Únor 2014

Jindřichův Hradec - kliky a dveře II

28. února 2014 v 5:49 | Marie |  Kliky
Do druhého článku klik a dveří z Hradce jsem si nechala staré dveře u kterých jsem si vyfotografovala kromě klik i pár detailů:





















































Jindřichův Hradec - kliky, dveře I

27. února 2014 v 7:46 | Marie |  Kliky
Tak mám pocit, že už utekl týden od doby, kdy jsem slíbila fotografiemi klik a dveří dokončení výletování po Jindřichově Hradci. Měla jsem teď trochu napilno a tak jsem se na blog nedostala. Ale nebojte nezapomněla jsem.MrkajícíSmějící se Klik a krásných dveří mají v Jindřichově Hradci spoustu, takže jsem se rozhodla rozdělit pořízené snímky do dvou článků.


Začínám pohledem na zamřížovaná okna, která jsme fotografovala cestou k zámku. Fotografie mi nevyšla, tak jak jsem si představovala. Ale nevadí, stejně vám ji ukáži a třeba se mi v létě podaří okna vyfotografovat líp:








Na těchto dveřích mě zaujali paličkovaní pávi, kteří zdobili okení tabulky dveří:










Tyto dveře se mi líbili pro svojí oprýskanost a kliku kterou vlastní:















Dveře s klikou z kostela sv. Kateřiny:













Kliky, které mě při procházením Jindřichova Hradce zaujaly:





























A ještě jedny dveře které se mi zalíbily Mrkající:




Jindřichův Hradec

21. února 2014 v 7:40 | Marie |  Cestou necestou
Tímto článkem jsem chtěla prohlídku Jindřichova Hradce původně začít. Pomíchání fotografií v mém fotoaparátu mě ale přimělo k tomu, že jsem začala u zámku a postupovala Hradcem, tak jak se mi dařilo skládat patřící snímky k sobě. Měla jsem celkem vyfotografováno kolem 370 fotografií, takže jsem si třídění pěkně užila a získala v něm slušnou praxi.MrkajícíSmějící se
K článku o historii města Jindřichův Hradec dávám jedny z posledních snímků, které mi ještě zbývají a to hradecké domy.Mrkající


Nejstarší historie města je spojena s panováním mocného šlechtického rodu Pánů z Hradce. Jeho zakladatel, významný zemský úředník ve službách Přemysl Otakara I. a Václava I. Jindřich Vítkovec, zbudoval na počátku 13. století na místě starého knížecího hradiště středověký hrad a založil tržní osadu pod hradem.
K hospodářskému rozvoji nejvíce přispívala mimořádně příznivá geografická poloha místa na křižovatce dálkových cest. Přes Hradec procházely cesty spojující jej s hlavními zemskými centry moravskými i středních a východních Čech a směřující do Podunají, které umožňovaly městu velmi rychlé a výhodné spojení s mezinárodním obchodem. Díky tomu se stal Jindřichův Hradec obchodním centrem pro široké okolí a pravidelné týdenní trhy, které byly důležitou výsadou poddanského města, umožňovaly směnu řemeslných výrobků mezi domácími obyvateli i odbyt zboží cizokrajného původu.
Jindřichův Hradec byl již od 13. století proslulý především soukenictvím. Zdejší soukeníci svou výrobou opanovali celou Českomoravskou vysočinu. Přes vzdálenější tržiště i stálé sklady prodávali své zbožím na území celé Itálie, Rakouska a zčásti i Chorvatska.
V 16. století lze Jindřichův Hradec co do množství, šíře sortimentu a rozsahu vývozu považovat za jedno z nejdůležitějších výrobních středisek ve střední Evropě a ještě v 18. století držel objemem produkce za městem Liberec II. místo v království.
Podle soupisu obyvatelstva a domů z roku 1654 byl Jindřichův Hradec s 405 osedlými domy po Praze druhým největším městem českého království.
Jak naznačuje úvodní citát, procházelo město Jindřichův Hradec i méně šťastnými obdobími. Velkými pohromami byly dva požáry, z nichž první v roce 1773 krom velké části města citelně poškodil hrad a zámek a druhý, 19. května 1801, zničil na 318 městských objektů. Přesto však byl Hradec ještě roku 1848 se svými 6986 obyvateli a 643 domy osmým největším českým městem.
Kulturní i hospodářský význam města značně zmenšilo otevření první jihočeské parostrojní železnice spojující Prahu s Vídní, jež se městu vyhnula. Jindřichův Hradec byl na hlavní trať napojen až o 16 let později.
Odklon hlavní dálkové trasy zpomalující rozvoj průmyslu, nedostatek pracovních příležitostí a trvalý pokles obyvatelstva v 80. a 90. letech 19. století znamenaly pozvolný ústup Jindřichova Hradce z bývalých předních pozic mezi českými městy.
V současnosti se s vědomím staletých kulturních tradic, s bohatým odkazem předků uchovaným zejména ve stavebních a uměleckých památkách (město je památkovou rezervací od roku 1961) i s tradičně dobrými kulturními a obchodními vztahy k sousedním oblastem město stává živým společenským a kulturním centrem a vyhledávaným turistickým cílem jihovýchodních Čech, navazujíc tak na nejlepší stránky své bohaté minulosti.














































Maturitní ples

18. února 2014 v 21:10 | Marie |  Jiné
V páte 14.2. 2014 na svatého Valentýna jsme byli na maturitním plese naší Aničky. O tom jak jsem se dojímla, když byla Anička šerpovaná se nebudu rozepisovat.PlačícíMrkajícíSmějící se
Ukáži vám pár fotografií z plesu a maturitní video, které se svými spoužáky Anička natočila:



























Jindřichův Hradec - kostel Nejsvětější Trojice

17. února 2014 v 5:02 | Marie |  Cestou necestou
Renesanční kostel nejsvětější Trojice nechali vybudovat hradeční utrakvisté ke konci 16. století při novém hřbitovu na okraji města. Později byla k jižní straně kostela přistavěna tzv. Pirchanská kaple, nejcennější část kostela s bohatou výzdobou a hrobkou rodiny Šimona Pirchana. Renesanční oltář kaple je vystaven v jindřichohradeckém muzeu. Původní věž hřbitovního kostela byla do současné podoby upravena v 19. století, poslední úpravy kostela proběhly v roce 1999.

Po obvodu chrámu, který není již léta přístupný, se dodnes zachovaly náhrobky významných osobností z 19. století, samotný hřbitov však byl v roce 1961 zrušen a přeměněn v park. Mimořádnou pozornost na sebe poutá především velká empírová hrobka rodiny Landfrasovy v podobě antického chrámu a rodinná hrobka černínských lesníků Wachtelů.
Pirchanská kaple je v současnosti pronajata pravoslavné církvi.






































Hrobka rodiny LANDFRASOVY:















Hrobka černínských lesníků WACHTELŮ:














Náhrobní kameny, který se mi líbily:


































Jindřichův Hradec - kostel sv. Jana Křtitele

16. února 2014 v 1:22 | Marie |  Cestou necestou
Nejstarší stojící církevní objekt města byl vybudován na místě starší románské stavby někdy ve třetí čtvrtině 13. století, jako basilika posléze redukovaná v asymetrické dvoulodí. Od počátku 14. století byl ve připadl minoritům. Kolem poloviny téhož věku byla hlavní loď vyzdobena mimořádně rozsáhlým nástěnným obrazovým správě řádu německých rytířů. Dokončení presbytáře a hlavní lodi spadá do první poloviny 14. století, kdy kostel cyklem výjimečných výtvarných kvalit, které zařazují kostel mezi významné české gotické památky.
Založení trojkřídlého jednopatrového kláštera je spojováno s Oldřichem III. z Hradce (1316-1348). Kamenný ambit kláštera minoritů vyrůstal postupně od druhé poloviny 14. století až do konce století patnáctého. Rajský dvůr obklopuje křížová chodba, pinakotéka pozdně gotických maleb, které se nacházejí v několika vrstvách a představují jeden z nejrozsáhlejších souborů svého druhu v českých zemích. K východnímu křídlu kláštera se přimyká bývalá kapitulní síň, později tzv. Soukenická kaple, působivá ukázka jihočeské architektonické tvorby. Roku 1564 byl klášter přeměněn na špitál a před jeho západní průčelí vystavěna nová budova špitálu ve stylu renesančním. Ten od 80. let 20. století do roku 2001 hostil ve svých zdech městskou knihovnu.
Perlou vrcholné gotiky je ovšem kaple sv. Mikuláše, vystavěná před rokem 1369. Tato boční kaple se svou věží a hranolovitou lucernou ukrývá ve svém interiéru malebnou ukázku české gotické architektury.
Současné zařízení kostela s hlavním a druhotně umístěnými postranními oltáři z kostela sv. Máří Magdalény je převážně raně barokního původu. Centrální obraz hlavního oltáře představující křest Christův je kopií slavného obrazu Q. Reniho od K. Schrödera.
Celý objekt patří od 80. let minulého století muzeu, v letních měsících je přístupný a je též využíván jako koncertní nebo výstavní síň. Klášter v současnosti prochází rekonstrukcí.















































