DÍK. MÁŠ MŮJ OBDIV.Usmívající se
Mě Ajka, vylosovala do páru Věrku a Hanku. Pro Věrku jsem dnes konečně dotvořila dárečky a během příštího týdne jí je odešlu. Hanka byla vylosována jako ta, která tvořila vánoční překvapení pro mě. Hanka je neobyčejně pilná, neboť její balíček přišel už tento týden a já si ho byla včera vyzdvihnout na poště. V balíčku mě čekalo krásné překvapení v podobě andělíčka a sněhuláčka. Obojí mi udělalo velikou radost. Už se těším, jak mi andělíček se sněhuláčkem pomůžou u nás doma dotvořit vánoční výzdobu bytu. HANIČKO, MOC TI DĚKUJI.Usmívající se

Andělíček a sněhuláček od Hanky:









Vánoční píseň pro Vás všechny, kteří máte rádi Vánoce:




Kamenice nad Lipou - zahrada a Památná lípa

13. listopadu 2013 v 6:47 | Marie |  Cestou necestou
Okolo kamenického zámku se rozkládá anglický park, ve kterém se nám moc líbilo.Usmívající se










Po těchto schodech jsem sešli k Památné lípě.









Kamenická lípa roste pod terasou zámeckého parku. Ačkoli byla jako památný strom vyhlášena roku 1995, nese starý štítek "strom chráněný státem", takže byla chráněna již před tímto datem. Detaily původní ochrany ale nejsou známé, databáze agentury ochrany přírody starší dokumentaci neobsahuje.













Druhové zařazení lípy

Kamenická lípa bývá často mylně klasifikována jako lípa malolistá (srdčitá). Záměna lípy velkolisté za malolistou (srdčitou) je poměrně častý omyl, v tomto případě i značně rozšířený (mimo jiné i ve vyhlašovací dokumentaci památného stromu, odkud je přebírán dál). Správné druhové zařazení uvádí například Výzkumný ústav Sylva Taroucy (projekt záchrana genofondu památných stromů), oficiální osvědčení pravosti vydané k přemnožení lípy a dále Ing. Pavel Kyzlík z dendrologické pobočky ČLS v odborných publikacích.

Stav stromu a údržba

Strom byl vysoký kolem 20 metrů, 4. srpna 1824 byla ale koruna zničena bleskem a zůstal tak pouze dutý, shora zastřešený pahýl hlavního kmene o výšce přibližně čtyři metry. Původní kmen je dnes jen dutinou vyplněnou silnými adventivními kořeny, které stromu zajišťují stabilitu. Ze zbytku kmene vyrůstají mohutné, čtyři (původně jich bylo prý 19) přibližně dvacetimetrové větve. Tyto větve, na nichž se v průběhu 19. a na počátku 20. století nacházel taneční parket zámeckého panstva, jsou fixovány řadou podpěr. V letech 1984 a 2002 byla lípa poškozena pády jiných stromů. Zámecký park s lípou byl zpřístupněn roku 2004.

V současné době je lípa pravidelně ošetřována v intervalu 2-3 let. Vzhledem k atypickému růstu vyžaduje zvýšenou pozornost, bez které by došlo k rozvalení původních vodorovných větví a torza kmene. Přesto je strom stále velmi vitální. K zatím poslednímu ošetření došlo na přelomu července a srpna 2011.

Kamenická lípa s pódiem
(přelom 19. a 20. století)
Historie a pověsti

Traduje se, že lípa byla vysazena ve 13. století (objevují se různá data: 1225, 1248, 1267). Během úprav zámku v roce 1583 bylo celkové řešení zahrady podřízeno lípě. Podle některých zdrojů byla lípa záměrně pěstována do šířky, nicméně taneční parket byl na lípě vystavěn až po zásahu bleskem roku 1824, který lípu připravil o vrchol. Zdá se tedy pravděpodobnější, že samotný záměr výstavby parketu byl až důsledkem deformace stromu přírodní katastrofou, nikoli jeho příčinou.

Podle pověsti na parketu zatančil i Jan Žižka. Tato pověst se ale jeví jako značně nepravděpodobná, protože existence samotného pódia je uváděna v 19. století, přičemž v Žižkově době nebyla Kamenice ještě ani zámkem, ale teprve hradem (k přestavbě došlo teprve v letech 1580-1593). Také úprava parku byla lípě podřízena až v roce 1583 a ke konečným terasovitým úpravám terénu došlo teprve roku 1843.

