Červen 2014

Nadějkov - zámek

29. června 2014 v 18:31 | Marie |  Cestou necestou
V písemných pramenech se ves Nadějkov poprvé uvádí až roku 1373 v souvislosti s majitelem tvrze a celého panství Ahníkem z Nadějkova. Z bývalé tvrze se dochoval zbytek bašty, který se nachází u nynějšího zámku. Na počátku 16. století se Nadějkov dostal do majetku rodu Doudlebských z Doudleb. Bedřich z Doudleb v letech 1570 až 1584 nechal tvrz přestavět v renesančním slohu.
Poslední z rodu Doudlebských z Doudleb, kteří vlastnili Nadějkov byl Jiří František, který roku 1668 prodal nadějkovské panství Mikuláši z Germersheimu v Harpershofu, měšťanu z Menšího Města pražského. Majitelé Nadějkova se pak často střídali. Roku 1702 je koupil Václav Norbert Oktavián Kinský ze Vchynic. O tři roky však i on Nadějkov prodal. Novým majitelem se stal rytíř Jiří Bořek Dohalský. Od té doby se majitelé hospodářství i tvrze opět poměrně často střídali.
Roku 1761 získal tvrz i hospodářství Antonín Ferdinand Feuerstein. Ten roku 1781 dal přestavět tvrz do podoby barokního zámku. Podle aliančního erbu nad vstupem mohla být přestavba dokončena až za Antonínova synovce Antonína Františka. Roku 1803 prodal panství pražskému měšťanovi Janu Tuscanimu. Dalším majitelem byl od roku 1843 Karel hrabě Vratislav z Mitrovic, jehož dcera Karolína Kokořovcová z Kokořova provedla po roce 1863 značné vnitřní úpravy, vnější barokní podobu zámku však zůstala zachována. Po bezdětné hraběnce Karolině zdědil Nadějkov r. 1917 akad. malíř Karel Beck, roku 1936 jej koupila rodina Segerova.
Po roce 1945 byl zámek Segerům zkonfiskován. Roku 1952 byla provedena generální oprava a v zámku byla umístěna škola. Po roce 1989 byl vrácen původním majitelům a znovu upravován. Celý objekt je dobře zachovalý. Soudě podle exotické adresy vlastníka v katastru nemovitostí žiji Segerové v cizině a zámek samotný je nabízen k prodeji.
Zámek se nachází v rozlehlém parku, jehož součástí je velký Mlýnský rybník. Park je udržovaný, stejně jako jeho část táhnoucí se dozadu podél rybníka, která je vroubena letitými stromy.
Zámek je jednopatrový trojkřídlý, jeho hlavní část je protáhlá, boční křídla vybíhající do dvora jsou naopak poměrně krátká. Celý objekt je krytý mansardovou střechou. Průčelí z roku 1781 se vyznačuje bohatými ozdobnými profily nadokenních říms i podokenních výplní. V hlavním křídle je ve střeše věžička s fungujícími hodinami.
ZDROJ - Hrady.cz Pavel Vítek & Zany
































































































Na závěr stín javorových listů zachycený na stěně zámku:








Nadějkov - kostel Nejsvětější trojice

26. června 2014 v 5:18
Nadějkov leží na hranici Jihočeského a Středočeského kraje. Celé území obce se rozkládá v přírodním parku Jistebnická vrchovina. Zdejší krajina, která nebyla v nedávné minulosti příliš zasažena intenzivním zemědělstvím, si zachovala osobitý ráz a zůstala domovem řady cenných rostlinných i živočišných společenstev. Pro svou malebnost a neporušenou přírodu se také stala vyhledávanou rekreační oblastí. Nejvýznamnějšími stavebními památkami Nadějkova jsou barokní kostel Nejsvětější Trojice a zámek, který vznikl přestavbou tvrze ze 14. století. V osadách se zčásti zachovaly původní roubené chalupy. Téměř na všech návsích a při cestách najdeme pečlivě udržované drobné sakrální stavby - boží muka, zvoničky a kříže, k nimž se často váže vyprávění o tragické události. Okolím obce vede také několik značených turistických tras a cyklostezek, v zimě zde naleznete značené a udržované lyžařské stezky pro běžkaře. První písemná zpráva o Nadějkově se objevuje v první polovině 14. století. Další zpráva z roku 1416 se týká se majetku Jindřicha z Nadějkova, purkrabího na Příběničkách a v Příbrami. V místech dnešního zámku tehdy stávala kamenná tvrz, obehnaná vodními příkopy. Počátkem 16. stol. se na 150 let stali pány Nadějkova rytíři Doudlebští z Doudleb na Malši. Byl to starý šlechtický rod, známý již ve 13. stol. který měl v erbu postavu rytíře s taseným mečem v modrém poli. Po roce 1570 přestavěli Nadějkovskou tvrz a obklopili ji rybníky. Roku 1666 Jiří František Nadějkov prodal . Hraběnka Karolina Vratislavová - Kokořová. Opravila zámek a nechala upravit zámecký park. Zámek odkázala akademickému malíři Karlu Beckovi, který je autorem několika obrazů v místním kostele. Roku 1936 zakoupila zámek s velkostatkem rodina Segerova, v jejímž majetku je dosud.


V Nadějkově jsem vyfotografovala kostel Nejsvětější trojice. Tento malovaný obraz kostela jsem se svolením paní servírky vyfotografovala na stěně v místní restauraci.





































































Růžička vyfotografovaná ve farské zahradě:






Buk v Nadějkově

24. června 2014 v 5:24 | Marie |  Cestou necestou
Minulý týden jsme navštívili s Mikym naší kamarádku a kolegyni z práce Kačenku, která bydlí v Nadějkově. Již několikrát jsem o Kačence na mém blogu psala a vždy to bylo ve spojitosti výletu do okolí Nadějkova, který jsem společně podnikli. Ne, jinak tomu bylo i tentokrát. Než se, ale vydáme za naším výletem, provedu vás alespoň trochu po Nadějkově. A začnu krásným starým bukem, který mají v Nadějkově v zámeckém parku.























































































Příště něco více o Nadějkově a nadějkovský kostel.Mrkající

Zeměráj -klika

21. června 2014 v 6:48 | Marie |  Kliky
Nebudete tomu věřit, ale i v Zeměráji se mi podařilo do mé sbírky klik pořídit nový přírůstek.