Jindřichův Hradec - sloup Nejsvětější Trojice

14. února 2014 v 8:14 | Marie
Jindřichův Hradec pilíř se sousoším Nejsvětější Trojice něco málo k historii

materiál: architektonické články pilíře žula, figury mušlový vápenec

Píše se rok 1760 a Jindřichohradečtí měšťané vznášejí podnět městskému zastupitelstvu, že by ve svém městě na náměstí rádi uvítali sousoší Nejsvětější Trojice.
Městská rada na své schůzi dne 28. května téhož roku schvaluje podnět k postavení sousoší a také žádá vrchnost Prokopa Vojtěcha hraběte Červína o povolení ke stavbě. Přesněji žádají Červína o to, aby byla milostivě povolena stavba nové sochy na náměstí a přenesení pranýře na jiné místo, na kteréžto povolení je třeba čekat.
Jenže o povolení však bylo potřeba požádat také pražskou arcibiskupskou konzistoř.
To učiňuje po více než roce dne 17. září 1761 jindřichohradecký probošt Šimon Antonín Jandera, jež ve své žádosti píše: "V tomto neblahém válečném čase, když zde působí i četná jiná podvratná zla, zavázala se městská rada města Jindřichova Hradce spolu s celou obcí, že k vyprošení nadmíru žádoucího míru v naší vlasti, k rozmnožení slávy Nejsvětější Trojice a ke zvětšené úcty ke svatým nejen."
Konzistoř odpověděla již 27. září 1761, záměr Hradeckých pochválila a povolení ke stavbě "sloupu čili sochy ke cti Nejsvětější Trojice" udělila, přičemž vrátila dvě přílohy, které byly k žádosti přidány a to plánek stavby a přislíbení od města, že bude na věčné časy vždy uchovávat v dobrém stavu tuto stavbu. Bohužel se ani jedna z přiložených příloh nedochovala.
Sousoší nakonec nepostavilo město, ale jediný měšťan a to "zbožný Ondřej Bayer", jak to mimochodem ohlašuje nápis na samotné památce., tj. poštmistr a bývalý správce armádního polního proviantu Ondřej Josef Bayer. Povolání donátora mimo jiné vysvětluje také to, proč se na sousoší nachází nepříliš obvyklý světec sv. Expeditus, patron pošt, druhým, také méně obvyklým světcem je pak patron Jindřichova Hradce sv. Hypolit.
Jidřichohradecký kronikář Josef Šťěpán Claudius, z jehož zápisů vychází veškerá další literatura ve svých rukopisných dejinách Hradce o stavbě trojičního sousoší píše: "Roku 1764 se začalo se stavbou velkého sousoší na náměstí. Dne 9.července téhož roku právě nově zvolený magistrát vytáhl do výšky sousoší Nejsvětější Trojice, měšťanské dcery sochu Nanebevzetí Panny Marie, opět magistrát sochu svatého Hipolyta a studenti, měšťané a jejich synové ostatní světce a celek byl 30. listopadu 1766 slavnostně posvěcen panem proboštem Šimonem Antonínem Janderou."
Který sochař sloup Nejsvětější Trojice zhotovil není přesně doloženo, ale je více než pravděpodobné, že to byl Dačický sochař jménem Matěj Strahovský, který Ondřeji Bayerovi zhotovil další městu zaplacenou sochu Ukřižovaného na mostě přes Vajgar. Tato informace je vzata z městského archivu, který je dodnes dochovaný.
Bayerovi byl také následně dán příspěvek od města a to 50 zlatých na uhrazení nákladů se stavbou sousoší, dále se usneslo, že má být svěřena uzavřená krabička člověku, který bude s touto krabičkou po městě obcházet měšťanstvo a k tomu, co se vybere bude z obecní pokladny přidáno 50 zlatých.
Dle informací z publikace, kterou napsal Josef Novák z roku 1901 se uvádí bez udání pramene, že sousoší stálo celkem 1828 zlatých, ve svých dalších studiích věnované Jindřichovu Hradci již tento údaj nezmiňuje.
Na náměstí do té doby byly dvě velké kašny, jedna malá, druhá velká. V zimě byla polovina náměstí neschůdná kvuli ledu a tak se dne 20. května 1826 podává návrh městskému zastupitelstvu na zboření obou těchto kašen a postavení jedné okolo sousoší. Městská rada souhlasí i s částkou 1149 zlatých za postavení této kašny s dalšími spojenými náklady. Při příležitosti pořízení kašny byly také zřejmě od sousoší bylo odstraněno 12 sloupků s řetězy, které byly přesunuty před takzvanou promenádou. (Dnešní park naproti městskému úřadu)
V roce 1863 je socha v zuboženém stavu a na opravu nejsou peníze, stav sochy se dostává do podvědomí lidí a jako první krok k zaplacení opravy se ve prospěch opravy pořádají divadelní hry, Když nebylo žádné vyhlídky, že by se tímto způsobem socha opravila, pořádá pravnučka Josefa Bayera sbírky k sehnání opravy sochy, nakonec se nějaké peníze podařilo vybrati. Probíhalo očištění soch, očišťování sloupu, doplnění pochroumaných soch a pozlacení. Práce byly dohotoveny k sv. Václavu. Celkový náklad na opravu sochy činil 1977 zl. 65 kr.
V roce 1903 dal spolek Vesna odstranit kašnu okolo sloupu. Socha právě opravená před 30 lety tímto spolkem vyžaduje opět úpravy. K tomuto rozhodnutí se dochází na usnesení výboru Vesny. V dokumentu "Ohlasy od Nežárky se doslova píše: "Zřízení vodovodu jest roubení pod kašnu u sochy této zbytečné, proto vzala Vesna na sebe odstranění ohrady této okolí umělecké této ozdoby náměstí opraviti."
O odstranění kašny se jedná na schůzi zastupitelstva 14. dubna 1902, kde spolek Vesna žádá o povolení úpravy místo kašny zde chce nahradit vkusným upravením spodní části sochy, k čemuž svolení obecního výboru jednomysně přistupuje.
Během jednání dal mezitím roku 1902 spolek Vesna provést drobnější opravné práce.
Zpravuje náš o tom účetní kniha spolku, která uvádí, že tohoto roku bylo zaplaceno 97 k 40h.
Předseda spolku Vesna poté 12. února 1903 požádal městskou radu o udělení stavebního povolení "ku zřízení podstavce sochy na náměstí" K odstranění kašny a úpravě podnoží sousoší došlo již krátce poté, nepochybně ještě v roce 1903. Ve zprávě o další valné hromadě spolku Vesna konané 6. ledna 1904 se jen konstatuje, že úpravy sousoší stály 3200 K.
Další oprava sousoší byla provedena v roce 1916. Iniciátorem této opravy byl Josef Novák, místní dopisovatel vídeňské Centrální komise pro ochranu a zachování uměleckých a historických památek, a oprava probíhala s vědomím českého zemského konzervatorátu. Oprava sousoší stála celkem 1591 K. Byla zaplacena celkem za účasti spolku Vesna, občanů, sbírky a mimořádných darů.
Další opravy proběhly v roce 1939, kde městská rada přijala nabídku Františka Tomaska na oboustranné pozlacení měděných paprsků na sousoší sv. Trojice za 1900 K.
Před opravou sousoší byla vydána zpráva uveřejněná 22. září 1939 v tisku, jejímž autorem je Jan Muk a v níž se praví: "Sousoší sv. Trojice v posledních letech povážlivě chátrá, kámen sochy černá, občas na schodech pod sousoším objevily se odpadlé prsty nebo menší součástky soch, minulý týden však odpadla celá ruka i s ramenem od sochy sv. Jiří a místo ní zeje čerstvá rána."
Po několika měsících sbírání příspěvků spolek Vesna oznámil 17. dubna 1940 městskému úřadu, že by celá oprava sousoší stála 18 000 K, oprava dolní polovičky pak pouze 12 000 K. Spolek k tomu dodává, že vybral již 8 000 K a ze svého jmění je ochoten přidat dalších asi 4 000 K a dotazoval se, zda-li město přispěje také. Město přislíbilo svou účast a tak se s opravami započalo.
Opravy provedl sochař Zentner spolu s místním sochařem Neubaerem.
Restaurační práce provedené téhož roku si vyžádaly 24 459,75 K.
Další opravy byly potřeba především díky nepozornosti a zlomyslnosti vandalů.
Pro detailnější informace odkazuji na knihu Mariánské,Trojiční a další světské sloupy a pilíře v jihočeském kraji info v bibliografické citaci.
ZDROJ - PAVEL ŠRAMHAUSER


















































