Další zajímavosti

Kamenická lípa


Jeden z potomků Kamenické lípy byl v roce 1919 vysazen na kamenickém náměstí jako Lípa svobody, další "dcera" roste vedle samotné chráněné lípy. V celostátní anketě Strom roku 2009 se Kamenická lípa s 2383 hlasy umístila na sedmém místě. Lípě byl věnován prostor v televizním pořadu Paměť stromů, konkrétně v dílu č. 10: "Stromy u hradů a zámků".
















Při hledání informací o Kamenické lípě, jsem našla na stránkách Kamenice nad Lipou zajímavé historické fotografie lípy. Vřela vám doporučuji na ně překliknout a prohlédnout si je.Usmívající se

Kamenice nad Lipou - zámek

11. listopadu 2013 v 4:40 | Marie |  Cestou necestou
Zámek Kamenice nad Lipou


Zámek Kamenice nad Lipou stojí na místě původního gotického hradu ze 13.století. Za vrchnosti Jana Malovce v letech 1580-1583 došlo k přestavbě gotického hradu na renesančí zámek. Současná podoba nádvoří a paláce vychází z původních dispozic, k hradbám byly navenek přistavěny prostorné místnosti a vystavěny dvě patra arkád. Jedno patro arkád bylo zazděno za vlastnictví Geymüllerů. V letech 1839 - 1842 byla v jednom z křídel zámku zřízena dílna na kamplování vlny, v letech 1946-1998 sloužil zámek jako dětská ozdravovna a od roku 1998 je zámek ve správě Uměleckoprůmyslového muzea Praha. Je zde možné navštívit expozici uměleckého kovářství, kde se v několika sálech můžete seznámit s tvorbou minulou i současnou. V každém sále je také umístěn interaktivní program, který každému umožňuje vyzkoušet si mechanismy zámků a klepadel, i uvést do pohybu kovaného draka. Další část expozice tvoří hračky ze sbírek UPM, ve výstavních prostorách UPM můžete zhlédnout výstavu Minulost a budoucnost o historii zámku a města Kamenice nad Lipou, v podzemí zámku vystavuje sklářská výtvarnice a sochařka Alena Matějková monumentální objekt Cesta. Jeho pojetím blízkým archaické architektuře se přiblížila atmosféře dávných rituálů, keltskému směřování ke zdroji života - světlu. V jižním křídle zámku sídlí Městské muzeum Kamenice nad Lipou.









































Kamenice nad Lipou

10. listopadu 2013 v 9:16 | Marie |  Cestou necestou
Vracím se zpět k našemu společnému výletování s Jaruškou, a to do měsíce září, kdy jsme navštívily město Kamenici nad Lipou. Lákala nás zde především lípa, podle které se toto město jmenuje, ale učaroval nás i samotný zámek se zahradou. ( K němu se podíváme v příštím článku.) Mě osobně se líbilo i kamenické náměstí, které bylo pěkně upravené a čisté, uprostřed něj se, jak jinak, také košatěla krásná lípa.Usmívající se