No, řekněte sami, není úžasná?MrkajícíSmějící se

Zeměráj - kopretinově

20. června 2014 v 6:35 | Marie |  Cestou necestou
Dnešní článek věnuji pouze kopretinám, které nás v Zeměráji provázely kolem vyznačených cest a které svou bílou něžnou krásou dělaly pobyt v Zeměráji ještě hezčí.



































































Zeměráj - stezka NABOSO

19. června 2014 v 4:55 | Marie |  Cestou necestou

Stezka naboso


I ty nejdůmyslněji konstruované značkové boty jsou pro člověka nepřirozené. Pokud si boty sundáme a chodidlo přestane být podepřené podrážkou, prsty se při chůzi přirozeně roztáhnou, váhu začneme přenášet více na špičku - hlavně na bříško pod palcem a pata se naopak odlehčí. Díky tomu člověk automaticky zaujme vzpřímený postoj, kráčí pružně a lehce, jít naboso shrbeně je téměř nemožné.
Chození bez bot po nerovném terénu je zdravé, uvolňující, nabíjí energií a radostí. Naše bosá chodidla se rázem stanou zdrojem mnoha poznatků. Začneme vnímat teplotu, vlhkost i proměny terénu, zcela samozřejmě se začneme vyhýbat hmyzu či hlemýžďům, stáváme se součástí přírody. Prostřednictvím našich nohou se tak dostaneme opět do přímého kontaktu se Zemí, vrátíme se ke kořenům lidské přirozenosti. Země uvolní psychické napětí, očistí nás i od napětí elektrického, které nás zahlcuje díky převažujícímu pobytu v umělých hmotách bez uzemnění. Stimulací reflexních bodů na chodidlech aktivujeme imunitu, studené nohy se prohřejí. Mimořádně pozitivní vliv má chůze naboso na prevenci vzniku plochých nohou. Při chůzi bez bot se zapojují správně všechny svaly, které ovlivňují správný vývoj klenby.
V Zeměráji můžete dopřát svým nohám odpočinek a mimořádný smyslový zážitek. Na 1 km dlouhé stezce budou jemně masírovány chůzí po mohutných balvanech i drobných valouncích, chlazeny vodou i stinným loubím keřů lemujících okraj historických políček, provoněny loukou starých časů i lesem. Celý povrch stezky je upraven tak, aby se nohy po tomto zážitku cítily jako znovuzrozené. Jednotlivé úseky jsou vysypány či vytvořeny z mnoha druhů přírodních materiálů. Stezka je navíc doplněna řadou stanovišť, na kterých mohou návštěvníci získat hravou formou nové poznatky o české přírodě. Chůze naboso je jako tanec, celé tělo je v souladu se sebou i s přírodou, se Zemí. Stačí jen sundat boty a dělat to, co naši předkové dělali odnepaměti. Jít naboso!

Pokud jste si přečetli tento článek zapůjčený ze stránek ZEMĚRÁJE, tak musíte uznat, že lepšího doporučení pro vyzkoučení stezky Naboso není. My jsmese také neodolali a rozhodli se stezku si projít.












Tak, botky máme dole a můžeme jít.
Travnatou cestičku brzy vystřídaly kameny dřevěné klády. Tady se nám šlapalo ještě dobře.Mrkající







Brzy se nám, ale příjemná cestička proměnila v rozhňahňané blátíčko.






Po blátíčku přišla na řadu studená voda v potůčku, kde si můžete špinavé nožky pěkně umýt.








Po studeném vodním osvěžení pokračujeme statečně dál:













Stezku provází zábavná a poučná zastavení pro děti:





Někdy, ale zaujmou i dospělé, Miky tomuto obřímu hnízdu nedokázal odolat. Mrkající







Mikyho jsme z hnízda vyhnali, byť se bránil slovy: "Straka přece patří do hnízda."Smějící se a vydali se dál. Stezka nás vedla přes kameny, kulatiny, jehličí, šišky nebo nalámané větvičky.











Poctivě jsem prošla vším, snad akorát tento úsek z borovicovýma šiškama jsem vynechala. Jak řekl Miky šlápnutí na ně připomíná šlápnutí na střep - Miky jako jediný z nás je zvládl projít:






A ani po tomto zážitku ho humor nepřecházel. Jako důkaz jedná ladná holubička na přírodní kladině:





Stezka nás provedla pěknými zákoutími:






















Nakonci stezky,kdy už si nohy vyzkoušely možné i nemožné nás čekal nádherně jemný písek:








A jako bonus této opravdu moc pěkné a záživné stezky nás čekal krásný výhled na historickou vesničku:









Zeměráj - k hospůdce

18. června 2014 v 6:56 | Marie |  Cestou necestou
S historickou vesničkou jsme se rozloučili a vydali sa dál, kolem pasoucích se ovcí k hospůdce.











Ještě než jsme došli k hospodě, zastavili jsme se u malého rybníčka:







V rákosí se schovával skokan:







Za rybníkem byly vidět domky z EKOPARKU:






Naproti rybníku stojí mohyla, kterou jsme si také prohlédli:











A tady už se přes druhý rybník koukáme na bývalý statek ve kterém se ukrývá hospoda:








Račme vstoupit dál:















Aby jste si mohli něco v hospodě koupit musíte si vyměnit měnu. V Zeměrájí se totiž neplatí korunou českou, ale smíšky. Jeden smíšek = 10 korun českých. My jsme si s Mikym vyměnili 50 korun za 5 smíšků, za ty jsme si pak koupili hrachovou polévku a dvě výborné medové placičky.





Dnešní prohlídku Zeměráje zakončím šípkouvou růží, kterou jsem vyfotografovala proti nebi:





Příště se společně projdeme stezkou NABOSO.

Zeměráj - historická vesnice

17. června 2014 v 7:06 | Marie |  Cestou necestou
Po představení jsme si šli prohlédnout historickou vesničku. Než jsme k ní došli zastavili jsme se na chvíli u pasoucích se koz.





K vesnici vedla cesta lemovaná kopretinami, na jejíž konci nás uvítala vstupní brána.






Tyto fotografie jsem pořídila ještě před tím, než jsem prošla branou. V pravém rohu je vidět příkop, který je vykopán kolem celé vesnice.






A tady už jsme uvnitř vesnice a zvědavě si prohlížíme domky zvenčí i zevnitř.




















Na této fotografii si kromě rybářské sítě, můžete prohlédnou v pravém dolním rohu soupravu na křesání - ocílku a pazourek.





Byla zde k vidění i ukázka zpracování lnu.