U sloupu Nejsvětější Trojice, byly zbytky ledových soch:











Jindřichův Hradec - kostel sv. Kateřiny

13. února 2014 v 4:46 | Marie |  Cestou necestou
Roku 1478 založil Jindřich IV. kostel a vystavěl klášter a předal ho františkánům. Roku 1619 byli františkáni vyhnáni protestanty kostel zapálen. Znovu byl zřízen Vilémem Slavatou. Roku 1625 byla dostavěna na severní straně kostela kaple sv. Barbory, která vystupuje z budovy pětibokým závěrem stejně jako presbytář kostela (nástěnné malby v kapli jsou od Fr. Reše). Kaple přiléhá k východní chodbě kláštera, který byl dobudován r. 1644. K jižní straně lodi byly přistavěny dvě kaple rondelového typu - r. 1662 kaple sv. Antonína Paduánského a v letech 1674-1675 kaple sv. Porcinkule ( k ní se dodnes váže slavná jindřichohradecká pouť porcinkule, která se koná první neděli v srpnu). Kaple sv. Porcinkule je dál od zdi kostelní a je spojena s kostelem krátkou chodbičkou. Uvnitř je bohatě zdobena raně barokními štukovými pásy a malbami mariánského cyklu od G. Tencally. Roku 1682 sem byly přeneseny ostatky sv. Theodora. Roku 1672 byl vystavěn portikus na čtyřech toskánských sloupech. Hlavní oltář v lodi byl zhotoven v roce 1804. V sakristii jsou vyřezávané skříně kolem r. 1680 s obrazy františkánských světců. Před kostelem stojí kamenné barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Theodora, umístěné po stranách kříže, postavené r. 1738. Na severu přiléhá ke kostelu františkánský klášter - čtyřkřídlá jednopatrová budova kolem nádvoří. V přízemí je křížová chodba, původně otevřená do dvora půlkruhovými oblouky, r. 1735 byly zazděny do okna. Umělecky cenný je refektář, sklenutý valeně s lunetami, jejichž hrany jsou zdobeny štukovým ornamentem . Jsou zde dochována krásná rokoková kamna z r. 1780 od jindřichohradeckého mistra J. Hájka. Přes ulici naproti klášteru byl spojen s kostelem krytou chodbou na arkádách "klášteříček". Byl založen r. 1534 Annou z Münsterberka, vdovou po Jindřichovi IV. z Hradce, jako vdovské sídlo a špitál pro malomocné. Ten byl r. 1598 zrušen a "klášteříček" se stal sídlem vdov. Kateřina z Montfortu dala postavit spojovací chodbu ke kostelu. Barokně byla budova upravena v letech 1750-1780, v roce 1801 vyhořela a r. 1849 ho vrchnost prodala městu a byl zde umístěn soud, později budova chátrala, v roce 2003 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce a pro potřeby soudu slouží opět.




























































































Chodba spojující kostel s bývalým "klášteříčkem":























Jindřichův Hradec-Nežárenská brána

12. února 2014 v 6:45 | Marie |  Cestou necestou
V Nežárecké ulici se nachází jediná dochovaná brána městského opevnění (Nežárecká) a podle svého červeného zabarvení nazývaná také Červená.

Její jádro pochází z druhé čtvrtiny 14. století a vnější část pak z druhé poloviny 15. století. Později bylo ještě dostavěno třetí renesanční patro.
Čtyřhranná 4 podlažní věž (přízemí + tři patra) má vytesané drážky ve kterých se pohybovala spouštěcí kovová mříž. Bránu kryje vysoká valbová střecha.

Brána je součástí muzejního areálu a je veřejnosti nepřístupná.





























Z mostu za Nežárenskou branou jsem fotografovala první snímky zámku:







Za mostem jsem vyfotografovala tuto červenou kapličku:













K fotografiím Nežárenské brány, přidám ještě snímky bývalé synagogy, kterou jsme při procházení Jindřichovým Hradce objevili:

















Synagoga v Jindřichově Hradci je bývalá židovská modlitebna, jež se nachází severně od náměstí Míru v Kostelní ulici jako dnešní čp. 188.
Vznikla v roce 1770, asi na místě starší budovy. V roce 1801 velký požár zničil původní synagogu, ale brzy poté byla obnovena (1803). Novostavba synagogy v roce 1867 v novogotickém slohu rozšířila její kapacitu i o židovskou školu.
Je chráněna jako kulturní památka České republiky. Na průčelí domu najdeme gotická okna a ve štítě románský vlys.
K bohoslužbám se synagoga využívala do 2. světové války, od roku 1952 slouží Církvi československé husitské. Na fasádě je umístěna pamětní deska obětem nacismu. Původní zařízení se nedochovalo.

Jindřichův Hradec - kostel Nanebevzetí Panny Marie

11. února 2014 v 6:21 | Marie |  Cestou necestou
Dominantu starého města, zdaleka viditelnou, tvoří kostel Nanebevzetí Panny Marie s městskou věží. Tento původně farní, od roku 1625 proboštský chrám byl zbudován v gotickém slohu koncem 14. století.

Pseudobazilikální trojlodí s mírně převýšenou hlavní lodí a dlouhým polygonálně uzavřeným presbytériem se uplatňuje v siluetě města především svojí vysokou (68,3 m) hranolovou věží, která dnes slouží jako vyhlídková věž (ochoz v 7. podlaží je ve výšce 35,3 metrů nad patou věže a 512,7 metrů nad mořem). Ještě v 17. století se z věže ozývalo až sedm zvonů, z nichž největší, nazývaný Knaur, byl po známém Zikmundu z pražského chrámu sv. Víta druhým největším zvonem v Čechách.

K severní lodi byla v letech 1489 - 1506 přistavěna tzv. Špulířská kaple, jež se řadí po bok umělecky nejcennějších staveb pozdní jihočeské gotiky. Pozoruhodná je především její kroužená žebrová klenba, z níž dolů shlížejí plastické postavy zvířat. V kryptě pod presbytériem kostela odpočívají pozůstatky pánů z Hradce a Slavatů. Původní interiér kostela se bohužel téměř nedochoval, současná výzdoba pochází z 19. století. Po zničujícím požáru v roce 1801, jenž zachvátil i téměř celý kostel, včetně oltáře s malbami od Petra Brandla, byl chrám později nově zaklenut; o jedno patro musela být snížena i věž.

































































































Kostel sv. Máří Magdalény, založený Jindřichem z Hradce počátkem 13. století, patřil k nejstarším stavbám tohoto druhu ve městě. Byl součástí "špitálu", směřujícího k Nežárecké bráně.
Koncem 16. století byl připojen k jezuitské koleji, vybudované na popud Adama II. z Hradce a jeho manželky Kateřiny z Montfortu v souvislosti s příchodem Jezuitů do Hradce. V roce 1615 však kostel shořel. V letech 1628 - 1633 nechal Vilém Slavata na jeho místě vystavět od základů novou pozdněrenesanční kapli - kapli sv. Máří Magdalény s přepychovými štuky v klenbě a nádhernou výzdobou.

Jezuitská kolej byla po zrušení Jezuitského řádu v 18. století upravena na kasárny. Kolej je Nežáreckou branou spojena s bývalým jezuitským seminářem, který je od roku 1927 sídlem jindřichohradeckého muzea.

Kaple je po rekonstrukci otevřena od roku 1998. Dnes slouží nejrůznějším společenským a reprezentativním účelům. Komplex budov bývalé jezuitské koleje tvoří druhý největší objekt ve městě. Budova koleje slouží a bude sloužit jako Národní muzeum fotografie, ke kterému byl položen základní kámen 21. června roku 2002
















Myslím, že poblíž kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem vyfotografovala tento dům (jedná se asi o faru), ale jistá si tím nejsem. Možná stojí také v úplně jiné části Jindřichova Hradce.MrkajícíSmějící se









Jindřichův Hradec - zámek

10. února 2014 v 6:17 | Marie |  Cestou necestou
Fotografie z Jindřichova Hradce, kam jsme měli nasměřováno, se mi díky výměně baterií ve fotoaparátu pěkně pomíchaly. Snad jediné, které mi zůstaly všechny u sebe, jsou snímky zámku. Začínám tedy jím, i když byl asi v polovině naší procházky po Hradci Mrkající :