Historie obce Kamenice nad Lipou celá historie

Kamenice nad Lipou vznikla počátkem 13.století jako osada při hradu. Po obnovení hradeb r. 1702 se píše Hrazená a přídomek nad Lipou dostala podle lípy (vsazené v zámecké zahradě roku 1248). První písemné doklady o městě jsou z roku 1267. Město patřilo k hradu, mělo tedy charakter města poddanského. V průběhu věku hrad - posléze zámek mnohokrát změnil majitele. Prvními doloženými majiteli kamenického panství byli příslušníci rodu Benešovců, z nich vynikl Dobeš z Bechyně, věrný straník královny Elišky a rádce jejího syna krále Karla IV., připomínaný v letech 1312-1359, který postavil na kopci Bradle kapli sv. Máří Magdaleny a zřídil při ní poustevnu. V hrazeném městě se svým synem Jindřichem vystavěl špitál, kde se pečovalo o zchudlé občany. Poslední člen tohoto rodu, Zbyněk 1372-1389, byl synovcem jihočeského myslitele Tomáše ze Štítného, od něhož si v r.1381 pronajal statek Štítné. Od r.1397 působil na Kamenicku Jan Sezima z Ústí, který na přímluvu své manželky Anny z Mochova, ctitelky Kalicha, poskytl útulek na svém Kozím Hrádku Mistru Janu Husovi. Po skončení husitských válek zapsal král Zikmund kamenické panství Janu mladšímu z Ústí. Potom připadlo Jindřichovi ze Stráže. V obdbí vlády Jindřicha a jeho synů 1452-1476, nejvyššího hofmistra království Českého a Jana ze Šelmberka 1476-1497, nejvyššího kancléře Českého království, získali kameničtí občané řadu výsad a práv. Roku 1497 byla Kamenice prodána Leskovcům, kteří zde pobývali až do r.1545. Po dědických sporech se pak stali pány města na 76 let Malovcové, za jejichž působení došlo k největší přestavbě hradu na zámek v letech 1580-1583. V období stavovského povstání, ukončeného bitvou na Bílé hoře, se díky sňatku s Annou Magalenou Malovcovou stal majitelem panství Zikmund Matěj Vencelík z Vrchovišť, hejtman Bechyňského kraje, který se zúčastnil stavovského povstání proti Ferdinandovi II.. Jemu byl v roce 1622 veškerý majetek zabaven. Panství koupil v roce 1623 Jindřich Paradies z Escheide, původem Španěl. Sedmdesátiletá vláda Paradiesů byla vládou utlačovatelů, Kameničtí přišli téměř o všechny výsady a práva získaná od dřívějších majitelů a tím i o hlavní zdroje příjmů (např.vaření piva). Poslední z Paradiesů Martin de La Saga byl ze všech Paradiesů nejhorší. Tento poslední Paradies dosáhl dokonce vymazání těchto výsad ze zemských desek. Své spory s podannými vyřešil prodejem Kamenice Hartigům. Ale ani další majitelé nebyli o mnoho lepší. V r.1695 se však Kamenickým ve sporu s Esaiášem z Hartigů dostalo odpuštění císařským patentem zvaným Pardon, kterým císař kamenickým odpouští a vrací jim práva. Roku 1740 se ujala panství hraběnka Marie Terezie z Golčů, rozená Hartigová. Ta nechala v r.1758 malovat obraz pro hlavní oltář v kostele Všech Svatých. V r.1759 se provedla větší oprava zámku na jeho jižní straně, byla zřízena kašna před pivovarem, na Melíšku postavena křížová cesta. Na náměstí postavena socha sv.Václava a to r.1765. Po pánech Vratislavu z Mitrovic a Ubellim koupil zámek jeho správce Jan Nádherný, zakladatel železodílen-hamrů. Za něho byla stavěna nová radnice. V r.1805 prodal Kamenici hraběti Františku Sickingenovi a ten ji po roce prodal Janu Rilkemu, který ji držel do roku 1811. V roce 1821 koupil panství hrabě Rey. Postavil novou školu a vysázel břízy podél silnice směrem k Bradlu. Posledními majiteli Kamenice od r.1831-1945 byla rodina vídeňského bankéře Jindřicha Geymülla. Ten ji roku 1835 předal svému bratranci Jakubu Rudolfovi. Nová vrchnost dala přestavět zámek a o město se velmi dobře starala. V roce 1923 se ujal panství Richard Geymüller a spravoval ho až do roku 1945, kdy mu byl majetek vyvlastněn.















Také v Kamenici nad Lipou mají samozřejmě kostel, ten zdejší je zasvěcený Všem svatým. Bohužel je, ale natolik obklopen domy, že udělat celkový záběr kostela bylo takřka nemožné.
Tak alespoň pár jeho snímků a něco málo z historie kostela:



Kostel Všech svatých byl založen ve 13. století, přestavěn v 16. a 16. století. V letech 1494-1538 jej drželi františkáni. V 17. století byla přestavěna věž. Opravován po požárech v letech 1560, 1771, 1794 a 1819.
Kostel je jednolodní stavba obdélného půdorysu s presbyteriem ve tvaru tří stran pětiúhelníka zvenčí zesíleným opěrnými pilíři. Od severu k presbytáři přiléhá obdélná sakristie s oratoří v patře, k lodi pak dvě obdélné kaple po stranách předsíně s kůrem a oratoří v patře. V jižní stěně jsou hrotitá okna bez kružeb, v severní uzavřená půlkruhová. Loď je zaklenuta třemi poli křížové klenby s hřebínkovými žebry, závěr paprsčitě. Sakristie a obě severní kaple mají valenou klenbu, oratoře nad nimi opět křížovou s hřebínkovými žebry. Kruchtu v západní části lodi z roku 1823 nesou dva toskánské sloupy.
Před západním průčelí stojí hranolová věž zakončená cibulí, v nižších patrech má střílnovitá okénka, ve vyšších půlkruhová okna.
Do vnějších stěn (obzvláště na presbytáři) je zazděna bohatá kolekce náhrobních kamenů z let 1535-1637.