A mohli jste zkusit umlýt mouku.







Před některými domy byli místní osadníci a ukazovali nám řemesla našich předků.



















Za domy mají udělané malé zahrádky.











Mikymu se ve vesnici líbilo natolik, že si jeden z opuštěných domků nejdříve prohlédl, pak vyzkoušel jak se sedí na lavičce před domem a nakonec ho obsadil a se sekerou v ruce dával všem kolemjdoucím najevo, že teď už je dům jeho.Smějící se




Ve vesnici nechyběl ani kurník pro slepice.






Uprostřed návsi je vysazená lípa.







A na závěr ještě celkové fotografie vesnice a informace oní.




















A příště se podíváme do místní hospůdky.Mrkající

Zeměráj - divadelní představení

16. června 2014 v 7:46 | Marie |  Cestou necestou
Do divadelního představení nám zbývalo ještě trochu času, a tak jsme si ho zkrátili skládačkami, které zde měli připravené pro děti:




Divedelnímu představení předcházela hudební skupina Slunce, která nás potěšila svými písněmi:



















Po hudebním vystoupení jsme se přesunuli do doby dávno minulé, do historie naší vlasti - do starých pověstí českých.

Příběh začíná vyprávěním o vladykovi Krokovi, který vyslal své družijníky, aby našli místo pro vystavení nového hradu. Družijníci došli na vysokou skálu, kde byl postaven nový hrad, podle polohy nazván Vyšehrad:







Po smrti Krokově se ujaly vlády jeho tři dcery.

První nejstarší Kazi znala všeliké býlí a koření i jeho moc. Jím hojila různé neduhy, než i pouhým slovem krotila bolesti, zažehnávajíc je jménem mocných bohů a duchů. Usídlila se na hradě nesoucí její jméno Kazín.







Druhá dcera Krokova se jmenovala Teta. Ta záváděla obřady k poctě bohů a běsů, učila lid se jim klanět a rozličné oběti činiti. Sídlila na hradě Tetín.








Najmladší dcerou Krokovou byla Libuše. S posvátnou bázní mluvili o ní, že bývá u vytržení, že se jí mění tvář i oči, když zahoří věštebným duchem, když hledí v budoucna šero a vidí, co nastati má. Lidé ji uznávali, jako kněžnu nade všemi.







Když Libuše zemřela ztratily dívky z její družiny dřívější vážnost. Začaly proto nenávidět všechny muže a nakonec jim vypověděly boj. Dívky vedené bojechtivou Vlastou se opevnily na hradě Děvíně. Odtud podnikaly proti můžům výpady. Vlasta krutě nenáviděla mladého vladyku Ctirada a nastrojila mu past. Jednou našel Ctirad v lese spoutanou dívku. Ustrnul se nad ní a osvobodil jí. Jmenovala se Šárka.











Osvobozená Šárka nabídla Ctiradovi a jeho družině medovinu. Znavení a medovinou omámení muži usnuli. Šárka podala Ctiradovi roh a vyzvala ho, aby na něj zatroubil. Na toto znamení čekaly ukryté ženy vedené Vlastou a opilé muže pobily.












Druhá verze příběhu praví, že po drobných šarvátkách se muži a ženy smířili při společném hodování. Společné hodování pak skončilo, tím co naším předkům nebylo cizí, dnes bychom konec tohoto příběhu mohli shlédnout v televizi až po 22. hodině, jako program s hvězdičkou.Smějící se











Příběh divadelníků nás provedl divokou dobou pohanskou, kdy o ukřižovaném synu božím u nás ještě nikdo nic nevěděl.






V té době době dávno minulé uctívali naši předkové krom jiných také boha Triglava, jehož vláda sahala na nebasa, zem i podsvětí.





Spory tehdy soudil obětní kněz zvaný Žrec. V našem příběhu přišli požádat o rozřešení tři muži, kteří ukořistili nevinou dívku. Nemohli se mezi sebou dohodnout, kterém z nich dívka náleží.














Žrec přikázal mužům, ať mezi sebou o dívku zápasí. Kdo v poctivém boji zvítězí, ten ji dostane.













Bojovník který vyhrál, však zvítězil podvodem. Žrec jeho opovážlivost krutě potrestal a zajté dívce daroval volnost.












A čas plynul dál a my se přesouváme na konec devátého století, kdy vstoupilo do naší země křesťanství. Sochy starých bohů se kácely a nahrazovaly je symboly kříže.


















A tímto ukázku z divadelního představení spolku Berounští měšťané končím. Příště se podíváme do historické vesnice.

Zeměráj - Slavnosti slunce

15. června 2014 v 13:20 | Marie |  Cestou necestou
Včera 14.6. 2014 jsme se vyjeli podívat do záživného parku ZEMĚRÁJ, kde se konaly Slavnosti slunce. Na tuto akci nás upozornily plakáty, který u nás v Táboře vysely snad na každé autobusové zastávce. A štěstí nám přálo, protože jsme měli s Mikym oba sobotu volnou a Jaruška s Kájou byli také pro. A tak jsme včera kolem deváté hodiny společně vyrazili směrem k malé obci Kovářov, kde se zážitkový park ZEMĚRÁJ nachází.

Nejdříve plakát, který nás k výletu zlákal:








A teď už vstupní brána do ZEMĚRÁJE:




















Mapa zapůjčena ze stránek ZEMĚRÁJE.


Po zakoupení vstupenek vcházíme dovnitř a jdeme se podívat na Svatyni:











Uprostřed svatyně stojí bůh, kterému je možné obětovat:
























Na stromy rostoucí na svatyni je možné pověsit vlastnoručně vyrobený amulet a v duchu vyslovit své přání, které by se vám mělo vyplnit:






Amulety se vyráběli na jednom ze zastavení, které v areálu jsou. Bohužel nemám celková záběr výrobny amuletů. V pozadí této fotografie, je v dálce malý kousek výrobny amuletů vidět:





Z blízka už jsem pár fotografií pořídila:
















Od svatyně byl pěkný výhled na historickou vesnici, kam se později také podíváme. My jsme, ale zatím zůstavali v blískosti svatyně, protože jsme čekali na divadelní vystoupení, které se zde mělo konat.






Tak pro dnešek už jenom rozkvetlou šípkovou růži a příště budeme v naší návštěvě ZEMĚRÁJE pokračovat:





Archeopark Na Jánu v Netolicích

13. června 2014 v 6:06 | Marie
Procházkou po Netolicích, jsme se pomalu přesouvali do archeoparku, jehož součástí je i hradiště, které je vidět již z dálky.