Areál Jindřichohradeckého hradu a zámku, který se během staletí rozrostl do plochy dnešních tří a půl hektarů má své počátky na místě staršího slovanského hradiště, vzniklého v 10. století na skalnatém ostrohu nad soutokem řeky Nežárky a Hamerského potoka. Mělký údolní zářez potoka byl již v nejstarší době využit pro uměle přehrazenou vodní nádrž - pozdější rybník Vajgar, sloužící k obraně této důležité pevnosti.
Stavba středověkého hradu , nazývaného v nejstarší historické zprávě z r. 1220 "Novum castrum" (Nový hrad), je spjata se jménem Jindřicha Vítkovce, zakladatele samostatné Vítkovské odnože pánů z Hradce užívající erbu se zlatou růží v modrém poli. Tehdy vznikla okrouhlá Černá věž a navazující palác. Pánům z Hradce sloužil hrad, později rozšířený ve velkorysý zámek, jako hlavní sídlo až do vymření rodu roku 1604. Příslušníci rodu ovlivňovali podstatně veškeré hospodářské, politické i kulturní dění v této oblasti a téměř v každé generaci zastávali i významné funkce na královském dvoře. Význam rodu pánů z Hradce se projevil i v postupném rozšiřování sídla z pevného románsko gotického hradu v monumentální, výtvarně náročně řešenou a dokonale opevněnou gotickou pevnost.
V druhé polovině 16. století, za Adama II. z Hradce proběhla radikální přestavba hradu na reprezentativní zámek, podle vzoru výstavných paláců italské renesance. Z hradní pevnosti tak vzniklo přepychové sídlo, uspokojující nejnáročnější požadavky renesančního šlechtice. Pod vedením Baltazara Maggiho a dalších italských stavebníků bylo na třetím nádvoří postaveno Adamovo stavení, protější Španělské křídlo, obě tyto budovy propojily velké arkády a za nimi, jako koruna tehdejší stavební aktivity, vznikl v malé zahradě hudební pavilon Rondel. Touto velkorysou přestavbou byl stavební vývoj areálu v zásadě ukončen. Úpravy za dalších majitelů měly již jen dílčí charakter a renesanční podobu zámku téměř nepoznamenaly.
S poslední členkou rodu pánů z Hradce se r. 1602 oženil Vilém Slavata z Chlumu a na Košumberce a po smrti jejího bratra Jáchyma Oldřicha r. 1604 se stal dědicem rozsáhlého panství i titulu " vladař domu hradeckého". V českých dějinách proslul jako královský místodržící, svržený roku 1618 při tzv. druhé pražské defenestraci z okna Pražského hradu.
Během devadesáti let slavatovské držby zámek nezaznamenal významnější stavební úpravy. Pouze v letech 1678 - 1696 bylo postaveno druhé arkádové křídlo u Rondelu a před ním byla osazena zahradní kašna.
Sňatkem s Marií Josefou Slavatovou, které připadl Jindřichův Hradec jako dědický podíl, jej získal r. 1693 Heřman Jakub Černín z Chudenic. Výkon důležitých státních funkcí i vztah k panovnickému rodu Habsburků přiváděl za prvních Černínů do Jindřichova Hradce významné návštěvy členů císařského dvora i dalších představitelů evropského politického dění.
Za Černínů proběhly poslední větší stavební úpravy zámku, týkající se kaple. V letech 1709 - 1735 byla gotická hradní kaple barokně přestavěna podle projektu F.M.Kaňky.
V roce 1773 postihl zámek i město rozsáhlý požár, který zničil podstatnou část renesančních interiérů i s uměleckými sbírkami. Provizorně zastřešený a svými pány opuštěný zámek dál chátral. Byl využíván jako hospodářské středisko panství, z velkých arkád byly zřízeny stáje, Rondel sloužil jako dřevník, sklad zvěřiny i jako chlév.
Teprve vlna romantismu přinesla nový zájem o záchranu zámku. Z Černínského paláce byl r. 1851 převezen do upravených prostor zámku rodový archiv, který se stal základem dnešního Státního oblastního archivu, dodnes sídlícího na druhém zámeckém nádvoří. Počátkem 20. století realizoval částečné opravy a úpravy vídeňský architekt Humbert Walcher z Moltheimu, ale některé části zámku zůstaly nadále neopravené.
Černínům patřil zámek až do r. 1945, kdy byl na základě dekretu prezidenta republiky č.12/1945 konfiskován. Špatný stav zámeckého komplexu se nadále zhoršoval, některé budovy hrozily zřícením. V r. 1976 byla zahájena generální rekonstrukce, která s přestávkami trvala sedmnáct let. Nákladem 120 milionů korun byl zámecký komplex zachráněn a v r. 1993 opět zpřístupněn veřejnosti.
ZDROJ


















































































Kliky, dveře - z Dírné

9. února 2014 v 5:56 | Marie |  Kliky
Na tomto výletě jsem měla klikové štěstí. Hned v Dírné se mi podařilo vyfotografovat moc pěkné dveře i kliky:







































Dírná - Boží muka

8. února 2014 v 6:00 | Marie |  Boží muka
U kostela sv. Vavřince v Dírné sojí krásná sloupková Boží muka:




































Ještě jedny jsem objevila vestavěná nebo přistavená u zdi stavení stojícího poblíž kostele:





















Dírná - kostel sv. Vavřince

7. února 2014 v 7:28 | Marie |  Cestou necestou
Farní kostel sv. Vavřince - jáhna a mučedníka v Dírné

Nejstarší zmínka o Dírné vůbec je z konce XIV. století. Tehdy měla Dírná faru pod vikariátem Chýnovským. Připomíná se i kostelík. Jak vypadal a komu byl zasvěcen není přesně známo, pravděpodobně byl již zasvěcen sv. Vavřinci, jak naznačuje zápis z roku 1630.
Kostel v Dírné v tomtéž stavu stál roku 1534, kdy pány na Dírné byli Albrecht a Johan Růt z Dírné.
Roku 1630 obec i tvrz vyhořela - kostel byl značně poškozen. Na tento oheň ukazuje i nápis venku na presbytáři kostela: MAGNUS SANCTUS INGIBUS EXTINGVIT AQUAS DIRNENSES. Po tomto požáru kostel zrestauroval tehdejší patron Kryštof hrabě Wratislav a roku 1638 věnoval kostelu mramorovou křtitelnici, která je dosud ve farním chrámu a má na hoře nápis: 1638 - Kryštof hrabě Wratislav z Mitrovic G.M.C. - Rada - Skutečný komorník - místodržící a nejvyšší písař v Království Českém. Tentýž patron dal pro kostel ulíti roku 1651 velký zvon. Z té doby pochází asi i věž kostela.
Další zmínka pochází z 1. září 1706, kdy fara dlouho již neobsazená, byla znovuzřízena a obsazena sídelním farářem. Před tímto znovuzřízením fary byly bohoslužby vykonávány Jindřichohradeckými františkány v zámecké kapli.
Kostel dírnenský má i několik náhrobních kamenů Wratislavské rodiny a mezi nimi je i zachovaný náhrobní kámen Margarety Wratislavové s letopočtem 1634.
Za zmínku zasluhuje původní barokní oltář sv. Jana Nepomuckého. Z roku 1734 pocházejí varhany několikrát opraveny ( naposledy roku 1957 ). V roce 1774 byly dva zvony přelity a přidán třetí malý. Menší z nich - zvaný Vavřinec - byl za I světové války zrekvirován a odvezen. Druhý zvon - sv. Trojice - je dosud na věži. V roku 1928 byl pořízen nový zvon sv. Vavřince. Byl sňat 28.3.1942 a zvon sv. Trojice na věži ošiřel.
Nejvíce oprav zažil kostel v minulém století. Na hlavní oltář byl dán nový obraz sv. Vavřince, malovaný tehdejším Deštěnským farářem Kamarýtem. Stalo se to roku 1879. kostel byl vymalován a byly vyměněny obrazy na postranních oltářích. Roku 1883 byla pořízená nová Křížová Cesta a roku 1887 byl kostel prodloužen o 8 metrů. Jednoduchá stavba byla tehdy uvnitř vylepšena vymalováním roku 1895.
Novější úpravy: roku 1967 kostel znovu omítnut, obnovena freska sv. Vavřince zvenku na presbytáři; roku 1969 byla provedena nová instalace elektrického osvětlení. Tentýž rok byla dána nová krytina na věž a presbytář, ostatní přeloženo. Roku 1970 byl zásluhou farníků a jejich příspěvky kostel uvnitř vytónován.
Velké opravy se kostel dočkal v roce 1994 - nová fasáda, okapy, okna. Byla upravena celá lod' kostela, mimo věž - náklady 480 000 Kč.
Roku 1995 byla dokončena oprava kostelní věže, věžní hodiny, dřevěné báně a celá báň byla obložena měděným plechem. Do malé koule na špičce věže byly přidány další zprávy o obci a uloženo do měděné schránky. Po skončení všech prací bylo zakoupeno halogenové světlo a zabudováno tak, aby večer a v noci byla celá věž osvětlena. Je to velmi pěkné a působivé, viditelné až od Nové Vsi. Oprava věže stála 550 000 Kč. Oprava celého kostela, včetně věže, stála dohromady 1 100 000 Kč.
V roku 2006 byl opraven zvon a zvonová stolice. Na rekonstrukci zvonu a zvonové stolice byl požádán o dotace JIHOČESKÝ KRAJ, který přispěl částkou 145 000 Kč (100 000 Kč - zvonová stolice, 45 000 Kč - zvon). Rekonstrukce zvonu a zvonové stolice byla tedy hrazena z dotací Jihočeského Kraje, z příspěvku obce Dírná, z farního účtu, ze sbírky farníků a z příspěvku firmy Wratislav.

































































































Omlouvám se za velké množství snímků, ale kostel se mi líbil a bez zalistněných stromů se fotografoval moc pěkně.MrkajícíUsmívající se

Dírná - barokní zámek

6. února 2014 v 8:26 | Marie |  Cestou necestou
V úterý 4.2.2014 jsme uskutečnili náš letošní druhý společný výlet s Jaruškou. Naším cílem byl Jindřichův Hradec, který jsem tento den navštívila poprvé. O tom, jak se mi v Jindřichově Hradci líbilo, napíši až se propracuji k fotografiím pořízeným v tomto městě.
Pro dnešek se pozastavíme v městysu Dírná, kde jsme se cestou do Jindřichova Hradce zastavili. Kolem Dírné jsme projížděli už loňský rok, když jsme si vyjeli k zámečku Červená Lhota. Tenkrát jsme se zastavili těsně před Dírnou, abychom si vyfotografovali, krásná Boží muka, která zde stojí.