K těmto snímkům z Kamenice nad Lipou, přidám ještě jednu fotografickou koláž, na které je zachyceno falešné okno a kaštan na jehož kmeni jsem objevila srdíčko.Mrkající







A příště už rovnou k zámku.Usmívající se

Podzimní tvoření

9. listopadu 2013 v 7:54 | Marie |  Ruční práce
Některé z vás projevily zájem o to, abych vám ukázala, co jsme vyrobili s našima seniorama z listí, které jsem s Jaruškou nasbírala na našem posledním výletě u Červené Lhoty.
Ruční práce seniorům přináší radost a potěšení z hotových výtvorů, a tak vám pár jejich podzimních prací ráda ukáži.


Housenky z listí:

















Podzimní panenka:














Muchomůrky:









A nakonec hříbky s panenkou i housenkami:







Moc Vám všem děkuji za milé komentáře, které mi dělají radost a moc si jich vážím. Přeji Vám všem, kdo navštívíte tyto stránky, krásný a pohodový víkend.

Pluhův Žďár - zámek

7. listopadu 2013 v 8:34 | Marie |  Cestou necestou
Zámek Pluhův Žďár, bývalá středověká tvrz, stojí ve středu stejnojmenné obce, v sousedství kostela Narození Panny Marie se hřbitovem.





Historie zámku a časté změny majitelů

První zmínky o místní tvrzi pocházejí z roku 1267, kdy byl jejím majitelem Pluh z Rabštejna. Ve vlastnictví rodu zůstala tvrz až do 15. století, kdy jej získali postupně Albrecht Rúta z Dírného a Jan s Prokopem z Vojslavic. V 16. století koupil tvrz Jan Vrchotický z Loutkova, jehož rodu patřila až do třicetileté války. Roku 1635 koupil značně zdevastovaný statek Jan Eckersdorf z Hlaváče, který začal s opravami sídla. Po jeho smrti roku 1663 získal panství zemský soudce Humprecht Černín z Chudenic, který pokračoval v úpravách staré tvrze na barokní zámek. Ke konci 17. století vystřídal zámek spoustu majitelů.
V 18. století vlastnili po Cavrianim statek se zámkem Deymové ze Střítěže, který zahájili druhou vlnu barokní úpravy. Z této doby patrně zůstala na nádvoří nástěnná malba malíře Františka Resche. Ke konci století koupil zámek kníže Václav z Paaru. Roku 1802 vyhořel se zámkem sousedící panský dvůr a s ním většina vesnice. V 19. století docházelo na zámku k několika drobným úpravám a opravám. Paarové vlastnili Pluhův Žďár až do první pozemkové reformy ve 20. století. Od nich ho roku 1928 odkoupil Bedřich Beneš, bratr pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše.
Z té doby pocházejí poslední doložené opravy objektu. Po Druhé světové válce zde sídlilo místní JZD a objekt chátral. Dnes je zámecké sídlo vlastnictvím rodiny Benešovy, kteří jej získali po roce 1992 a zahájili rekonstrukci objektu. Zámek i přes rozsáhlé opravy je přístupný veřejnosti, konají se zde kulturní akce, vystoupení a výstavy.





Zámek s kostelem Narození Panny Marie:











Foceno v zámecké zahradě:


















Pluhův Žďár - kostel Narození Panny Marie

6. listopadu 2013 v 6:23 | Marie |  Cestou necestou
Z Červené Lhoty jsme popojeli ještě kousek dál do obce Pluhův Žďár, kde mají hezký kostel Narození Panny Marie a zámek. I když vkládám fotografie do koláží, snímků jsem v této obci pořídila stejně tolik, že je musím rozdělit do dvou článků. Jako první vám ukáži fotografie kostela a pár dalších snímků pořízených přímo na hřbitově:

Dominantou obce je kostel Narození Panny Marie, který byl v roce 1717 postaven na místě kapličky z roku 1542, stojící na studánkou, o jejíž vodě se tradovalo, že je zázračná. Kostel je obklopen hřbitovem.








Při opravě kostelní věže v roce 1911 byly z kopule vyňaty dva dokumenty, oba z roku 1718. Prvý, psaný latinsky, je zakládající listinou, druhý, zřejmě ne tak důležitý, je proveden tiskem a nebyl dosud přeložen.