Arceopark

Na magickém místě akropole bývalého přemyslovského hradiště na vrchu sv. Ján, přímo v městské památkové zóně v Netolicích, vzniká postupně od roku 2004 archeologický park, zaměřený na málo známé období vzniku českého státu v raném středověku v 10. -13. století. Jde o první jihočeskou archeologickou památkou prezentovanou formou přímé rekonstrukce.
V souvislosti se vznikem přemyslovského státu vyrostla v Čechách od poloviny 10. století řada knížecích správních hradů jakožto center provincií. Na síti těchto hradů, sídel knížecích správců - kastelánů, byl založen i nejstarší správní systém českého státu, tzv. hradská soustava. Právě jedním z nich byl i netolický hrad. První písemná zmínka o netolickém hradě je v latinsky psané Kosmově kronice "Chronica Bohemorum" k roku 981, jako o pomezním hradě, spolu s Chýnovem a Doudleby. Nejstarší jménem známý knížecí kastelán Nemoj se připomíná již v roce 1167. Raně středověký kastelánský hrad stál na skalní ostrožně obtékané potokem Rapačov. Netolický hrad a trhová osada byly v té době významným knížecím a královským správním, vojenským a obchodním centrem značné části Jižních Čech na křižovatce několika obchodních stezek. Nejznámější z nich byla Linecká stezka do Rakouska a Zlatá do Bavorska.
Na bývalé akropoli hradiště používané již v ranném středověku i jako farní pohřebiště stával kostelík sv. Jana , který byl zrušen v roce 1788 při reformách císaře Josefa II. Dodnes jsou zde zachovány mohutné valy opevnění a nachází se množství zbytků keramiky, předmětů a kosterních pozůstatků z 10-14. stol.
Do poloviny 20. století, než celý areál zpustnul, zde bývalo oblíbené výletní místo s parkem, výletním hostincem, kuželníkem a tanečním parketem.
Na akropoli hradiště již několik let provádí společnost Archeos archeologický průzkum, na jehož základě a v rámci projektu Historická krajina Netolicko, vzniká postupně archeologický park na způsob open-air museum. Do roku 2006 by měl být dokončen první objekt, jako ukázka opevnění, kterým je část raně středověké kamenné hradby a dřevěná palisáda se strážní věží, ta bude zároveň sloužit jako rozhledna, s výhledem na město a panoráma Šumavy. V dalších etapách by měly v areálu postupně vzniknout objekty, jako návštěvnické centrum, ukázky bydlení, řemeslnických dílen, velmožský palác a uvažuje se i obnovení kostela sv. Jana v raně středověké podobě. Současně se připravuje ve středověkých sklepích Muzea JUDr. Otakara Kudrny i expozice ranného středověku a hradiště.
Všechny práce jsou prováděny archeologicky doloženými dobovými technikami, s ověřováním si původních technologií, materiálů i nástrojů. Vzniká tak návštěvnicky přitažlivý produkt cestovního ruchu, který bude cenný jak z hlediska věrohodné prezentace historických stavebních detailů, tak vědeckého, výzkumného ale i výchovného, s možností pořádání množství různých kulturních a výchovných akcí. Zároveň bude na tomto půvabném místě rehabilitována jedna z nejvýznamnějších jihočeských kulturních památek z doby vzniku Českého státu a vráceno jí důstojné místo, které jí v historii právem náleží.


K archeoparku jsme šli přes most, který střeží socha Jana Nepomuckého:













Historie Hradiště

Netolické hradiště je obecně řazeno k přemyslovským správním hradům jihočeské oblasti, budovaným v době počátků českého státu v průběhu 10. století. Hradiště patřilo spolu se starou Práchní a Chýnovem ke správním střediskům jižních Čech, vystavěných starobylým způsobem, předcházejícím době kamenných hradů a měst. Hrad měl dobré podmínky k rozvoji, zejména díky vhodné poloze na obchodní stezce z Lince do Prahy v relativně méně osídlené jihočeské krajině. Archeologický výzkum dosud prokázal intenzívní osídlení od 10. století do zániku správní funkce hradu. Z 12. a 13. století již disponujeme písemnými údaji o netolických kastelánech a o podhradí s kostelem sv. Václava. Na počátku 12. století (listina z roku 1088 vznikla zřejmě až v prvních desetiletích 12. století) máme doklad o důchodu z Netolicka, který patřil knížeti, avšak jeho poměrná část byla odváděna vyšehradské kapitule, tedy církvi. K roku 1253 je v listině Přemysla Otakara II. jmenován kastelán Jaroslav jako svědek právního úkonu, který stanovil i privi­legia vyšehradské kapitule. Brzy poté však hrad postupně ztrácel na významu, neboť mu začala konkurovat nová královská střediska České Budě­jovice a kamenný hrad Hluboká. Celá oblast pak přešla pod správu kláštera Zlatá Koruna. Na ploše akropole poblíž zaniklého kostela sv. Jana zůstalo ještě dlouho významné farní pohřebiště. V 19. století byl na místě zapomenutého hradu zřízen hostinec s výletním místem. Až současná památková péče a archeologické výzkumy znovu vzkřísily význam hradiště pro veřejnost.


A to už se blížíme k hradišti:





Cesta nás vede kolem archeologických vykopávek, na tomto místě stával dříve kostel:


















Areál archeoparku je poměrně rozsáhlý. My jsme si prohlédli akorát samotné hradiště, odkud byl krásný výhled na Netolice a pak už jsme spěchali k autu a domů:





















Pohled z hradiště na Netolice:











A to už je z našeho posledního výletu opravdu všechno.Usmívající se

Netolice

8. června 2014 v 8:08 | Marie |  Cestou necestou
Ze zámku Kratochvíle jsme se ještě vrátili do města Netolice, kde jsme se chtěli podívat do archoparku, který zde mají. Tam se, ale podíváme příště. Dneska malá procházka samotnými Netolicemi:

Netolice

Město Netolice leží ve zvlněné krajině obklopené rybníky, v šumavském podhůří v nadmořské výšce 427 m, zhruba na poloviční cestě z metropole jižních Čech, Českých Budějovic, do Prachatic.
O starobylosti osídlení svědčí množství mohyl a pohřebišť v okolí, pocházejících ještě z doby bronzové. Slované se na Netolicku usadili zřejmě již v 8. století, kmen obyvatel Netolici je uváděn mezi vůbec prvními na území Čech. Nejstarší zachovaná písemná zmínka v Kosmově kronice z roku 981 v popisu slavníkovského panství uvádí, že mělo "na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Důdleby, Netolice". Po vyvraždění Slavníkovců 995 se netolický hrad dostal do vlastnictví vládnoucího rodu Přemyslovců. Díky strategické poloze na křižovatce důležitých obchodních stezek z jižních oblastí a Pasova do nitra české kotliny se netolické hradiště na vrchu sv. Ján stalo důležitým obchodním a správním centrem celého kraje, kde sídlil knížecí správce. Poprvé se připomíná v roce 1167 Nemoj. Původní trhová osada vznikla v podhradí kolem kostela sv. Václava. V nedávné době se zde archeologům podařilo najít i zbytky hradeb. Po založení Zlaté Koruny králem Přemyslem Otakarem II. ve 13. století přešly Netolice do majetku tohoto cisterciáckého kláštera. Jižně od původní trhové osady s kostelem sv. Václava bylo založeno nové město s rozsáhlým, téměř hektarovým náměstím a kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli zničili Vítkovci klášter a poplenili i Netolice a okolní krajinu.
V čele městské samosprávy stál rychtář, který se uvádí poprvé v písemných pramenech roku 1317. Nejstarší užití městského znaku na pečetích se zachovalo z roku 1326. Husitských válek se někteří Netoličtí aktivně účastnili na straně husitů. Zvláště při tažení Jana Žižky roku 1420 proti klášteru Zlatá Koruna a Prachaticím, které monopolně ovládaly výnosný obchod se solí, byla záminkou snaha zbavit se konkurence. O rok později byl husity zničen i rožmberský strážní hrad Poděhusy nedaleko Netolic. Roku 1468 král Jiří z Poděbrad udělil městu výroční trh na den sv. Václava. Celkem mělo město právo čtyř výročních trhů. V témže roce obsadil město a vytvořil zde svou základnu známý válečník rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec. Začátkem 16. století připadlo město rodu Rožmberků. V druhé polovině 16. století došlo k jedné podstatné změně v okolí Netolic. Nedaleko města stál dvůr Leptáč, který byl majetkem známého stavitele rybníků a rožmberského správce Jakuba Krčína z Jelčan. Vladař Vilém z Rožmberka s ním tvrz vyměnil za Sedlčany a nechal zde v bažinatém terénu postavit italským stavitelem Baltazarem Maggim z Arogna renesanční lovecký zámeček Kratochvíli, kolem kterého byla zřízena rozsáhlá obora pro zvěř. V roce 1599 se v letohrádku delší dobu zdržoval se svým dvorem poslední z Rožmberků Petr Vok.
V největším rozkvětu postihla město krutá rána: za třicetileté války, v roce 1619, bylo dobyto a vypáleno císařským vojskem generála Dampierra. Ze 143 domů bylo spáleno 107, včetně kostela Panny Marie, a obyvatelstvo bylo povražděno. Z tohoto neštěstí se město vzpamatovávalo jen pomalu. Po Rožmbercích netolické panství získali v roce 1622 Eggenberkové a roku 1719 Schwarzenberkové. Na unikátním zobrazení města z roku 1686 i na obraze o století mladším je zachyceno náměstí a domy s dřevěným loubím. Dřevěné domy v zástavbě malého města mají ještě mnoho společných prvků s nejstaršími venkovskými objekty. Novodobý rozkvět města nastal v 18. a 19. století, kdy byly postaveny nové školy, radnice, železniční trať atd. V 19. století byly Netolice i sídlem okresního úřadu a soudu.
Významnou roli v hospodářském životě hrály již od středověku netolické trhy. Díky poloze na křižovatce obchodních cest, rozhraní Šumavy a zbudovských Blat, části Českobudějovické pánve, bylo město významným obchodním centrem. Na každotýdenních trzích se obchodovalo hlavně s koňmi a dobytkem. Například ještě před druhou světovou válkou zde bývalo najednou až 3000 kusů dobytka a koní. Díky tomu zde prosperovalo téměř třicet trhových hospod. V roce 1945 osvobodila město 26. pěší divize armády Spojených států. Byla zde podepsána i dohoda o demarkační čáře mezi americkou a Rudou armádou.
V poválečném období se rozvíjela především oblast zemědělské i průmyslové výroby, velkou tradici v Netolicích má rybníkářství, chov koní a pekařství, kterým jsou věnovány samostatné stránky.


Radnice v Netolicích:


















Městský znak

Užití znaku města, Madony s Ježíškem na lavicovém trůně, je doloženo již roku 1326. Na jedné pečeti z 16. století je pod nohama madony vložen štítek s praporcem. Jedná se patrně o osobní znamení rychtáře. Koncem 18. století se tento praporec s pěti červenými pruhy na bílé půdě začal z nepochopení užívat jako druhý znak města. Dochoval se tak například na fasádě staré radnice, své uplatnění našel také za komunistického režimu, kdy symbolika Madony byla nežádoucí.
Správná podoba znaku města zobrazuje v červeném štítě Pannu Marii se zlatou korunou na gotickém trůně s Ježíškem a stříbrným půlměsícem pod jejíma nohama. Prapor s pruhy je v současnosti symbolicky používán opět jako znak městského úřadu.







Kostel Nanebevzetí PannyMarie:

















Netolická škola:












Děkanství:











Solnice, tohoto domu mám bohužel pouze jeden snímek:












Tato socha Jana Nepomuckého stojí v Netolicích naproti radnici. Zaujal mě anděl uprostřed sousoší, který drží v ruce tři symboly: srdce - láska, kotva - naděje a kříž - víra.