K zastavení v Dírné nás přiměl kostel sv. Vavřince, který se nám odkryl při pohledu na náves. Kája nám ochotně zastavil, abych si mohla s Jaruškou kostel vyfotografovat. Při našem zkoumání kostela a okolí si povšiml Jarušky, která akorát fotografovala radnici, pan starosta Dírné - Jan Novotný. Pozval nás na radnici, kde nám nabídl k prohlédnutí knihu z fotografiema Dírné. Pan starosta byl velmi milý a vstřícný a jeho pozvání jsme rádi přijali. V knize jsou k prohlédnutí fotografie z dávné historie ale i současnosti Dírné. Bohužel si napamatuji žádné ze zajímavých dat, která jsou v knize uvedena. Za to si ale pamatuji, že se pohlednicím původně říkalo dopisnice.MrkajícíSmějící se







Historie obce

Obec podle pověsti měla vzniknout v 9.století jako tvrz na skalním ostrůvku uprostřed rybníka.

První písemný zápis o Dírném pochází z r.1354, kdy bratři Oldřich a Jošt podávali nového faráře do zdejšího kostela. Od r.1387 je majetníkem Mikuláš z rodu Rúthů, jehož synové byli stoupenci husitů, později pak vstoupili do služeb Rožmberků.

Od roku 1360 do roku 1369 vlastnil obec pan Jan z Dírné, berní úředník pánů z Rožmberka.Dalších 10 let byla Dírná v držení spoluvlastníků - bratrů Petra a Václava ze Semil a pana Jana z Dírné. Od roku 1379 do roku 1382 je majitelem obce Oldřich Pluh z Dírné, který pocházel z panského rodu Pluhův z Rabštejna(jinak Orlíka), který prodal svou dříve vlastněnou ves Přehořov a stal se pánem na Dírné. Jeho nástupcem se stává pan Mikuláš, řečený Roth, z Lásenice a později Růt z Dírné. Rod Růtů, který zde žil od roku 1397, a který roku 1545 prodal část svého majetku Barboře z Vrchiovišť , znovu nabyl část svého majetku sňatkem Barbory s Vilémem Růtem, který měl 5 synů. Albert a Bohuchval Růtovi prodali však 1574 Dírnou Anně Růtové ze Sulevic.Syn Jan zdědil po svém strýci roku 1608 Červenou Lhotu.Dcera Jana - Barbora Růtová se provdala roku 1607 za Adama maldšího Wratislava z Mitrovic (*1585 +12.4.1624 - pochován v dráchovském kostele).

Od roku 1607 vlastní Dírnou rod Wratislavů z Mitrovic. Tím přechází Dírná do vlastnictví hrabat Wratislavů, jejichž potomci tu žijí dodnes a spravují panství..

Za první republiky až do roku 1948 v obci byla mlékárna, pivovar, -lihovar, mlýn, elektrárna, pila, 2 doktoři, 3 obchodníci, 2 pekaři, 2 truhláři, 2 ševci,2 krejčí, 2 švadleny, 2 bednáři, 2 kováři, 2 koláři, 2 řezníci, 2 hospody, hiolič, kadeřnice, dráteník, trafika,ponocný, kampelička a četnická stanice.

Knihovním zákonem vznikla v r.1899 knihovna, která v současné době čítá přes 3 700 titulů a 108 registrovných čtenářů. V roce 1998 se knihovna přestěhovala do nových prostor v budově obecního úřadu.Má otevřeno dětské oddělení.

K významným dominantám obce bezesporu patří zámek, Boží muka při cestě do Nové Vsi, kostel svatého Vavřince, budova školy, která byla založena roku 1713, nynější podoba je z roku 1904.

Jeden rok pobýval v Dírné Karel Ančerl, dirigent České filharmonie. K významným osobnostem dále patří Jaroslav Rajlich, učitel a malíř. Častým motivem jeho děl byla právě Dírná a její okolí. Výstava jeho obrazů se konala v roce 1994 v Soběslavi.Oba jeho synové zdědili umělecké nadání. Rodáky z Dírné jsou i sólista opery Národního divadla Vratislav Kříž a bývalý generální ředitel České televize Jiří Janeček.












Na jednom z domů mi líbylo toto číslo popisné:








Povzbuzeni panem starostou, jsme si troufli projít touto branou, abychom se podívali na barokní zámek, patřící potomkům z rodu Vratislavů z Mitrovic:













Vratislavové z Mitrovic


Vratislavové z Mitrovic měli odedávna jako erb štípený štít v barvách červené a černé, i když někdy se objevovalo obrácené pořadí barev. Krásně provedený erb nejvyššího českého kancléře Jana Václava z Mitrovic, položený na kříž maltézského řádu, je na vynikajícím barokním náhrobku u sv. Jakuba v Praze. Klenotem byly dva rohy v barvách štítu. Roku 1701 byli Vratislavové povýšeni na říšská hrabata.







Barokní zámek - historie objektu:

První zmínky o Dírné pocházejí z r. 1354, kdy ji drželi Oldřich Pluh a Jošt z Dírného, resp. z r. 1397, kdy je doložen Mikuláš Růt (Roth) z Dírného. Růtům z Dírného statek náležel dlouho - až do r. 1620. Seděli na místní tvrzi, která se však poprvé výslovně připomíná až r. 1545. Po Bílé hoře odešel Bohuslav Růt do Saska a Dírná připadla Vratislavům z Mitrovic (1624). Ti starou tvrz postupně přebudovali; stavební vývoj objektu v podstatě završila jeho razantní barokní přestavba Františkem Adamem Vratislavem z Mitrovic v letech 1757 - 1759, na niž navázalo zřízení parku (1759 - 1761). Vratislavům byl zámek komunistickým režimem zkonfiskován, po r. 1989 však opět vrácen; v letech 1994 - 1995 jej staronoví majitelé nechali upravit na penzion.

Exteriér, stavební vývoj:
Zámek Dírná vznikl přestavbou ze starší gotické tvrze. Ta vznikla na uměle přitesané skalce u rybníka, jenž současně určila její půdorys nepravidelného, zalamovaného lichoběžníka. Vstup do tvrze vedl od severovýchodu po mostě přes hluboký vodní příkop, který současně plnil funkci náhonu. Prostou kulisovou bránu, před níž byl ještě úzký parkán, střežila hranolová věž, vystupující ze vstupního čela tvrze. Obdélný, podsklepený palác stál při hradbě na opačné, jihozápadní straně. Nejspíš v období renesance zaplnila dlouhou severozápadní stranu nová, z větší části rovněž podsklepená budova a ještě později (po požáru r. 1636?) se stavělo i na severovýchodě a v nádvoří vznikla dvouosá arkáda. Konečnou podobu dvoupatrové barokní budovy získal objekt zastavěním nádvoří a komplexní přestavbou v letech 1757 - 1759.

Interiér:
Místnosti přízemí jsou klenuté a valeně zaklenutá je i většina suterénů, jenž jsou částečně zasekány do skály. V hmotě vstupního průčelí je obezděno torzo bývalé věže s gotickým ostěním v úrovni druhého patra.

Současný stav:
Zámek Dírná stojí v obci na západním okraji rybníka. Je to nepravidelná, v podstatě však lichoběžná dvoupatrová barokní budova s mansardovou střechou s vikýři a lucernovou vížkou, do níž se vstupuje od severozápadu po mostě přes hluboký příkop. Fasády jsou jednoduché s bosáží nároží a středu vstupního průčelí. Na vstupní straně k zámku přiléhají budovy dvora a na východě od něj se rozprostírá anglický park, do jehož podoby zasáhl r. 1743 známý barokní architekt J. L. von Hildebrandt.
