Překlad zakládající listiny:

Pod ochranou Boha nejvyššího a jeho Neposkvrněné Marie vždy Panny byla tato věž přestavěna v roce 1718, 19 srpna, když byl papežem Klement XI., císařem Karel IV., a arcibiskupem Ferdinand z hraběcího rodu Khinburg. Pánem jeho ostatků byl Pluhov-Zdiarsky, vynikající urozený pán Jan z Besselu, de Monte Campo, poradce katolického majestátu, původně Rakušan z Vídně. V pravdě další zakladatel tohoto kostela, který ráčil přestavět věž a renovoval chrám jak zevnitř, tak z venku. To vše poskytl se štědrostí, která je nepostradatelná při Boží úctě. - Dvakrát dobylo císařské vojsko velké vítězství proti Turkům v Mad'arsku. Jednou u Temešváru, kde po útěku celého tureckého vojska zachvátili tábor s velkou kořistí němečtí vojáci. Po obsazení Temešváru s nejtěžší municí se vrátili jako slavní vítězové. Příštího roku v hrdinném souboji vyhnal Turky z mnoha táborů a tisíce z téže částí, znovu získal hlavní město a nazval ho Bělehrad, poté přinesl domů vítězství. Výše uvedeného roku, když se obě vojska připravila k bitvě, zatroubilo se k boji, když se po rozestavění stanů uprostřed mezi oběma vojsky, s pomocí Boží, doposud nevídaným způsobem jednalo o míru, byl mír požadovaný od Turků konečně št'astně uzavřen s nesmrtelnou slávou Němců. A dále - mezi tolika válečnými úspěchy nechybělo domácí neštěstí. Zvířecí mor totiž skoro již šestým rokem zachvacoval celé Čechy. Milosrdný Bůh at' nás ráčí chránit v budoucnu od moru, hladu a války.
Toto zapsal Vojtěch Čapek, diecézní kněz, chovanec biskupův z konviktu sv. Bartoloměje v Praze, bakalář posvátné teologie a služebník její církve.


Původní listiny byly znovu vloženy do kopule a byla k nim přiložena nová listina, kterou sepsal tehdejší farář Jan Holub.

Tyto informace jem vyjmula z rozsáhlého článku, kde je rozepsán vývoj kostela až do dnešní podoby. Koho podrobnější informace o kostelu Narození Panny Marie zajímají, může si překliknout na ZDROJ .














Zarostlý kříž u plotu hřbitova:













Bíle židle od Červené Lhoty

5. listopadu 2013 v 7:29 | Marie |  Židle
Už na fotografiích ze zámku Červená Lhota jsem zveřejnila pár snímků bílých židlý, které byly v prostorách zámecké zahrady. Židle se mi líbily, a tak jsem se u jejich fotografování trochu zdržela.Mrkající


























A židle ještě jednou v sépii:






















Kaple - Kostelík nejsvatější Trojice

3. listopadu 2013 v 4:43 | Marie |  Cestou necestou
Procházka kolem zámku Červená Lhota nás dovedla až k malému kostelíku:

Dějiny kaple

Kostelík Nejsv. Trojice byl původně založen jako soukromá zámecká kaple. Stavba musela vzniknout někdy v 50. letech 16. století, přesná data neznáme, víme jen, že roku 1557 zde bylo pohřbeno 5 zemřelých Jana Káby.
Během třicetileté války kaple patrně chátrala, nebo byla vypleněna. Jisté je, že nový pobělohorský majitel Antonio Bruccio ji obnovil z trosek. Roku 1635 byla znovu vysvěcena a získala statut filiálního kostela. Od té doby se zde konaly pravidelné nedělní a sváteční bohoslužby. K úpadku došlo až koncem 18. století v souvislosti s josefínskými reformami. Záznam z roku 1759 ještě dokumentuje snahu tehdejšího majitele Františka de Paula z Gudenu udržet pravidelný pořad bohoslužeb tím , že stanoví deštenskému kaplanovi roční fundaci 100 zlatých. Nový majitel Ignác Stillfried odmítl tuto částku poskytovat a omezil fundaci na naturální dodávku palivového dřeva. Farář Matěj Polák patrně ve snaze ulehčit svým povinnostem odmítal v zámeckém kostelíku sloužit mše, což ospravedlňoval poukazem na reformu rušící domácí šlechtické kaple. Vznikl spor, který byl urovnán až na zásah církevní vrchnosti roku 1814. V kostelíku byly zrušeny všechny bohoslužby s výjimkou poutní mše svaté v den slavnosti Nejsvětější Trojice.
Zásluhou Johanna Schönburga-Hartenstejna a faráře Bedřicha Kamarýta kaple počátkem 20. století znovu ožila. Roku 1907 jí byl oficielně opět přiznán statut filiálního kostela a byly obnoveny pravidelné bohoslužby. V roce 1937 byl princ Johann pochován v nově vybudované rodinné hrobce přiléhající zvenku k severní stěně kostela. Sakrální činnost byla přetržena až odchodem šlechty v roce 1945 a po zbytek 20. století se omezila pouze na výroční poutě slavnosti Nejsvětější Trojice a několik málo svatebních obřadů. V současné době je kostel opět funkční a vedle pravidelných mší je i místem vyhledávaných církevních svateb.









