Červená Lhota

2. listopadu 2013 v 4:24 | Marie |  Cestou necestou
Z Dírné jsme se jeli podívat na zámek Červená Lhota. Těšila jsem se, že se ne zámek podívám. Naposledy jsem zámek Červená Lhota navštívila, jako malá holka. V té době ještě neměl zámeček výraznou červenou fasádu, ale světle růžovou. Možná si tak Lhotu, také někteří z vás pamatují.
Prohlídky zámků jsou již dávno ukončené, a tak jsme se procházeli kolem zámku a kochali se pohledem na něj.


Dějiny zámku

Existenci původní tvrze na místě nynějšího zámku předpokládáme někdy od poloviny 14. století. Prvním písemným pramenem je zápis učiněný do desk zemských až roku 1465. Zaznamenává dělení pozůstalosti Ctibora ze Zásmuk, jinak z Vlčetína, mezi jeho dva syny Petra a Václava. Snad prodejem přešla posléze tvrz do držení Diviše Boubínského z Újezda, který ji někdy kolem roku 1530 prodal rytířské rodině Kábů z Rybňan.

Z rodiny Kábů byl bezesporu nejzajímavější osobností rytíř Jan, schopný hospodář, aktivní stavebník, věrný habsburský služebník, který zastával prestižní úřad výběrčího posudného v kraji Bechyňském. Jeho nedlouhý život byl tragicky poznamenán morovou epidemií, která mu v roce 1557 vzala pět dětí. Snad právě tato smutná událost byla hlavním motivem ke stavbě prosté zámecké kaple na návrší nad rybníkem (dnešní kostelík Nejsv. Trojice.) Po Janově smrti dědili Lhotu jeho tři synové Bohuchval, Zikmund a Jiří, kteří však nejprve museli vyplatit nejstaršího Jaroslava. Zikmund po čtyřech letech zemřel a rodiny dvou zbylých bratrů Bohuchvala a Jiřího žily na Lhotě ve sváru. Zámek jim přestal být klidným domovem a změnil se v jeviště šarvátek, hádek a osobních výpadů. Snad některá z rozmíšek uchovaná v paměti náhodných diváků dala po čase povstat lidové etymologické pověsti o bezbožné zámecké paní odnesené ďáblem, jejíž tragický konec připomínala krvavá skvrna pod oknem na tehdejší sněhobílé fasádě. Tato skvrna měla být příčinou pozdějšího červeného nátěru zámeckých omítek. Lidové vyprávění se stalo hlavním motivem napínavé prózy deštenského faráře Bedřicha Kamarýta.

Roku 1597 Bohuchvalův syn Jan odkoupil díl svého strýce Jiřího a takto sjednocené panství obratem prodal Vilému Rutovi z Dírné. Rutové vlastnící Dírnou od konce 14. století, přikoupili roku 1595 od Rožmberků Deštnou. Lhota nacházející se uprostřed mezi nimi všechna tři panství propojila a od Deštné se již nikdy neoddělila. Poslední z Rutů, Bohuslav, jako utrakvista musel po Bílé Hoře opustit zemi.

Roku 1621 byla Červená Lhota obsazena Antoniem Brucciem, rytmistrem císařského vojska, italským šlechticem, který, jsa ve službách Slavatů, zjišťoval stav konfiskací na Táborsku a právě od roku 1621 působil jako velitel městské posádky v Jindřichově Hradci. Horlivý katolík a velký mariánský ctitel Bruccio se ukázal být i dobrým diplomatem a hospodářem. Úspěšně bránil region proti poválečnému rabování, hospodářskou prosperitu Deštné posílil velkorysou výstavbou lázní, z nichž se do dnešních dob dochovala pouze kaple sv. Jana Křtitele, vybudovaná přímo nad zázračným minerálním pramenem. Válkou vylidněné panství se podařilo v krátké době opět zabydlet a ke všeobecnému urovnání poměrů přispěl Brucciem iniciovaný všeobecný slib věrnosti poddaných katolické víře. Roku 1639 zemřel Bruccio jako bezdětek, odkázav velké dary deštenskému kostelu sv. Ottona a hradeckému kostelu sv. Jana Křtitele, v němž byl také pochován. Smrtí tohoto majitele ztratila Lhota rezidenční funkci a všem ostatním byla spíše jen příležitostným bytem.

Po Brucciově smrti připadla Červená Lhota královské komoře, od níž ji roku 1641 koupil významný šlechtic Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Jeho průbojnost, diplomatický takt, vzdělanost a veliká inteligence mu otevřely záhy cestu k vysoké úřední kariéře. Z královského maršálka se přes karlštejnského purkrabího a prezidenta České komory stal nejvyšším hofmistrem císařského dvora a záhy dokonce nejvyšším kancléřem Království českého, v kterémžto úřadě přes několik rezignací zůstal až do smrti. Sňatkem s Lucií Otýlií z Hradce vyženil jedno z největších pozemkových dominií v tehdejších Čechách - panství hradecké, k němu přikoupená Červená Lhota plnila funkci příměstského letohrádku, místa zábav, slavností a odpočinku zejména ženských příslušnic slavatovského rodu. Již generace Vilémových vnuků se nedočkala mužských potomků. Červená Lhota sňatkem druhorozené dcery Ferdinanda Viléma, nejstaršího z Vilémových vnuků, Marie Markéty přešla roku 1693 do držení Windischgrätzů.