Pohled do hradního příkopu:















Pohled na zámecký park a přilehlé budovy hradu:














Na závěr pohle od zámku ke kostelu sv. Vavřince ne který se podíváme příště:





Sníh ve větvích

5. února 2014 v 4:43 | Marie |  Příroda






























































Borotín

4. února 2014 v 6:34 | Marie |  Cestou necestou
Cestou z Chotovin jsme se ještě zastavili u zříceniny hradu Borotín:









Z historie Borotína

Borotín patří mezi nejstarší obce Táborska a již ve 12. století je dokladován jako majetek mocného jihočeského rodu Vítkovců. Jedna z větví tohoto rodu - páni z Landštejna - vybudovala na nedalekém skalním ostrohu nad potokem Tismenicí strážní hrad. Ten plnil důležitou funkci na staré zemské cestě z jižních Čech přes Borotín, Mezno a Miličín dále na sever k Praze. Ve stejné době jako hrad, tedy někdy začátkem 14. století, byl založen i borotínský kostel zasvěcený původně sv. Maří Magdaléně. Samotný Borotín vznikl patrně jednorázovým založením na místě původní nevýznamné vísky.

Roku 1333 byl Borotín povýšen na městečko. Z konce 14. století pocházejí doklady o tom, že Borotín měl právo útrpné a Šibený vrch západně od Borotína připomíná místo, kde stávala šibenice. Osudy Borotína v době husitských válek byly ovlivněny blízkostí Tábora. Mikuláš z Borotína byl od roku 1426 jedním z táborských hejtmanů, ale později od Táborů odpadl, a ti pod vedením Prokopa Holého počátkem května 1434 několik dnů hrad neúspěšně obléhali. Kolem roku 1446 se Borotín stal majetkem rytířského rodu Malovců z Malovic. Dodnes je připomíná jejich rodový znak, který se stal městským znakem Borotína. Naprostou zkázu znamenala pro Borotín třicetiletá válka. Nejen Borotín, ale i celé široké okolí byly několikrát vypáleny a vypleněny. Opuštěn byl i hrad, který v době obléhání Tábora koncem roku 1620 vypálilo císařské vojsko.

K rozmachu městečka došlo v první čtvrtině 18. století. Byla obnovena fara, pořádání výročních trhů, školní vyučování a sníženy robotní povinnosti. To již tvořil Borotín součást lobkowiczkého panství. Městečko znovu silně utrpělo v dobách neúrody a hladomoru v letech 1772-1774, jeho vývoj negativně ovlivnily četné požáry, z nichž ten největší v únoru 1863 zničil kostel, faru, školu a 44 stavení. V roce 1880 žilo v Borotíně více než 1000 obyvatel. Městečku se však vyhnula železnice, hlavní silnice a jakýkoliv rozvoj průmyslu. V té době také započal pokles počtu obyvatel.





Maloval - Dražan


Hrad Borotín - zříceniny gotického hradu


Východně od obce Borotín leží na ostrožně nad rybníkem zříceniny gotického hradu, jedna z mnoha zastávek Karla Hynka Máchy a kulisy natáčení pohádky "Honza málem králem" z roku 1976. Autobusem se k němu můžete dopravit do zastávky Borotín - Starý zámek nebo přímo z Borotína půlhodinovou procházkou. Přístup ke zřícenině umožňuje odbočka ze silnice Tábor - Praha v Sudoměřicích vlevo, směr na Sedlec-Prčice. Vlaková zastávka je v Sudoměřicích u Tábora, od hradu vzdálená asi dva kilometry. Pěší turisty přivede do Borotína trasa modré značky z Jistebnice (asi 10 km), nebo žlutá značka ze Střezimíře, případně z Balkovy Lhoty. Přímo k hradu vede i trasa červené značky z Tábora (asi 17 km).


Z HISTORIE HRADU


V historických pramenech se hrad poprvé uvádí k roku 1356 v predikátu Vítka z Borotína, který pocházel z jedné z větví nejmocnějšího jihočeského rodu Vítkovců, pánů z Landštejna, a který je i možným zakladatelem hradu. V držení jeho potomků zůstal pak hrad ještě téměř celé století. Jeho potomci Jan a Heřman byli přívrženci Husova učení a významnými postavami doby, Heřman z Landštejna a Borotína byl 16. října 1423 na Svatohavelském sněmu dokonce jako zástupce kališníků zvolen do dvanáctičlenné zemské vlády.
Další majitel hradu, Mikuláš z Landštejna a Borotína, byl od roku 1426 rovněž jedním ze spojenců a hejtmanů táborské strany. Roku 1434 se však moudře rozhodl přejít k umírněné koalici, čímž si 21. května 1434 vysloužil obležení Borotína táborským vojskem. Prudké počáteční zteči hrad odolal a na dlouhodobé obléhání neměli Táboři ve svízelné politické situaci ani pomyšlení. Od Borotína odtáhli ku Praze a do středních Čech, kde byla o několik dní později, 30. května, u Lipan vybojována jedna z rozhodných bitev, předznamenávající konec polních vojsk. Když se po klamném manévru rožmberských nechali sirotci vylákat a otevřeli vozovou hradbu, pronikl do ní vyčleněný jízdní oddíl, v němž kromě jiných bývalých táboritů nacházíme i Mikuláše z Borotína. Ten také prodal hrad Borotín před rokem 1446 svému spolubojovníku od Lipan Janu Malovcovi z Pacova.
Hrad poté mizí z písemných pramenů až do počátku 17. století, kdy jej roku 1613 potomek Jana Malovce Pavel prodává Kryštofu Vojkovskému z Milhostic. Jeho synové se zapojili do stavovského povstání a odplatou jim byl hrad i dvůr vypleněn a vypálen. Po bělohorské porážce byl Vojkovským hrad s dvorem, pivovarem, městečkem Borotínem a příslušnými vesnicemi konfiskován a prodán jako "zámek starý řečený Borotín" 16. března 1623 Polyxeně Lobkovské z Pernštejna. Ještě v témž roce se v další zprávě hrad popisuje "toho jest toliko jméno a zdi bez krovu zbořené, dvůr všechen spálený".
Paní Polyxena připojila Borotín ke svému jistebnickému panství, jehož osudy sdílel až do 20. století. Po dvou staletích v lobkovickém držení prodal Ferdinand z Lobkovic roku 1829 jistebnické panství železářskému podnikateli Janu Nádhernému z Prahy, který byl o devět let později povýšen do šlechtického stavu s přídomkem "z Borutína". Posledním majitelem panství z tohoto průmyslnického rodu byl v polovině 20. století Konstantin svobodný pán Nádherný z Borutína. Po roce 1948 se svými potomky emigroval, potomci žijí v Rakousku a Kanadě
V průběhu dalších staletí byly chátrající budovy hradu rozebírány na stavební materiál pro domky okolního obyvatelstva stejně jako na výstavný barokní dvorec v místě bývalého předhradí. Zejména západní část jádra výrazně poškodila těžba kamene. Ještě v polovině 19. století byly zbytky zdiva hradu mnohem výraznější, jak ukazují i kresby a rytiny v dílech F.A. Hebera a A. Sedláčka.








































BAROKNÍ HOSPODÁŘSKÝ DVŮR BOROTÍN

KULTURNÍ PAMÁTKA

Barokní hospodářský dvůr (zvaný Starý zámek) v Borotíně u Tábora je kulturní památkou rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 28.7.2003 (spisová značka Č.j. 9660/2001). Důvodem pro zapsání mezi kulturní památky je mimořádný urbanistický význam objektu: "... tento typ osově symetrické trojkřídlé dispozice s čelní vjezdovou branou (bez významnějších mladších přestaveb) se dochoval již velmi ojediněle. Lze tedy konstatovat, že areál hospodářského dvora Starý zámek patří mezi nejvýznačnější stavby svého druhu v jihočeském regionu a z hlediska své urbanistické polohy zřejmě nemá obdoby". Dnešní, v podstatě barokní dvůr má pozdně středověké nebo renesanční jádro. Přelom 18. a 19. století vtiskl dvoru klasicistní tvář, jehož součástí je kromě vykrajovaných štítů také červeně malované členění vnějších fasád.

HISTORIE OBJEKTU

Barokní hospodářský dvůr v Borotíně je situován naproti zřícenině středověkého hradu zvaného Starý zámek, po kterém podobně přijímá přídomek Starý zámek. Poprvé je dvůr uváděn roku 1557, kdy zaujímá místo, kde bývalo hned od založení hradu neopevněné předhradí s hospodářskými budovami. Nadále plnil funkci poplužního dvora, po vypálení hradu a jeho následném opuštění v roce 1620 zůstává jako samostatně fungující hospodářská jednotka v majetku rodu Lobkowiczů, kteří roku 1829 prodali hrad i se statkem baronům Nádherným. Po pozemkové reformě v roce 1923 se zde vystřídalo mnoho majitelů i nájemců, přičemž potomkům posledních majitelům byl objekt vrácen v restitučním řízení. Ti jej následně prodali a střídání dalších majitelů, kteří na objektu neprováděli ani základní udržovací práce přivedlo statek k jeho stávajícímu havarijnímu stavu.
