Hned u kostelíka teče pramen, který bude pravděpodobně považovaný za léčivý. Nad pramenem jsou vystavěna boží muka zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Bližší informace o prameni jsem, ale bohužel nenašla. Tak tedy opět, alespoň pár snímků:












A na závěr návštěvy zámku Červená Lhota ještě pár snímků, pořízených v jeho těsném okolí:


















Červená Lhota

2. listopadu 2013 v 4:24 | Marie |  Cestou necestou
Z Dírné jsme se jeli podívat na zámek Červená Lhota. Těšila jsem se, že se ne zámek podívám. Naposledy jsem zámek Červená Lhota navštívila, jako malá holka. V té době ještě neměl zámeček výraznou červenou fasádu, ale světle růžovou. Možná si tak Lhotu, také někteří z vás pamatují.
Prohlídky zámků jsou již dávno ukončené, a tak jsme se procházeli kolem zámku a kochali se pohledem na něj.


Dějiny zámku

Existenci původní tvrze na místě nynějšího zámku předpokládáme někdy od poloviny 14. století. Prvním písemným pramenem je zápis učiněný do desk zemských až roku 1465. Zaznamenává dělení pozůstalosti Ctibora ze Zásmuk, jinak z Vlčetína, mezi jeho dva syny Petra a Václava. Snad prodejem přešla posléze tvrz do držení Diviše Boubínského z Újezda, který ji někdy kolem roku 1530 prodal rytířské rodině Kábů z Rybňan.

Z rodiny Kábů byl bezesporu nejzajímavější osobností rytíř Jan, schopný hospodář, aktivní stavebník, věrný habsburský služebník, který zastával prestižní úřad výběrčího posudného v kraji Bechyňském. Jeho nedlouhý život byl tragicky poznamenán morovou epidemií, která mu v roce 1557 vzala pět dětí. Snad právě tato smutná událost byla hlavním motivem ke stavbě prosté zámecké kaple na návrší nad rybníkem (dnešní kostelík Nejsv. Trojice.) Po Janově smrti dědili Lhotu jeho tři synové Bohuchval, Zikmund a Jiří, kteří však nejprve museli vyplatit nejstaršího Jaroslava. Zikmund po čtyřech letech zemřel a rodiny dvou zbylých bratrů Bohuchvala a Jiřího žily na Lhotě ve sváru. Zámek jim přestal být klidným domovem a změnil se v jeviště šarvátek, hádek a osobních výpadů. Snad některá z rozmíšek uchovaná v paměti náhodných diváků dala po čase povstat lidové etymologické pověsti o bezbožné zámecké paní odnesené ďáblem, jejíž tragický konec připomínala krvavá skvrna pod oknem na tehdejší sněhobílé fasádě. Tato skvrna měla být příčinou pozdějšího červeného nátěru zámeckých omítek. Lidové vyprávění se stalo hlavním motivem napínavé prózy deštenského faráře Bedřicha Kamarýta.

Roku 1597 Bohuchvalův syn Jan odkoupil díl svého strýce Jiřího a takto sjednocené panství obratem prodal Vilému Rutovi z Dírné. Rutové vlastnící Dírnou od konce 14. století, přikoupili roku 1595 od Rožmberků Deštnou. Lhota nacházející se uprostřed mezi nimi všechna tři panství propojila a od Deštné se již nikdy neoddělila. Poslední z Rutů, Bohuslav, jako utrakvista musel po Bílé Hoře opustit zemi.

Roku 1621 byla Červená Lhota obsazena Antoniem Brucciem, rytmistrem císařského vojska, italským šlechticem, který, jsa ve službách Slavatů, zjišťoval stav konfiskací na Táborsku a právě od roku 1621 působil jako velitel městské posádky v Jindřichově Hradci. Horlivý katolík a velký mariánský ctitel Bruccio se ukázal být i dobrým diplomatem a hospodářem. Úspěšně bránil region proti poválečnému rabování, hospodářskou prosperitu Deštné posílil velkorysou výstavbou lázní, z nichž se do dnešních dob dochovala pouze kaple sv. Jana Křtitele, vybudovaná přímo nad zázračným minerálním pramenem. Válkou vylidněné panství se podařilo v krátké době opět zabydlet a ke všeobecnému urovnání poměrů přispěl Brucciem iniciovaný všeobecný slib věrnosti poddaných katolické víře. Roku 1639 zemřel Bruccio jako bezdětek, odkázav velké dary deštenskému kostelu sv. Ottona a hradeckému kostelu sv. Jana Křtitele, v němž byl také pochován. Smrtí tohoto majitele ztratila Lhota rezidenční funkci a všem ostatním byla spíše jen příležitostným bytem.