Netolické náměstí:











A příště už pouze archopark.Usmívající se

Zámek Kratochvíle

7. června 2014 v 5:52 | Marie |  Cestou necestou
Dnes se dostávám k našemu hlavnímu cíli výletu - k zámku Kratochvíle:




Na místě dnešního zámku stával původně hospodářský dvůr nazývaný Leptáč, který v roce 1569 věnoval Vilém z Rožmerka regentu rožmberského dominia a známému budovateli jihočeských rybníků Jakubovi Krčínovi z Jelčan. Krčín v těchto místech postavil nový dvůr, kolem něhož zřídil rozsáhlou loveckou oboru. Takto půvabně položený dvůr se rožmberskému vladaři zalíbil natolik, že jej v roce 1579 směnil s Krčínem za městečko Sedlčany s 10 vesnicemi. Roku 1583 pověřil Vilém z Rožmberka vlašského stavitele Baldassara Maggiho z Arogna, aby mu postavil po vzoru italských vil v sousedství Leptáče nový lovecký zámek.
Zkušený rožmberský stavitel na Kratochvíli prokázal, že je schopen se ctí se zhostit úkolu, který byl architektovi cinquecenta ve střední Evropě uložen jen vyjímečně: rozvrhnout a jednotně koncipovat celý pravidelný areál - stavbu začleněnou do zahrady, komponované po italském renesančním způsobu. Maggi rozvrhl areál do velkého obdélníku s ohradní zdí prostoupenou na třech stranách izolovanými domky. Vilu neumístil do středu dispozice, ale posunul ji do přední části zahrady kolmo k hlavní ose zdůrazněné vstupní věží. Přízemní vstupní trakt zakončil na západní straně zahradním domkem a na straně východní nevelkým kostelem. Do tohoto zahradního rozvrhu včlenil v souměrném obdélníku samostatně ohrazený vodní příkop.
Přímé vzory pro tento rožmberský letohrádek lze nalézt jen velmi nesnadně. Podle uspořádání přízemí obytného stavení se Maggi přiblížil jednomu z vilových návrhů Franceska di Giorgio Martini a podobná je i dispozice známé římské vily Farnesiny od B. Peruzziho z let 1505 - 1511.
Obtížné terénní podmínky, které byly dány především bažinatým podkladem, si vyžádaly zpevňování základů olšovými piloty, které za nepřítomnosti vzduchu v bahně zkameněly a staly se důležitým statickým prvkem celé stavby.
Takto náročná stavba celého areálu byla dokončena v obdivuhodně krátké době 6 let (1583 - 1589), včetně rozsáhlé malířské a štukové výzdoby, kterou byli pověřeni malíř Georg Widman a italský štukatér Antonio Melana.
V obytné budově připadl v přízemí hlavní part malíři Georgu Widmanovi, který na klenby velkého vstupního sálu převedl lovecké výjevy a zvířata z dřevořezů Josta Ammana a lovce ze série postav Hendricka Goltzia. Hlavní předlohou byly tedy dvě, ve své době vyhledávané a oblíbené knihy, vydané v letech 1569 - 1617 Tierbuch a Jagdbuch, jejichž autory byli kreslíř Johann Bocksberger a rytec Jost Amman. V patře je výzdoba myšlenkově zajímavější. Středový obraz klenby Zlatého pokoje, představující postavy starozákonní legendy o Samsonovi a Dalile, maloval Widman podle mědirytiny uzávaného rytce rudolfínské doby Rafaela Sadelera, ryté podle kreseb Jodoka a Winghe z roku 1589. Další 4 obrazy samsonovského cyklu byly však malovány později Widmanovým spolupracovníkem a jako předloha byly opět použity ilustrace J. Bocksbergera a J. Ammana. Widmanovým dílem jsou však již postavy u okna znázorňující loutnistku, bohyni Juno s pávem a bohyni moudrosti a vítězné války Pallas Athéné. Vladařův pokoj vyzdobil Widman formou grotesky, v níž jsou s citem vplétány zvířecí a rostlinné motivy, rybky a raci, jako připomínka rybníků tolik typických pro jihočeskou krajinu.
Štukové výzdoby vily a kostela Narození Panny Marie se ujal Antonio Melana. Patříl k družině italských mistrů, kteří v 16. století pracovali pro pány z Hradce a Rožmberka. Byl vynikajícím dekoratérem se smyslem pro detail. Ve své práci na výzdobě obytných pokojů zámku přetvořil renesanční grafiky v antizující plastické scény. Hlavní ideou programu výzdoby jsou Ctnosti, reprezentované alegorickými postavami ve dvou sériích - v Předpokoji jsou ctnosti kardinální a teologické, ve Zlatém sále ctnosti kardinální. Zde jsou umístěny ve středu klenby mezi erby čtyř žen Viléma z Rožmberka kolem ústředního Rožmberského jezdce. Zlatý sál je nejokázalejší a nejhonosnější místností zámku. Sloužil nejen k přijímání hostů, ale vzhledem ke svým výborným akustickým vlastnostem i k pořádání hudebních produkcí. Malířská výzdoba je zde omezena jen na malovanou tapetu brokátového vzoru, na výzdobu dveřních špalet a okenních výklenků. Figurání štuky Antonia Melany zcela ovládají prostor. Sled scén z římských dějin není chronologicky uspořádán, ale výjevy jsou řazeny tak, aby vhodně vyplňovaly pole klenby. Štuková výzdoba stropu i stěn Zlatého sálu byla polychromována a je z velké části zlacena. Host měl tak být při vstupu ohromen bohatstvím, uměnímilovností a vkusem majitele, jeho mocí a společenským postavením. Výzdobou a architektonickým řešením je tento sál v našem renesančním stavitelství prostorem skutečně ojedinělým.
Zámecká kaple Narození Panny Marie je jednou z mála církevních staveb z doby pozdní renesance na území Čech. Její dispozice je nevýbojná, zato interiér je bohatě členěn a liturgický význam chóru dokonce vyzdvihuje slavnostní forma. Klenby kaple jsou bohatě zdobené. V sakrálním prostoru se k střídmé dekorativní štukové složce řadí výpravný malovaný pašijový cyklus podle grafických listů Albrechta Dürera a kreseb Martena de Vos v grafickém přepisu Antonie Wiericxe.
Renesanční klenot v bažinaté krajině mezi rybníky Netolické pánve, architektonický sen romantického italského stavitele, který v cizích službách vzpomíná na vzdálený domov. Česká krajina a severoitalské kasino. Panský rozmar, který přinesl úchvatný výsledek. To je Kratochvíle.

Prohlídka zámku se nám líbila, místnosti zde mají opravdu pěkné a zajímavé - bylo na co koukat. Ve všech zámeckých místnostech měli naaranžované nádherné vázy s živými květinami. Jen nás mrzelo, že se uvnitř nesmí fotografovat.
Nafotili jsme se tedy zámek Kratochvíli alespoň z venku.Smějící se

Vstupní brána:








Zámecká zahrada:





Paví král:






Zámek Kratochvíle:







Kaple Narození Panny Marie je součástí zámeckého areálu:





A na závěr labutí rodinka, která plavala ve vodním příkopě, který je u zámku. Když se dobře podíváte, všimnete si, že má labutí máma, zastřižené jedno křídlo, aby nemohla odletět. Stejným způsobem měl upravené křídlo i labuťák. Vidět malé labuťky bylo milé, ale že bych kvůli tomu musela jejich rodičům zastříhavt křídla? Vodní příkop by byl krásný i bez labutí, možná že by bylo pěkné, kdyby v něm kvetly lekníny. Mrkající







Boží muka -Podeřiště

5. června 2014 v 5:35 | Marie |  Boží muka
V obci Podeřiště, kterou jsme projížděli, jsem si udělali kratičkou zastávku,abychom si mohli vyfotografovat Boží muka, které zde mají.































Rybník Nová

4. června 2014 v 5:34 | Marie |  Cestou necestou
Od obce Nákří jsme se posunuli o kousek dál k rybníku Nová. Tady si nejsem úplně jistá, jestli jsem podle mapy určila správně jeho název, ale doufám, že ano. K zastavení u tohoto rybníka nás přiměla kolonie volavek popelavých, kterou jsme viděli na vlastní oči poprvé. Kolonie byla od břehů poměrně vzdálená, takže její fotgrafie mám pouze z dálky, v rámci možnosti přiblížení mého foťáčku.MrkajícíUsmívající se





















































U břehu rybníka kvetl krásně žlutý kosatec:







A na bílé silniční čáře spokojeně odpočíval lišaj lipový:



Nákří

3. června 2014 v 5:23 | Marie |  Cestou necestou
Kousek za Zliví jsme zastavili v obci Nákří, kde nás zaujal kostel sv. Petra a Pavla:

První písemná zmínka o vsi (Nakrs) pochází z roku 1357. Po zrušení poddanské příslušnosti k schwarzenberskému panství Hluboká tvořilo Nákří mezi roky 1850 a 1964 samostatnou obec. V období od 14. června 1964 do 23. listopadu 1990 bylo začleněno do obce Dříteň; status obce Nákří znovu získalo ke dni 24. listopadu 1990.
Farní kostel sv. Petra a Pavla, stojí, obklopen nevelkým hřbitovem, v jádru jihovýchodní části obce. Připomíná se jako farní roku 1357, později byl filiálním kostelem k Zahájí, od roku 1773 zde byla expozitura, v roce 1813 obnovena farnost, která trvá dodnes; kromě Nákří k ní příslušejí vsi Česká Lhota, Dívčice, Dubenec, Libív, Velice a Zbudov. V jádru gotický kostel je jednolodní (15,65 × 7,65 m) stavbou s pravoúhlým presbytářem (4,85 × 4,90 m) a sakristií v jeho ose, západnímu průčelí je představěna hranolová věž. Kostel byl upravován v 15. století, v letech 1719 až 1720 (stavba věže podle projektu Pavla Ignáce Bayera) a naposledy restaurován a rozšířen roku 1897



























































Zliv

2. června 2014 v 5:34 | Marie |  Cestou necestou
Naše další zastávka byla ve Zlivi:


Asi v první polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu byla Zliv osídlena slovanským obyvatelstvem. Podle archeologických výzkumů byla slovanská sídla postavena ve velmi těsné blízkosti mnohem starších chat z doby germánského osídlení. Zaměstnávali se zemědělstvím, byli i řemeslníky jak dokládají nálezy slovanské keramiky z 10. až 12. století. V této době mělo zlivské sídliště přirozenou spojitost s hradem v Netolicích, neboť ten byl správním, hospodářským a vojenským střediskem pro širší okolí. Hlavní zemské stezky Zliv míjely, na pozdějších kartografických vyobrazeních je zakreslena cesta, která směřovala od Týna nad Vltavou na jih kolem dnešní Zlivi k pomeznímu hvozdu. Osídlení Zlivi v 11. století je doloženo tzv. zlivským pokladem.
Při úpravě terénu po zbourané usedlosti naproti hotelu Racek byl nalezen v roce 1974 poklad denárů z doby panování knížete Oldřicha (1012 - 1034). Nález je složen z jediného typu mincí - stříbrného denáru z poslední ražby knížete Oldřicha kolem roku 1030. To zcela vylučuje možnost dlouhodobého spoření a připouští jejich jednorázový zisk. Odborníci se při zpracování nálezu 129 denárů domnívají, že nález souvisí s existencí feudálního dvorce ve Zlivi. Zatím to nedokladuje žádný písemný pramen.
Nejstarší bezpečná písemná zmínka o Zlivi je totiž až z roku 1409. V popravčí knize pánů z Rožmberka je na straně 56 zápis Pravenie Přibíkovo ze Žabovřesk na mukách, kdy se Přibík 18. 3. přiznal: ..... It. ukradli jsme Václavovi ze Zlivě dva koně .... It. ukradli jsme Janovi z Česnovic krávu .... V nedávné době se dostal do pražské univerzitní knihovny rukopis z rakouského kláštera v Admontě se zápisem, kde se uvádí jakýsi "Hermanus de Slyben" a s touto podobou se setkáváme v českobudějovickém listináři "Paralmus de Sliben-genitus Hermanni de Sliben" k roku 1380. Pravděpodobně může jít o Zliv. V latinském textu inkvizičních protokolů z roku 1338 při výslechu v klášteře v Českých Budějovicích se objevuje název Slyuen (....iudici et iudicisse de Slyuen, qui fuerant suspecti de heresi ...), což mohla být latinská podoba názvu Zliv.
Zliv byla poddanskou vesnicí a příslušela k hradu Hluboká. Zprávy o hlubockých vsích pocházejí z roku 1490, kdy Zliv a Mydlovary patřily pod rychtářství purkarecké. Tehdy bylo ve Zlivi 16 osedlých a krčma, z níž platil v masopustu rychtář 5 gr. V urbáři se můžeme poprvé setkat se jmény zlivských hospodářů, jejich povinnostmi a robotou.
Hlubocké panství bylo dáváno panovníkem jako zástava za půjčky, proto často střídalo své držitele. Drželi je Rožmberkové, Lobkovicové, Pernštejnští. Vilém z Pernštejna osvobodil roku 1496 poddanské vesnice od odúmrtí . Po Pernštejnských přechází hlubocké panství na Ondřeje Ungnáda ze Suneku. Ten hleděl zvyšovat své příjmy z panství, uděloval řadu privilegií, zřizoval pivovary a založil dvůr Vondrov.
Roku 1562 koupil Hlubokou od císaře Ferdinanda za 115 tisíc kop grošů Jáchym z Hradce. V prosinci 1565 však utonul v Dunaji na válečném tažení proti Turkům a vlády se ujal Adam z Hradce. Za jeho panování došlo ke vzpouře na Blatech. Poddaní žádají krále o ochranu nad sirotčími penězi a právo od úmrti. Konečný boj o sirotčí autonomii začal krátce po roce 1570. Důvodem vzpoury bylo hrubé omezení sirotčí autonomie. Za účelem získání hotových peněz pod pravomocnost vrchnosti a násilné sehnání olešnických sedláků z jejich statků s cílem zřídit panský dvůr v Olešníku.
Konečný boj o sirotčí autonomii začal krátce po roce 1570. Důvodem vzpoury bylo hrubé omezení sirotčí autonomie. Za účelem získání hotových peněz pod pravomocnost vrchnosti a násilné sehnání olešnických sedláků z jejich statků s cílem zřídit panský dvůr v Olešníku.
Před rokem 1592 byl na hlubockém panství pořízen nový urbář. Zliv v té době patřila k rychtě v Olešníku. Poprvé jsou uvedena i příjmení zlivských hospodářů. V tomto urbáři je ve Zlivi uvedeno 23 osedlých - 18 sedláků a 5 chalupníků.
Koncem 16. století bylo veškeré obyvatelstvo (až na 4 osoby v Čejkovicích) podobojí. Svědčí o tom list podepsaný všemi osadníky, tedy i zlivskými a zaslaný Adamovi z Hradce, nejvyššímu kancléři českému, aby do Pištína ustanovil kněze, "kterýž by podle zvyklosti Tělem a Krví Páně podobojí způsobú nám posluhoval".
Jáchym Oldřich z Hradce nemohl pro převzaté dluhy po otci všechna panství udržet, proto Hlubokou prodal roku 1598 Bohuslavu Malovcovi z Malovic a na Dřítni. Jeho synové si majetek rozdělili a postavili se do řad české stavovské opozice proti Ferdinandovi II. Počátek třicetileté války dolehl těžce na vesnice hlubockého panství. Budějovičtí měšťané, většinou katolíci a Němci, udržovali spojení s Vídní. České stavovské vojsko oblehlo Budějovice a obsadilo okolní vesnice. Obyvatelé vesnic nesmírně trpěli, protože vojsko bylo špatně zásobováno a také mu byl špatně vyplácen žold.
Na pomoc stavovským vojákům táhlo od Plzně Mansfeldovo vojsko. Císařské vojsko pod vedením generála Buquoye vyrazilo přes Munice a Zliv k Záblatí. Obchvatným manévrem se podařilo Mansfelda vlákat do pasti a připravit mu u Záblatí zdrcující porážku. Stavovské vojsko ztratilo za jediný den 9.6.1619 tři tisíce mužů, z nichž 1200 bylo pobito. Císařské vojsko pak okolní vesnice téměř zničilo. Ani později nebyli obyvatelé uchráněni válečných běd. V roce 1648 došlo k bojové šarvátce mezi oddíly švédského a habsburského vojska na hrázi Bezdreva blízko Zlivi.
Tereziánský katastr z druhé poloviny 18. století uvádí ve Zlivi 10 hospodářů nad 60 strychů, 7 nad 30 strychů a menší hospodářství, celkem 21 hospodářů. Od roku 1814 měla Zliv opět samostatnou rychtu a rychtářem byl Bartoloměj Beneš, sedlák ze statku č. 6.
Druhá polovina 19. století je ve znamení rozvoje Zlivi. Hodně k tomu pomohla stavba železniční trati České Budějovice - Plzeň, i když ke zřízení zastávky ve Zlivi došlo až v roce 1883 u silnice ze Zlivi do Pištína. Postavení schwarzenberské továrny na šamotové zboží dalo podnět ke zřízení železniční stanice, která byla od roku 1892 trvale obsazena výpravčími a rozšířena o třetí kolej. Byla zřízena pošta, telegraf a v roce 1890 škola.


Kamenný most ve Zlivi:





























Hned u kamenného mostu se nachází obrovský rybník Bezdrev, u kterého se nám poštěstilo vidět kvakoše nočního s volavkou popelavou:

































Munice

1. června 2014 v 8:32 | Marie |  Cestou necestou
Naše další zastávka na cestě do zámku Kratochvíle byla v obci Munice, kde nám Kája ochotně zastavil, abychom si ji mohli prohlédnout a vyfotografovat.

Historie obce:

První písemná zmínka o osadě Munice pochází z roku 1384.
Podle dochovaných písemných pramenů pochází název obce podle rodu Municů, jejichž rodové jméno bylo vytvořeno z původního staročeského výrazu muňa - člověk pomalejšího myšlení, naivní člověk.
V různých fázích historického vývoje se podoba osady měnila, v 18. století byly postaveny statky a domy na návsi, v téměř nezměněné podobě zůstaly zachovány dodnes. Jádro obce tvořila oválná náves, v jejímž středu byla kaplička a rybník. Na návsi byly dvě studny. Později byly za cestou k Zahájí postaveny další statky. Všechny budovy na návsi patří ke skvostům selského baroka a jsou památkově chráněny.
Od roku 1850 do roku 1867 Munice přináležely k obci Zliv.
Od roku 1867 až do roku 1967 byly samostatnou obcí.
Podle dochovaných archivních materiálů vlastnila obec v roce 1915 mnoho lesů a pozemků, hostinec , kovárnu a cihelnu. Starostou obce byl Václav Čejka, obecním sluhou byl Štěpán Mareš.
V roce 1926 bylo postaveno 5 domků v západní části obce, u cesty na kopec Hůrka.
Po roce 1948 také sedláky Munic postihla tzv.kolektivizace a byli nuceni vložit své pozemky , zvířata a další majetek do JZD.
14.6. 1964 přešla obec Munice do správy města Hluboká nad Vltavou a stala se jednou z jeho místních částí.
V sedmdesátých letech .byl vystavěn areál kravína , který spravoval ŠZP Hluboká nad Vltavou.
V roce byla ve východní části obce zahájena výstavba montovaných domů pro zaměstnance ŠVP. Do domů se nastěhovaly rodiny z celé republiky. Výstavbou byla významně ovlivněna podoba obce .