Pověst

Pramáti rodu Borotínů (Berta Vítkovcová z Borotína) se těžce prohřešila proti cti rodu (byla nymfomankou) a následkem toho jí stihla krutá kletba: Po své smrti musela nahá bloudit hradem a jeho okolím tak dlouho, dokud nevymře její poslední potomek. Světoznámý rakouský divadelní dramatik, Franz Grillparzer (1791 - 1872), použil tuto legendu pro svoji divadelní inscenaci ve Vídni pod stejným názvem "Pramáti" (Die Ahnfrau). Vítkovcové z Landštejna (předtím "z Borotína"), vymírají Mikulášem z Landštejna (v legendě a v divadelní inscenaci Franze Grillparzera vystupuje jako "Jaromír z Borotína" - tedy osoba historicky neexistující). Tento poslední člen rodu byl 1460 omylem zavražděn v lese nedaleko Bejšova. Legenda končí slovy: "Teprve nyní smrtí posledního Borotína byla kletba z pramáti sňata, takže se mohla uložit do rakve k věčnému spánku".

Ještě pár chotovinských...

3. února 2014 v 20:20 | Marie |  Cestou necestou
U kostela sv. Petra a Pavla v Chotovinách jsem si po dlouhé době užívala fotografování. Pořídila jsem tam snímky, které se týkaly nejen samotného kostela, ale i jeho blízkého okolí.

O tomto domě, který stojí v těsné blízkosti kostela, jsem si myslela, že je místní farou:












Později jsem si ale všimla tohoto domu, který má nad dveřmi latinský nápis. A protože se také nachází v blízkosti kostela i on by mohl být farou:















Tento domek jsem fotografovala i v roce 2012 Mrkající:


















V blízkosti kostela se nachází tento kříž:











Nedaleko kříže stojí tato socha, coby náhrobní kámen, dnes již asi neznámé dívky. V roce 2012 jsem se u této sochy zdržela déle a pořídila spoustu jejích snímků.



















O kousek dál se zapomenutý v křoví skrývá tento kříž:








Potěšením pro mé oko fotoaparátu, bylo toto staré okno:












A na závěr - jak jinak než klika. Smějící se Tentokrát se nejedná o žádný starý kousek, dokonce fotografie nejsou tak ostré jak by měly být. Mě se ale stejně líbí, protože se jedná o mojí první kliku, ve které se odráží okolní světMrkající:







Chotoviny - Křížová cesta

2. února 2014 v 5:29 | Marie |  Cestou necestou
Hlavním cílem naší procházky v pátek 31.1.2014; byla již zmiňovaná Křížová cesta u Chotovin. Hledala jsem na internetu o této Křížové cestě nějaké informace, ale bohužel jsem toho moc nenašla. O to víc, mě teď mrzí, že jsem si nevyfotografovala lépe informační tabuli, která stojí u prvního zastavení.Mrkající






V takovémto stavu byla nalezena Křížová cesta paní Ludmilou Mikulovou, která jí objevila při svém mapování kapliček na táborsku:







O rekonstrukci Křížové cesty jsem našla tyto informace:


Aneb o dokončení oné cesty ...
Jak to vlastně všechno začalo?

Studenti gymnázia Piera de Coubertaina v Táboře většinou moc příležitostí, vzhledem k náročnosti této školy, jak vyniknout ve výtvarné činnosti, nemají. Nám, studentům 3.D volitelného předmětu výtvarná výchova, se to díky naší třídní paní profesorce Aleně Šedivé a panu profesorovi Aleši Růžičkovi v loňském školním roce povedlo.

Obec Chotoviny se několik let snažila opravit místní křížovou cestu z roku 1808. Její stav před začátkem obnovy byl opravdu neutěšený. Pan starosta se s žádostí o pomoc na obnovení této cesty obrátil prostřednictvím p. profesorky Šedivé na studenty táborského gymnázia. Na nás studentech bylo nejen vymodelovat 13 keramických reliéfů, vyrobit figuríny ukřižovaných, ale i připravit text na informační tabuli, která bude umístěna hned u prvního zastavení.

Na počátku jsme si nikdo nedovedl představit, kolik práce nás během celého roku ještě čeká. V září 2011 nám pan profesor Růžička rozdělil jednotlivá zastavení křížové cesty a vypadalo to, že si každá dvojice vyrobí "své dva reliéfy" a bude hotovo. Prvním úkolem, který nás čekal, bylo vytvoření návrhu zastavení na papír.
Průběh práce

Poté, co jsme uviděli, jaké výtvory jsme vyrobili, nám došlo, že celá práce nebude zase tak lehká. Postupem času se vytvořila jasná dělba práce. Z některých se stali nosiči hlíny, z jiných přidržovači nástrojů, někteří se specializovali na modelování nohou a rukou, jiní tvarovali jen těla, a pak byla hrstka specialistů na modelaci obličejů. A tak jsme v hodinách kreslili návrhy, tvořili desky, nanášeli postupně hmotu s obrysy lidských postav, vytvářeli jednotlivé detaily, sušili, vypalovali a natírali burelem. Začátkem května práce na křížové cestě finišovaly. Na přípravě informační tabule a její konečné podobě se podílela celá naše třída. Pan profesor Růžička se svým synem dokončili malbu ukřižovaných na plechový podklad.

V červnu bylo vše hotovo a my si opravdu oddechli, že jsme to všechno zvládli. Práce to byla opravdu náročná a zabrala nám celý rok.

Po dokončení práce

18. srpna se konalo slavnostní otevření křížové cesty u příležitosti Chotovinských slavností. Co napsat závěrem? Snad to, že to byla i přes její náročnost opravdu zajímavá a podnětná práce, která v nás zanechá svou stopu hodně dlouho. Křížová cesta v Chotovinách je příspěvek nás studentů k vyjádření úcty k našim předkům a možná, že zanechá malinkou stopu i v našich současnících.

Teď už jen zbývá poděkovat p. profesorovi Růžičkovi za to, jak nám se vším pomohl, bez jeho pomoci bychom jen těžko tento kříž donesli do cíle.

Z iformační tabule jsme si vyfotografovali detail mapky křížové cesty, pro případ, že by jsme si nebyli jisti kudy dál. Prozíravost mého muže se nám hodila hned u třetího zastavení, kdy nás zmátlo několik cestiček vedoucích lesem.Smějící se


Původní mapa křížové cesty:



Pohled na křížovou cestu zhora:



KŘÍŽOVÁ CESTA


Křížová cesta je výtvarně zpracovaný popis událostí (obvykle ve formě čtrnácti zastavení) podle starokřesťanské tradice spojených s cestou Ježíše Krista od soudního stolce Pilátova až na jeruzalemské popraviště - horu Kalvárii.


Historický vývoj

Šíření křesťanství a znalosti evangelia vzbuzovalo od prvopočátku u křesťanů touhu i zvědavost poznat místa Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Od 4. století jsou doložené poutě křesťanu do Svaté země. Dochovaly se tzv. Poutnické knihy - zápisky a poznámky gramotných poutníků, v nichž lze nalézt důležité dobové popisy a hodnocení situace ve Svaté zemi. Lze vysledovat, že už v 5. století poutníci navštěvovali místa pašijových událostí, modlili se a pořádali procesí s rozžatými svícemi v rukou.

K vykonání poutě z Evropy na Blízký Východ koncem starověku a v raném středověku bylo potřeba odhodlání, pevné zdraví, dostatek financí a nezávislost. Většina obyvatel té doby neměla volnost pohybu, poněvadž byla nevolnictvím vázána ke své vrchnosti. Svatý Petronius, biskup z Bologne, vyšel prostým lidem vstříc a to tak, že dal ve své diecezi postavit napodobeninu Božího hrobu i dalších míst a včlenil je do terénu tak, aby nechyběla ani hora Golgota. Po něm stavěli repliky i jinde. Takto dostupná jeruzalémská místa byla vděčně přijata a hojně navštěvována. Poutníkům byly nabídnuty rozmanité formy pašijových pobožností např. K sedmi krokům Spasitelovým nebo K sedmi Spasitelovým pádům.

Do budování napodobenin svatých míst se později pustili i méně majetní lidé. Stavby se začaly zmenšovat na úroveň kapliček či pouhých sloupů. Rovněž vzdálenosti mezi místy se postupně zkracovaly. Pod vlivem františkánů se cyklus Křížové cesty později rozšířil i do jednotlivých zemí Evropy, v Německu od konce 15. století, kde měla Křížová cesta tradičně pouze sedm zastavení. Od doby kolem roku 1600 už mívala Křížová cesta tradičních čtrnáct zastavení, i když se můžeme setkat i s jiným počtem (např. 27 zastavení ve Starém Hrozňatově u Chebu). V roce 1731 konečně papež Klement XII. uznal tradičních františkánských čtrnáct zastavení za závazné pro celou katolickou církev a jeho nástupce roku 1746 je nadal plnomocnými odpustky. Do té doby cyklus Křížové cesty nalezneme v českých katolických kostelech jen sporadicky, od druhé poloviny 18. století se ovšem začínají objevovat v městských chrámech a v 19. století došlo k jejich masovému rozšíření i do venkovského prostředí. Někde se ke čtrnácti zastavením neformálně přidává ještě patnácté, zobrazující prázdný Ježíšův hrob.

V roce 1073 obsadili Svatou zemi muslimové, což křesťanský poutní ruch vážně narušilo. O to větší pozornosti se začala těšit evropská jeruzalémská místa. Ve 14. století byly křesťanské svatyně v Palestině svěřeny františkánům, přesto byli křesťané na území Osmanské říše spíše trpěni než vítání.

Na konci 17. století papež Inocenc XI. udělil františkánům výsadu zřizovat křížové cesty spojené s plnomocnými odpustky jako při pouti do Jeruzaléma. Podobně se zachoval papež Benedikt XIV., když v roce 1746 rozšířil plnomocné odpustky na křížovou cestu instalovanou se souhlasem diecézního biskupa v kostele, kapli nebo v terénu pod širým nebem.


Umístění křížové cesty

Křížová cesta v přírodě bývá zbudována jako řada kaplí nebo božích muk a vede často do kopce. V nejvyšším bodě je umístěn kříž jako 12. zastavení a zbývající dvě zastavení jsou poblíž.

Křížová cesta v kostele je nejčastěji ve formě obrazů nebo basreliéfů. Ve farních kostelech Římskokatolické církve je křížová cesta předepsána liturgickou normou.


Nábožná praxe
Pobožnost křížové cesty vykonávají římskokatoličtí křesťané nejčastěji v postní době a na Velký pátek. Procházejí se jednotlivá zastavení za modlitby, meditace a zpěvu.

Křížová cesta je spojena s plnomocnými odpustky. Kromě obvyklých podmínek (zpověď, sv. přijímání a modlitba na úmysl svatého otce) je nutné, aby byla meditace vykonána na křížové cestě v architektonickém smyslu (což je čtrnáct křížů, doprovázených obrazy jednotlivých zastavení), modlící se musí přecházet od jednoho zastavení k druhému (v případě společné modlitby postačuje, když přechází pouze jeden a ostatní ho sledují). Forma modlitby není předepsána, pro získání odpustků postačuje jakékoli zbožné rozjímání o umučení a smrti Páně, není ani nutné, aby byla jednotlivá zastavení rozjímána zvlášť. Ve východních katolických církvích, kde tato modlitba není zvykem, mohou patriarchové určit pro získání téhož odpustku jiné modlitby vztahující se k umučení Páně.


Seznam čtrnácti zastavení

Tradičních čtrnáct zastavení popisuje tyto pašijové události:
1. zastavení - Pán Ježíš odsouzen k smrti
2. zastavení - Pán Ježíš přijímá kříž
3. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem poprvé*
4. zastavení - Pán Ježíš potkává svou Matku*
5. zastavení - Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž
6. zastavení - Veronika podává Pánu Ježíši roušku*
7. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem podruhé*
8.zastavení - Pán Ježíš napomíná plačící ženy
9.zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem potřetí*
10. zastavení - Pán Ježíš zbaven roucha
11. zastavení - Pán Ježíš přibit na kříž
12. zastavení - Pán Ježíš umírá na kříži
13. zastavení - Tělo Pána Ježíše sňato z kříže
14. zastavení - Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu

Někdy je Křížová cesta rozšířena na začátku o zastavení Poslední večeře nebo v závěru o zastavení Vzkříšení.

Pět témat zastavení (označených hvězdičkou) nemají oporu v bibli. Proto bylo papežem Janem Pavlem II. v roce 1991 zavedeno nových 14 zastavení, kde těchto pět bylo nahrazeno novými podle evangelií.

Chotoviny - Křížová cesta

1. zastavení - Pán Ježíš odsouzen k smrti






2. zastavení - Pán Ježíš přijímá kříž








3. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem poprvé










4. zastavení - Pán Ježíš potkává svou Matku








5. zastavení - Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž








6. zastavení - Veronika podává Pánu Ježíši roušku







7. zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem podruhé








8.zastavení - Pán Ježíš napomíná plačící ženy







9.zastavení - Pán Ježíš padá pod křížem potřetí










10. zastavení - Pán Ježíš zbaven roucha







11. zastavení - Pán Ježíš přibit na kříž





12. zastavení - Pán Ježíš umírá na kříži
















13. zastavení - Tělo Pána Ježíše sňato z kříže








14. zastavení - Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu






Fotografií z Křížové cesty jsem udělala hodně a kdybych je měla vkládat jednotilvě, byl by článek asi nekonečný. Zvolila jsem tedy pro úpravu fotografií koláže. Jestli se chcete někdo podívat na Křížovou cestu bez kolážové úpravy, můžete nahlédnout do GALERIE.

Chotoviny - kostel sv. Petra a Pavla

1. února 2014 v 4:31 | Marie |  Cestou necestou
Včera 31.ledna 2014 jsme podnikli společně s Jaruškou a Kájou náš první letošní společný výlet. Zajeli jsme se podívat k nedalekým Chotovinám na Křížovou cestu, o níž jsme se s Mikym dozvěděli při návštěvě Čajovny Na stezce v Nadějkově, kde se konala přednáška na téma: Kříže, kapličky, kaple - stavby s duchovním zaměřením na Táborsku, s Ludmilou Mikulovou.


Fotografie pořízené během přednášky:











Křížová cesta se nachází v těsné blízkosti kostela sv. Petra a Pavla a i když jsme tento kostel už s Jaruškou fotily v březnu 2012, neodolaly jsme a pár jeho snímků jsme opět pořídily. A protože tento kostel už na svém blogu mám, hledání informací bylo jednoduché - zkopírovala jsem je z článku, který jsem tenkrát napsala.Smějící se


Chotoviny a okolí byly zřejmě osídleny již ve starších dobách. Svědčí o tom nálezy kamenických sekyrek a bronzových kroužků a náušnic. V okolí kostela byl v roce 1921 odkryt hrob patřící zřejmě prvním křesťanům z 9. - 12. století.

Farní kostel sv. Petra a Pavla stojí na nejvyšším místě 559 m nad mořem. Původní dřevěný kostel byl zřejmě postaven kolem roku 1000 - vzhledem k nálezu zvonu s letopočtem 1010. Zděná stavba byla postavena v gotickém slohu ve 14. století pány z Rožmberka. Nynější podoba je od poslední přestavby v letech 1781-86.

V pamětní farní knize je zaznamenána pověst o založení kostela. Kostel měl být postaven prý vystaven na protějším vršku směrem k Sedlečku. Co za den bylo vystavěno, druhý den stálo na místě nynějšího kostela. Když se to po tři dny opakovalo, byla stavba u Sedlečka zastavena a kostel na novém místě bez základů, tímto zázračným způsobem započatý, dostavěn. Pověst byla oživena při stavbě věže, kdy bylo zjištěno, že kostel skutečně nemá základy.

V husitských dobách byl kostel spolu s farou pobořen a zpustl. Teprve roku 1645 dal tehdejší pán na Chotovinách a patron kostela Mikoláš Aleš Víta ze Rzavého pobořený kostel obnovit. Větších oprav se kostelu dostalo v polovině 18. století za faráře Herolda, kdy byla přistavěna věž. Za majitele panství kardinála Migazziho byl kostel v letech 1781-86 přestavěn. Původní gotický sloh tehdy téměř zmizel. Gotické prvky presbytáře jsou patrny na půdě kostela.

Na levé straně presbytáře je původní gotický svatostánek.

Další oprava byla provedena roku 1823 již novým majitelem panství Janem Nádherným, který přistavěl ke kostelu rodinou hrobku v empírovém slohu.

Hlavní oltář má obraz od Felixe Lejchera z Vídně.
Na levém postraním oltáři je obraz Matky Boží ze 13. století, který kostelu daroval kardinál Migazzi z vídeňské obrazárny. Nyní je zde umístěna kopie, zatímco originál je umístěn v Národní galerii v Praze.
Na pravém oltáři je obraz sv. Jana Nepomuckého.
Další významnou památkou jsou kazatelna a křtitelnice z 18. století.


Ještě než vám ukáži fotografie kostela, ukáži vám daňky, které jsme potkali cestou do Chotovin:






A teď už zasněžené fotografie kostela sv. Petra a Pavla:




















































































Jestli se chcete podívat na fotografie kostela sv. Petra a Pavla pořízené v březnu 2012, můžete nahlédnout ZDE.