Po Brucciově smrti připadla Červená Lhota královské komoře, od níž ji roku 1641 koupil významný šlechtic Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Jeho průbojnost, diplomatický takt, vzdělanost a veliká inteligence mu otevřely záhy cestu k vysoké úřední kariéře. Z královského maršálka se přes karlštejnského purkrabího a prezidenta České komory stal nejvyšším hofmistrem císařského dvora a záhy dokonce nejvyšším kancléřem Království českého, v kterémžto úřadě přes několik rezignací zůstal až do smrti. Sňatkem s Lucií Otýlií z Hradce vyženil jedno z největších pozemkových dominií v tehdejších Čechách - panství hradecké, k němu přikoupená Červená Lhota plnila funkci příměstského letohrádku, místa zábav, slavností a odpočinku zejména ženských příslušnic slavatovského rodu. Již generace Vilémových vnuků se nedočkala mužských potomků. Červená Lhota sňatkem druhorozené dcery Ferdinanda Viléma, nejstaršího z Vilémových vnuků, Marie Markéty přešla roku 1693 do držení Windischgrätzů.

Bedřich Arnošt Windischgrätz a jeho syn Leopold zastaralým způsoben hospodaření přivedli panství do velkých dluhů. Posléze poručník jejich nezletilého nástupce Josefa panství navrhl k prodeji, kterým je roku 1755 získal rod svobodných pánů z Gudenusu. František de Paula svobodný pán z Gudenusu záhy přikročil k četným stavebním akcím. Opraveny byly nejen kaple lázní v Deštné, ale i tamní kostel svatého Ottona, který se v této době dočkal nákladného velkolepého vybavení dochovaného dosud. Další stavební aktivity byly roku 1774 násilně přerušeny požárem Červené Lhoty, při němž shořely patrně všechny hospodářské budovy.

Roku 1776 již vítala Lhota nového majitele, byl jím baron Ignác Stillfried, pokrokový šlechtic z pruského Slezska, který záhy prodal deštenské lázně do soukromých rukou, a tím definitivně pohřbil jejich někdejší aristokratický lesk. Do dějin zámku se zapsal především jako hostitel a mecenáš stárnoucího hudebního skladatele, spolutvůrce německé komické opery, Karla Ditterse z Dittersdorfu, jehož životní pouť se po čtyřletém pobytu končí právě na zdejším panství.

Ignácův syn Mořic prodal panství roku 1820 Jakubu Veithovi. Měl-li tento podnikavý průmyslník a mecenáš českých výtvarníků se Lhotou nějaké plány, tak z nich patrně nestihl nic realizovat. Jeho dcera Terezie roku 1835 zámek opět prodala, tentokráte do knížecích rukou Heinricha Eduarda Schönburg-Hartensteina.

Heinrich Eduard Schönburg-Hartenstein, major rakouské armády, diplomat, c. k. komoří, se usadil roku 1823 na nově zakoupeném panství Černovice, k němuž roku 1835 přikoupil Červenou Lhotu. Centrem panství byly však Černovice, které se Heinrichovi staly hned po Vídni druhým domovem. Je proto s podivem, že je roku 1872 prodal a pro svého syna Josefa Alexandra uchoval z jihočeského majetku jen Červenou Lhotu. Josef Alexandr Schönburg-Hartenstein, c. k. korunní rada, byl rovněž činný v diplomatických službách. Stejnou cestou kráčel i jeho nejmladší syn a další dědic Červené Lhoty princ Johann, c. k. komoří, nositel řádu zlatého rouna, velkokříže Leopoldova řádu, řádu Železné koruny, velkokříže Maltézského řádu a Kristova řádu. Upozornil na sebe především ve funkci mimořádného zplnomocněného c. k. vyslance u papežské stolice ve Vatikánu. První světová válka a následný rozpad tolik milované monarchie způsobily, že se Johann stáhl do ústraní svého nejmilejšího sídla, Červené Lhoty, maje dost času k jeho zvelebování a vylepšování. V roce 1937 ulehl do zdejší nově vybudované hrobky, a byl tak ušetřen pohnutých událostí nové války, která se stala smutnou tečkou za celou šlechtickou historií.

Po převzetí zámku Československým státem zde v roce 1946 nalezla místo dětská ozdravovna. Rok na to byl převzat Národní kulturní komisí a od roku 1949 je zpřístupněn veřejnosti.














Červená Lhota - odrazy ve vodní hladině:










Červená Lhota a bílé židle:














Červená Lhota - Pověst

Již dlouhá staletí nad hladinu jezera ční drobný zámek Červená Lhota. Své jméno zámeček získal poté, co byl přebarven na červeno. A právě o tom, proč se tak stalo, je naše pověst. Na zámku pobýval za časů, které jsou již dávno minulostí, pán z šlechtického rodu se svou dcerou. Za těch dávných časů lidé pevně věřili v Boha, a proto náboženství kvetlo na všech panských sídlech. I na Červené Lhotě tomu tak bylo.
Avšak stala se zvláštní věc. Mladičká šlechtična počala pochybovat o své víře i boží spravedlnosti. Poprvé přemýšlela o svém přesvědčení po smrti milované matky.
Dlouhé měsíce byla dívka ponořena do těchto myšlenek. Často se dlouhé hodiny procházela kolem jezera a její mysl se utápěla v děsivém pocitu bezradnosti.
Její otec si zanedlouho všiml, jaká se s dcerou udála změna a dělal si o ni starosti. Ale netušil, jaké myšlenky dceru trápí. A kdyby se snad náhodou dozvěděl, dívku by jistě zavrhl. Sám pevně věřil a nemohl pochopit tyto pochybnosti.
Až jednoho dne pocítila zámecká slečna odpor ke všemu křesťanskému. Toho rána sejmula ze stěny své komnaty kříž a oknem ho vyhodila do jezera. Náhle se začaly dít podivuhodné věci.
Obloha ztemněla, jakoby se navrátila noc a v dívčině komnatě se objevil rohatý, špinavý čert. Chytil pánovu dceru a odnesl ji do pekla. Na zámku po něm zůstal dým a zápach kouře.
A ještě něco po sobě čert zanechal. Na zeď zámku, nad nejvyšším oknem, namaloval lidskou krví kříž.
Od této památné události se již mnohokrát snažili lidé kříž překrýt barvou, ale marně. Proto nakonec zámek získal novou barvu, červenou. Ale stejně je na zdi ďábelské znamení vidět.

Boží muka - Dírná

1. listopadu 2013 v 8:12 | Marie |  Boží muka
Ve středu odpoledne jsme si udělali kratičký výlet do okolí Tábora. Naším hlavním cílem, alespoň pro mě, byla boží muka u obce Dírná. Poprvé ve mě vyvolala touhu vidět tato boží muka na vlastní oči fotografie v knize " ZDĚNÁ BOŽÍ MUKA V JIŽNÍCH ČECHÁCH" - od Pavla Hájka. Moji zvědavost udržovala i Jaruška, která tato boží muka navštívila již několikrát, a jejich snímky zveřejňovala na svém blogu.
Ve středu jsem se tady konečně dočkala. Středeční ráno bylo u nás pošmourné a z šedivých mraků sem tam spadla i nějaká ta dešťová kapka, skoro to vypadalo,že budeme muset výlet přeložit na jindy. Odpoledne se nám ale přesně podle předpovědi počasí, částečně vyjasnilo a my mohli vyjet. Dírná není od Tábora daleko, a tak jsem tam byli autem coby dup.
Pohled na boží muka tyčící se na mohylovitém kopci stál opravdu za to. Překvapilo mě, jak veliká tato muka jsou. Na všech snímcích, na kterých jsem je viděla vyfotografované, jejich velikost nevynikala. Na dvou snímcích jsem vyfotografovala u muk Mikyho. Můžete tedy sami posoudit jestli jste někdy viděli takto vysoká muka. Docela by mě zajímalo jestli se ještě někde u nás najdou, nějaká jiná, podobně velká a nebo ještě větší.
Snažila jsem se na internetu najít nějaká historická fakta, týkající se těchto božích muk. Bohužel jsem ale nenašla vůbec nic.
Tak tedy alepoň snímky Mrkající:




























A kam, že jsme jeli z Dírné dál? Na to se můžete podívat u Jarušky, která bude jistě jako vždy v našem společné cestování o pár kroků napřed.Usmívající se A jestli čirou náhodou ne, tak se můžete podívat na boží muka v Dírné, ještě jednou pohledem Jaruščinýho foťáčku. Usmívající seSmějící se