Bedřich Arnošt Windischgrätz a jeho syn Leopold zastaralým způsoben hospodaření přivedli panství do velkých dluhů. Posléze poručník jejich nezletilého nástupce Josefa panství navrhl k prodeji, kterým je roku 1755 získal rod svobodných pánů z Gudenusu. František de Paula svobodný pán z Gudenusu záhy přikročil k četným stavebním akcím. Opraveny byly nejen kaple lázní v Deštné, ale i tamní kostel svatého Ottona, který se v této době dočkal nákladného velkolepého vybavení dochovaného dosud. Další stavební aktivity byly roku 1774 násilně přerušeny požárem Červené Lhoty, při němž shořely patrně všechny hospodářské budovy.

Roku 1776 již vítala Lhota nového majitele, byl jím baron Ignác Stillfried, pokrokový šlechtic z pruského Slezska, který záhy prodal deštenské lázně do soukromých rukou, a tím definitivně pohřbil jejich někdejší aristokratický lesk. Do dějin zámku se zapsal především jako hostitel a mecenáš stárnoucího hudebního skladatele, spolutvůrce německé komické opery, Karla Ditterse z Dittersdorfu, jehož životní pouť se po čtyřletém pobytu končí právě na zdejším panství.

Ignácův syn Mořic prodal panství roku 1820 Jakubu Veithovi. Měl-li tento podnikavý průmyslník a mecenáš českých výtvarníků se Lhotou nějaké plány, tak z nich patrně nestihl nic realizovat. Jeho dcera Terezie roku 1835 zámek opět prodala, tentokráte do knížecích rukou Heinricha Eduarda Schönburg-Hartensteina.

Heinrich Eduard Schönburg-Hartenstein, major rakouské armády, diplomat, c. k. komoří, se usadil roku 1823 na nově zakoupeném panství Černovice, k němuž roku 1835 přikoupil Červenou Lhotu. Centrem panství byly však Černovice, které se Heinrichovi staly hned po Vídni druhým domovem. Je proto s podivem, že je roku 1872 prodal a pro svého syna Josefa Alexandra uchoval z jihočeského majetku jen Červenou Lhotu. Josef Alexandr Schönburg-Hartenstein, c. k. korunní rada, byl rovněž činný v diplomatických službách. Stejnou cestou kráčel i jeho nejmladší syn a další dědic Červené Lhoty princ Johann, c. k. komoří, nositel řádu zlatého rouna, velkokříže Leopoldova řádu, řádu Železné koruny, velkokříže Maltézského řádu a Kristova řádu. Upozornil na sebe především ve funkci mimořádného zplnomocněného c. k. vyslance u papežské stolice ve Vatikánu. První světová válka a následný rozpad tolik milované monarchie způsobily, že se Johann stáhl do ústraní svého nejmilejšího sídla, Červené Lhoty, maje dost času k jeho zvelebování a vylepšování. V roce 1937 ulehl do zdejší nově vybudované hrobky, a byl tak ušetřen pohnutých událostí nové války, která se stala smutnou tečkou za celou šlechtickou historií.

Po převzetí zámku Československým státem zde v roce 1946 nalezla místo dětská ozdravovna. Rok na to byl převzat Národní kulturní komisí a od roku 1949 je zpřístupněn veřejnosti.














Červená Lhota - odrazy ve vodní hladině:










Červená Lhota a bílé židle:














Červená Lhota - Pověst

Již dlouhá staletí nad hladinu jezera ční drobný zámek Červená Lhota. Své jméno zámeček získal poté, co byl přebarven na červeno. A právě o tom, proč se tak stalo, je naše pověst. Na zámku pobýval za časů, které jsou již dávno minulostí, pán z šlechtického rodu se svou dcerou. Za těch dávných časů lidé pevně věřili v Boha, a proto náboženství kvetlo na všech panských sídlech. I na Červené Lhotě tomu tak bylo.
Avšak stala se zvláštní věc. Mladičká šlechtična počala pochybovat o své víře i boží spravedlnosti. Poprvé přemýšlela o svém přesvědčení po smrti milované matky.
Dlouhé měsíce byla dívka ponořena do těchto myšlenek. Často se dlouhé hodiny procházela kolem jezera a její mysl se utápěla v děsivém pocitu bezradnosti.
Její otec si zanedlouho všiml, jaká se s dcerou udála změna a dělal si o ni starosti. Ale netušil, jaké myšlenky dceru trápí. A kdyby se snad náhodou dozvěděl, dívku by jistě zavrhl. Sám pevně věřil a nemohl pochopit tyto pochybnosti.
Až jednoho dne pocítila zámecká slečna odpor ke všemu křesťanskému. Toho rána sejmula ze stěny své komnaty kříž a oknem ho vyhodila do jezera. Náhle se začaly dít podivuhodné věci.
Obloha ztemněla, jakoby se navrátila noc a v dívčině komnatě se objevil rohatý, špinavý čert. Chytil pánovu dceru a odnesl ji do pekla. Na zámku po něm zůstal dým a zápach kouře.
A ještě něco po sobě čert zanechal. Na zeď zámku, nad nejvyšším oknem, namaloval lidskou krví kříž.
Od této památné události se již mnohokrát snažili lidé kříž překrýt barvou, ale marně. Proto nakonec zámek získal novou barvu, červenou. Ale stejně je na zdi ďábelské znamení vidět.
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | Web | 2. listopadu 2013 v 8:17 | Reagovat

Maruško, miluji naši Červenou Lhotu a i já ji pamatuji růžovou. Jezdíme sem minimálně jednou za léto na kole, máme to asi 15 km takže taková pěkná projížďka jenom letos to nějak nevyšlo, ale na jaře když kvetou azalky tak to je tam opravdu pohádkově :-)

2 Jarka Jarka | Web | 2. listopadu 2013 v 8:34 | Reagovat

Červenou Lhotu jsem fotila v zimě, teď na podzim a po tom, co jsem si přečetla komentář Vlasty, jsem nalákaná na kvetoucí azalky. Myslím si, že do sbírky zámeckých fotek, by se mi ty azalkové náramně hodily, nehledě na to, že v té době bude jistě zámek i otevřen. Jako cíl jarního výletu by to nebylo špatné místo! ;-)  :-D

3 otavínka otavínka | Web | 2. listopadu 2013 v 8:56 | Reagovat

Díky za sličný zámek. Je místem rodinných sešlostí a svateb. Pěkný víkend!

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 9:52 | Reagovat

Tobě také dík za nevšední fotky tohoto zámku. Líbí se mi ty koláže. :-)

5 Ema Ema | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 15:28 | Reagovat

Stejné, a přece jiné. ..... Právě jdu od Jarušky. ;-)  :-)

6 Blanka Blanka | Web | 2. listopadu 2013 v 16:49 | Reagovat

Přečetla jsem si předcházející komentář a u Jarky jsem ještě nebyla,ale takhle vím,co tam najdu.Červenou lhotu mám moc ráda...zvenku i zevnitř.Je to zámeček moc pěkný a uvnitř moc útulný

7 Marie Marie | Web | 3. listopadu 2013 v 4:41 | Reagovat

[1]: Vlasti, nedivím se ti, pohled na tenhle zámeček asi nikdy neomrzí. ;-)  :-)

[2]: Jaruško, doufám, že až se pojedeš podívat na Červrnou Lhotu v rozkvetlých azálkách, tak mě vemeš sebou. ;-)  :-D

[3]: Otavínko, a taky pohádek. ;-)  :-)

[4]: Intuice, i tobě díky. ;-)

[5]: ;-)  :-D

[6]: Blanko, já si z dětství prohlídku zámku nepamatuji, byla jsem malá. Ale třeba, až na Lhotu pojedeme příště nakouknem i dovnitř. :-)

8 Marie Marie | Web | 3. listopadu 2013 v 4:42 | Reagovat

VŠEM VÁM DĚKUJI ZA MILÉ KOMENTÁŘE A PŘEJI VÁM PĚKNOU NEDĚLI. :-)  :-)  :-)

9 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 3. listopadu 2013 v 18:44 | Reagovat

Mnoho pánů měl Maruško zámek Červená Lhota. Zajímavé počtení a moc hezké fotografie. :-)

10 Amelie Amelie | Web | 3. listopadu 2013 v 21:27 | Reagovat

Skvělé fotky. Na Červené Lhotě je náádherně. Krásně jsi to zaznamenala.

11 Jarmila* Jarmila* | Web | 6. listopadu 2013 v 15:11 | Reagovat

Maruško, moc pěkně jsi článek napsala. :-) Početla jsem si, jak se na zámku střídali majitelé i zajímavou pověst.
Nafotila jsi krásné obrázky. :-) Moc podařené jsou tvé koláže, zvláště s bílými židlemi. Kdopak na nich asi sedává? ;-)

12 Hanka Hanka | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 12:42 | Reagovat

Na zámku jsi pořídila kromě obvyklých snímků i zajímavé netradiční fotky, Maruško. Všechny jsou krásné.
Já byla v Červené Lhotě dvakrát a moc se mi tam líbilo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama