Září 2014

Pár lesních

30. září 2014 v 5:06 | Marie |  Příroda
Těchto pár snímků mi ještě zůstalo v archivu z naší zářijové dovolené, kdy jsme si vyšli do lesa na houby. Na stromech je vidět jak jsou zelené a že se podzim v té době ještě ke své vládě moc nehlásil:














Tohoto lesního smajlíka jsem při hledání hub našla. Snad vás jeho úsměv potěší, tak jako potěšil mě Smějící se :





"PŘEJI VŠEM KRÁSNÝ SLUNÍČKOVÝ DEN."

Žďár nad Sázavou - na začátku...

29. září 2014 v 5:12 | Marie |  Cestou necestou
Dnešním článkem náš výlet do Žďáru nad Sázavou končím a přitom se vracím na počátek, kde jsem původně měla začít. Poutní kostel na Zelené hoře mě, ale natolik oslovil, že jsem od prvních krůčků ve Žďáru přeskočila rovnou k němu.

Vrátím se tedy zpět, kde jsme ve Žďáru začali a to bylo na hřbitově, kam jsme se jeli podívat na místo, kde byli pochování rodiče Mikyho dědečka. Rodinná hrobka již byla zrušena, protože již není, kdo by sem pravidelně jezdil. Na místě kde stála je již pouze vyvýšené místo zarostlé trávou. Přesto pro mě byla návštěva hřbitova dojemnou chvilkou.








Hned kousek od hřbitova stála troje boží muka:






Po návštěvě hřbitova jsme se jeli podívat na Zelenou horu:






Po prohlídce kostela sv. Jana Nepomuckého jsme si zašli na oběd do Táferny, o které jsem našla tyto informace:

Když seběhnete dolů ze Zelené hory, uvidíte na druhé straně silnice budovu dnešní restaurace Táferna. Také její historie souvisí s klášterem a s Janem Blažejem Santinim.
Hostinec zde nechal postavit opat Václav Vejmluva kolem roku 1720. Opat Vejmluva byl synem sládka z pivovaru v brněnském klášteře cisterciaček. Do nového hostince proto pivo posílal Vejmluvův otec a opat chodil pivo ochutnávat, aby mělo dobrou kvalitu. Hostinec fungoval jako ubytovna a hospoda pro italské dělníky, kteří stavěli pod vedením Santiniho poutní kostel na Zelené hoře. Dostávali zde pivo zadarmo a z této doby také pochází název Táferna - vznikl zkomolením italského názvu taverna (v překladu hospoda). Po roce 1971 byl klášter zrušen a Táferna sloužila jako zájezdní hostinec. V roce 1840 si předek dnešních majitelů koupil hostinec do vlastnictví a rodina ho provozovala až do roku 1952. Potom zde majitelé pouza bydleli, ale od roku 1996 je po restituci opět rodinným majetkem a je opět provozován jako restaurace.













Nepřehlédnutelný je barokní kamenný most, který se nachází hned u Táferny:








Kdo by se chtěl o mostu dovědět něco víc, může kliknout na tyto stránky, kde je o mostě vypracovaný moc pěkný článek.

A jako poslední fotografii ze Žďáru nad Sázavou vám ukáži snímek chalupy, u které jsme parkovali, když jsme se šli podívat k Dolnímu hřbitovu a která se mi líbila:



Žďár nad Sázavou - Dolní hřbitov

28. září 2014 v 7:27 | Marie |  Cestou necestou
Dolní hřbitov ve Žďáru nad Sázavou je unikátně utvářeným barokním hřbitovem vybudovaným roku 1709 podle projektu Jana Santiniho. Nachází se 350 metrů severozápadně od bývalého kláštera.

V letech 1709-1715 byly východní Čechy postiženy několika vlnami morové epedemie. Opat kláštera Václav Vejmluva proti této hrozící epidemii provedl na klášterním panství řadu opatření, takže její průběh zde byl dosti mírný. Vybudování Dolního hřbitova bylo jedno z těchto opatření, avšak vzhledem k faktu, že nešlo o opatření jediné, nebyl prakticky využit.
25. září 1720 byl opat za příkladnou přípravu proti hrozící morové nákaze odměněn titulem císařské rady.
Později byl hřbitov využíván pro běžné pohřby a v polovině 18. století již nedostačoval. Byl proto za opata Bernarda Henneta zvětšen.
V nedávném období byl poměrně zchátralý areál hřbitva rekonstruován.


Popis
Hřbitov byl vybudován jako centrální útvar a to tak, že je v jeho půdorysu zdůrazněno číslo tři jako odkaz na svatou trojici. Skládá se strojice shodných oválných kaplí, jejíž středy jsou umístěny v rozích pomyslného rovnostrannného trojúhelníka. Jižní kaple funguje jako vstup. Mezi jednotlivými kaplemi probíhá křivkově - konvexně-konkávně tvarovaná hřbitovní zeď.
Při pozdějším rozšíření hřbitova však byl jeden celý úsek zdi odstraněn, byla doplněna čtvrtá, shodně utvářená kaple a dva nové úseky hřbitovní zdi, které jsou pouze kovexně vyduté. Odstraněný úsek zdi je dnes v trávníku náznakově rekonstruován. Doplnění hřbitova sice potlačilo trojiční symboliku, ale přesto poměrně organicky navázalo na tehdy již více než čtyřicet let staré architektonické řešní Jana Santiniho.
Kaple, které jsou situovány příčně ke středu hřbitova jsou do jeho prostoru prolomeny trojicí shodně utvářených oblouků arkády. Zaklenuty jsou baňovými klenbami s trojbokými výsečemi odpovídajícími slepým obloukům členícím stěny. Architektonické tvarosloví kaplí je velmi jednoduché, ale nese typické znaky Santiniho architektonického projevu. Kaple mají mansardové střechy.
Uprostřed původní části hřbitova stojí na trojúhelném soku socha anděla posledního soudu, který je přisuzován Řehoři Thenymu jako dílo z doby kolem roku 1730. Nedávno byla však navržena možnost,že pochází už z roku 1709 a jeho autorem je Matěj Václav Jäckel.
V současné době již není hřbitov využíván k pochování a jeho plocha je pokryta trávníkem.





Letecký snímek hřbitova jsem si zapůjčila : www.dajc-naturephoto.com.



































K Dolnímu hřbitovu se váže zajímavá pověst:

Stavba tzv. Dolního hřbitova byla vyvolána hrozbou morové epidemie, které se ale žďárskému panství nakonec vyhnula.
Málokdo z návštěvníků ovšem ví že mezi hroby leží také pravděpodobně poslední oficiálně uznaný upír na území Čech. Jmenoval se Alois Ulrich a byl v 19. století správcem žďárského zámeckého velkostatku. Byl známí svou velkou krutostí a nelítostným zacházením s poddanými. Když 22. února 1817 zemřel, lidé si oddychli. To ale netušili, že bude správce terorizovat okolí i po smrti. Brzy se začali objevovat první svědci, kteří přísahali, že se s Ulrichem setkali. Děsivé události se začínaly množit a z okolí hřbitova se po setmění stávalo místo, kam nebylo radno chodit. Panika v kraji zašla až tak daleko, že byl do Žďáru povolán kat z Jihlavy, který měl Ulrichovo posmrtné řádění zarazit.
Celý příběh dokazuje úřední zápis, který se dochoval v jihlavské kronice a popisuje průběh obřadu, při němž byla otevřena rakev, kde se správcovo tělo nacházelo ve zcela neporušeném stavu. Po neúspěšném pokusu kněze zažehnat neklidnou duši po dobrém, přišel na řadu kat, který předčítal text ze staré knihy. Na to začal mrtvý vstávat z rakve, kat mu ale rýčem useknul hlavu, ze které prý vytryskl proud čerstvé krve. Poté ucpal ústa mrtvému mákem, zasypal tělo hašným vápnem a rakev uzavřel. Od té doby se Ulrich víckrát neobjevil.


Vodní nádrž Pilská a hraniční kámen

27. září 2014 v 5:59 | Marie |  Cestou necestou
Po prohlídce zámeckého areálu jsem se vydali k vodní nádrži Pilská, kde jsem se chtěli podívat na hraniční kámen Čech a Moravy.

Vodní nádž Pilská je vodní nádrž nacházející se na severu území města Žďár nad Sázavou na toku Sázavy. Vybudována byla v letech 1959-1962 na místě původního rybníka Pilský, homogenní zemní hráz se nachází na místě původní rybniční hráze. Účelem nádrže bylo zásobování vodou pro strojírenský průmysl ve městě, nyní slouží především jako rekreační oblast, pro rybolov nebo jako ochrana před povodněmi.









Než jsem došli k hraničnímu kameni, zdrželi jsme se na chvilku u rekreačního střediska Pilák, kde jsme si trochu protáhli těla. Smějící se




Po malé rozcvičce jsme se vydali procházkovým krokem kolem nádrže k hraničnímu kameni.

Vodní nádrží prochází historická zemská hranice Čech a Moravy. U nádrže bylo 6. listopadu 2009 slavnostně odhaleno sousoší" Hraniční kámen" od Michala Olšiaka, tvořené pískovcovým "hraničním kamenem" a betonovými sochami lva a orlice, nacházející se přibližně 100 metrů jižně od hranice Čech a Moravy. Odlišné umístění, než je skutečná hranice Čech a Moravy, bylo vybráno kvůli majetkovým poměrům.

















Žďár nad Sázavou zámek

26. září 2014 v 5:51 | Marie |  Cestou necestou
Skutečné historické centrum města Žďáru nad Sázavou se nachází v areálu bývalého cisterciáckého kláštera, dnešního zámku v majetku rodiny Kinských.
Za vlády císaře Josefa II. byl v roce 1784 klášter definitivně zrušen a změněn na hospodářské středisko a zámek. Po zrušení kláštera se veškerý majetek dostal pod správu Náboženského fondu. V roce 1826 jej koupil ve veřejné dražbě Josef Vratislav z Mitrovic. Po jeho smrti se panství ujal Josef František kníže Dietrichstein-Proskau-Leslie (1798 - 1858), v roce 1862 bylo panství převedeno na jeho nejmladší dceru Klotildu hraběnku Clam-Gallasovou, rozenou Dietrichsteinovou (1828 - 1899). V roce 1930 se zámek stal majetkem chlumecké větve rodu Kinských. Majitelkou se stala Eleonora Kinská, rozená Clam-Gallasová (1887 - 1967), matka Radslava Kinského (1928 - 2008), kterému bylo panství vráceno v restituci roku 1992. Dnes jsou majiteli zámku jeho synové Charles Nicolas a Constantin Kinští.
V současné době zde návštěvník najde vedle Správy hospodářství Kinský Žďár a Správy farnosti několik zajímavých expozic a výstav. Světoznámé je Muzeum knihy, největší toho druhu v Evropě, stálá výstava "Umění baroka" ze sbírek NG v Praze, expozice ze života architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela, Galerie Kinských a další příležitostné výstavy.
V areálu zámku se také nachází konventní kostel Nanebevzetí Panny Marie (od roku 2009 bazilika minor), nejstarší základní škola na žďársku, muzeum místního hasičského sboru, kavárna a čajovna. Služby návštěvníkům a vstup do areálu zajišťuje Informační a turistické centrum ITC ŽĎAS zámek.


Pohled na zámek ze Zelené hory:



Vstup do zámku:




Barokní věž:




Kostel Nanebevzetí Panny Marie:




Ve farní budově přiléhající hned ke kostelu, žil a zemřel Matěj Josef Sychra:




Kromě kostela, fary a barokní věži si můžeme v prvním nádvoří zámeckého areálu prohlédnout, ještě ty to dvě budovy. V levém horním rohu je Santiniho letní prelatura, v pravém horním rohu se nachází budova bývalého opatství:





Budova v levém horním rohu se nachází na druhém nádvoří. Zde probíhaly opravy a tak z tohoto nádvoří jiný snímek nemám. V pravém horním rohu už vcházíme na nádvoří třetí, kde se nacházejí Santiniho stáje:














U školy na prvním nádvoří měli záhon kvetoucích růží, které se mi líbily. Do koláže s růžemi, jsem přidala ještě lampu a průchod branami do dalších nádvoří areálu:





Na tomto snímku je ještě několik budov vyfotografovaných v areálu zámku. V pravém dolním rohu je na snímku budova, ve které je dnes škola:




Zelená hora - kostel sv. Jana Nepomuckého

23. září 2014 v 18:30 | Marie |  Cestou necestou
Opat Václav Vejmluva je důležitou osobou, která ve Žďáru nad Sázavou žila. Díky němu a jeho přátelství se Santinim, vzniklo v okolí Žďáru několik jedinečných staveb, které jsou do dnes ozdobou zdejší krajiny. Myslím si tedy, že by si tento vyjímečný muž zasloužil, abychom se i o něm dozvěděli pár informací:


Václav Vejmluva se narodil 19. září 1670 v rodině Jana Vejmluvy, sládka v pivovaře kláštera cisterciaček na Starém Brně. Jako osmnáctiletý, dne 1. ledna 1689 vstoupil do noviciátu ve Žďárském klášteře. Ještě téhož roku však Václav spolu s dalšími řeholníky musel klášter dočasně opustit, a to z důvodu pohromy, která konvent postihla 19. října. V tento den klášter vyhořel, těžce poškozené konventní budovy nebyly schopny obývání a stav kostela neumožňoval konání bohoslužeb. Mniši se tedy museli na nějaký čas uchýlit do ostatních cisterciáckých klášterů, a to alespoň do doby, než byly budovy částečně opraveny.
Novic Václav Vejmluva tehdy pobýval v západočeském klášteře Plasy. Zde složil dne 28. března 1690 do rukou místního opata Ondřeje Trojera slavné řádové sliby. Poté následovalo studium v koleji Bernardinum arcibiskupského semináře v Praze a dne 16. ledna 1695 vysvěcení na kněze. V mateřském klášteře se mezitím roku 1691 stal opatem Edmund Wagner, jehož úkolem bylo pokračování a posléze dokončení oprav, které začaly ihned po požáru. Pod vedením tohoto velmi schopného muže klášter pomalu vstával z trosek. Václav se do žďárského kláštera vrátil po ukončení studií a začal zde zastávat funkci ekonoma, který dohlížel na klášterní hospodářství a posléze opatského sekretáře. Již tento postup nám naznačuje, že Vejmluva byl bezesporu schopným mužem, což se potvrdilo zejména později, kdy již zastával funkci samotného opata.
V březnu roku 1705 se se světem rozžehnal opat Wagner, jenž dokázal za dobu svého působení ve Žďáru klášter nejen opravit po tragickém požáru, ale též jej zbavit téměř všech dluhů. Koncem měsíce května se v klášteře konala volba opata nového. K tomuto důležitému kroku bylo svoláno nejen jeho osazenstvo, ale jako dohlížitelé i opat kláštera v Oseku Benedikt Littwerig, sedlecký opat Jindřich Snopek a zástupci moravského zemského sněmu Karel Antonín, hrabě Braida a Cyril Josef, svobodný pán Košínský. Ve volbách uspěl Václav Vejmluva, kterého ostatně jako svého nástupce doporučil zesnulý opat Wagner. Volbu posléze stvrdil císař. Nic tak nebránilo tomu, aby Václav Vejmluva ve svých necelých pětatřiceti letech složil opatský slib (24. června). Dne 15. září byl ještě slavnostně benedikován (vysvěcen) olomouckým světícím biskupem. Následující léta Vejmluvova života pak plynula ve znamení neutuchající péče o hospodářský a také duchovní rozkvět kláštera. Stranou však nezůstávala ani starost o poddané, kteří žili na klášterním panství.
Zcela mimořádný význam mělo setkání opata Vejmluvy s mladým architektem Janem Blažejem Santini-Aichelem někdy v průběhu roku 1706. Porozumění v oblasti architektury a umění mezi těmito dvěma osobnostmi pak přineslo mnohé plody v podobě staveb na klášterním panství, z nichž některé z nich se dochovaly dodnes.
Zdá se, že prvními Santiniho úkoly ve Žďáru byly úpravy interiéru klášterního kostela a úpravy v konventu. V klášterním kostele šlo konkrétně o obohacení poměrně strohého interiéru. Santini se k úkolu postavil s neobyčejným citem a přitom odvážně. V roce 1708 tak v kostele vznikají nové štukové modelace a nad rozhraní čtverce křížení a ramen transeptu je vložena mostová varhanní empora. Santiniho autorskou ruku pak lze vysledovat na úpravách konventu, studniční kaple, jižním křídle kvadratury a šnekovém schodišti v západním křídle.
V roce 1709 vznikl severozápadně od kláštera tzv. Dolní hřbitov. Posléze se na předpolí kláštera dle Santiniho návrhu vystavěl starobinec a hostinec. V roce 1720 byl v blízkosti kláštera vybudován areál hospodářského dvora zvaný "Lyra". Pravděpodobně před svou smrtí, v roce 1722, Santini ještě pro opata Vejmluvu navrhl projekt stavby akademie pro výchovu a vzdělávání mladíků ze šlechtických rodin.
Za nejpozoruhodnější dílo, které Santini ve službách Václava Vejmluvy vyprojektoval, je právem považován areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Santini dal do projektu snad všechen svůj um a kostel je dodnes hodnocen jen samými superlativy. Z dokončeného díla se ovšem opat Vejmluva těšil už sám, bez Santiniho, který zemřel v prosinci 1723.
Je doloženo, že za opata Vejmluvy dosáhl počet bratří ve Žďáru více jak padesáti, což je asi nejvíce v historii kláštera vůbec. Opravdu velkolepě tak mohly proběhnout i oslavy 500 let od založení kláštera (myšleno od uvedení mnichů do Nížkova) ve dnech 28. 8 - 4. 9. 1735, na které se Vejmluva se svými spolubratřími pilně připravoval. V dáli se však již začaly kupit temné mraky...
Náročné stavební akce značně vyčerpávaly pokladnu kláštera a necelé dva roky po oslavách zažil klášter další z pohrom. Dne 9. května byl klášter úmyslně zapálen a oheň strávil velkou část knihovny, bohaté vybavení a výzdobu konventu. Interiér kostela byl jen díky velkému úsilí mnichů před požárem uchráněn. Pro sedmašedesátiletého opata Vejmluvu však dopadl požár mnohem tragičtěji. S hrůznou událostí se starý muž již nedokázal vyrovnat. Snad mimo jiné i proto, že jako novic zažil ničivý požár kláštera v roce 1689, a tak velmi dobře věděl, jaké úsilí bude nutné na obnovu kláštera vynaložit a že mnohé z požárem pozřených pokladů nic nenahradí. Třetí den po ničivém požáru jej ranila mrtvice. Zůstal sice při životě a posléze se jeho stav dokonce i zlepšil, ale necelý rok po události, dne 17. března 1738, jej smrt už definitivně vysvobodila z nelehkého, leč s velkou trpělivostí, oddaností a láskou neseného údělu. Slovo vysvobození je zde použito zcela záměrně, a to s vědomím, že v následujících letech se panství kláštera ocitlo ve víru událostí války o dědictví rakouské. Drancující vojska nikoho a nic nešetřila a v nejlepším případě se spokojila alespoň na čas s vysokým výpalným...



O kostelu se nebudu více rozepisovat, raději již vložím pouze odkaz -ZDE.





























Venku jsem po prohlídce kostela ještě vyfotografovala najedné z pěti vstupních bran sochu, která má znázorňovat jednu z ctností J.Nepomuckého a to VÍRU. Socha drží v ruce dalekohled a jestli si dobře vzpomínám hledí tam, kde se objevuje na nebi severka.






Matěj Josef Sychra, který je pochován na Zelené hoře, za svého života věnoval hodně úsilí a peněz na opravu této památky, která byla za jeho působení ve Žďáru nad Sázavou velmi poničena. Více se o něm můžete dočíst - ZDE.





Zelená hora-procházka ambitem

21. září 2014 v 10:50 | Marie |  Cestou necestou
Než se projdeme ambitem, přidám pár informací o Janu Blažeji Santinim, kterému vděčíme za krásné poutní místo na Zelené hoře:



Jan Blažej Santini Aichel
Narodil se 3. února 1677, na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka Santini-Aichela a druhého dne byl pokřtěn v chrámu sv.Víta jako Jan Blažej Aichl. Narodil se s tělesnou vadou - byl na část těla ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře a převzít po něm kamenickou dílnu. Kamenictví se přesto vyučil (stejně jako bratr František), ale studoval také malířství, pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Po vyučení se okolo roku 1696 vydal sbírat zkušenosti obvyklou vandrovní cestou. Do roku 1699 prošel Rakousko a v Itálii dorazil až do Říma, kde měl možnost se seznámit s díly ticinského, v Římě působícího Francesca Borrominiho, radikálního architekta považovaného římskými konzervativními současníky za "blázna". V Itálii pravděpodobně získal kvalifikaci architekta a také přebral do svého jména otcovo jméno Santini, stejně tak učinil i bratr František.
V roce 1700 už Santini samostatně realizoval stavby, projektoval a měl z těchto činností příjmy. V té době není doloženo, že byl členem některého ze stavitelských cechů a vlastnil stavební firmu. Byl pouze projektantem, dohlížejícím na provádění vlastních staveb. V činnosti navazoval na architekta J.B. Matheye, po jehož smrti některé projekty přebral a dokončil, přebral i Matheyův okruh stavebníků a částečně navázal i na jeho styl. Jeho prvním významnějším stavebníkem byl zbraslavský cisterciácký opat Wolfgang II. Lochner, který jej neváhal doporučit dalším opatům. Začátkem roku 1703 úspěšně nahrazuje zkušeného architekta Pavla Ignáce Bayera při přestavbě klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Téhož roku začíná pracovat na dostavbě kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti pro pražské malostranské theatiny, kde zdařile navázal na projekty Guarino Guariniho a Jana Batisty Matheye. V roce 1704 se podílí na přestavbě kapitulního děkanství na Pražském hradě. Již příštího roku dokončuje přestavbu, dnes sice již nezachovaného, staroměstského paláce pro Jana Rudolfa hraběte z Lissau, který se též zasloužil o mnohá doporučení jeho práce. To vše dokládá, že již od začátku svého působení Santini pracuje pro významnou klientelu, získává velké, náročné zakázky a u zákazníků je velmi uznávaný, váženy i obdivovaný. Santinimu se dařilo a v roce1705 koupil Valkounský dům (čp. 211) v Nerudově ulici za 3000 zlatých v hotovosti. O dva roky později koupil i sousední dům U zlaté číše (čp. 212) a oba domy spojil.
Po Schröderově smrti si Santini roku 1707 vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové - Jan Norbert Lukáš (* 1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (* 1708) a František Ignác (* 1710) - zemřeli na souchotiny ještě jako děti a zbyla jen dcera Anna Veronika (* 1713).
Když v roce 1720 manželka Veronika umřela, oženil se s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic, čímž si zajistil nejen úzké rodinné vazby na českou nižší šlechtu, ale prostřednictvím vlivných švagrů i na vyšší církevní hodnostáře. S ní měl v roce 1721 dceru Janu Ludmilu a v roce své smrti syna Jana Ignáce Rocha. Kmotry všech Santiniho dětí se stali Santiniho mecenáši z řad vysoké šlechty.
Jan Blažej Santini umírá po delší nemoci 7.12.1723 v Praze a je pochován dle posledního přání na dnes již zrušeném hřbitově u bývalého kostela Svatého Jana Křtitele v dnešní Šporkově ulici.

ZDROJ: wikipedia




Zdroj obrázku: www.santini.cz


DÍLO
Činnost a výsledky práce Jana Blažeje Santiniho-Aichela jsou neustále středem zvětšujícího se zájmu. Vedle odborníků, historiků umění a architektury i široká veřejnost vyhledává jeho stavby. Upoutávají pozoruhodným charakterem vnějších tvarů i zvláštností využití vnitřních prostorů pro světelné vyjádření a akustiku. Prezentuje i mnohá odvážná technická řešení. Jeho originální propracované architektonické návrhy představují velké klášterní komplexy, chrámy, kostely, kaple, velké i malé palácové stavby. Jeho dílo pomáhá mnohým pochopit rozpor českého baroka, kdy údajná doba "temna" je vlastně dobou skutečného, hmatatelného rozkvětu českého stavitelství, řemesla a umění.
Na počátku jeho úspěchů je vstup do služeb zbraslavského cisterciáckého kláštera, kde opat Wolfgang Lochner mu svěřuje náročný úkol. Na místě zničených rozsáhlých gotických objektů projekčně navrhnout novostavbu konventu a konventního kostela. Jím vytvořená koncepce architektury v jeho projekčních záměrech již vykazuje smělost a silné vyjádření kulturních představ. Pozvání od dalšího stavebníka nedalo na sebe dlouho čekat. Sedlecký opat Jindřich Snopek mu zadává náročnou opravu a úpravu starobylého gotického konventního kostela. Zde se již naplno projevila Santiniho pohotová nápaditost, jeho velký rozptyl a obsáhlost znalostí praktického stavitelství.
Mistr až génius Jan Blažej Santini Aichel ve svých projektech předkládá prostřednictvím hlubokých znalosti matematiky, geometrie, numerologie a zanícenosti pro oživovanou katolickou věrouku, užitím židovské i křesťanské kabaly silné smyslové i duchovní naplnění prožitků. Za 23 let plodného projektantského působení navrhl téměř stovku sakrálních, palácových i hospodářských staveb. Pracoval pro četné významné i feudální hodnostáře. Prokázal vytříbený cit pro začlenění staveb do krajiny. Vytvářel a dotvářel prostory s vynikající akustikou a mimořádnou světelnou charakteristikou.
ZDROJ: wikipedia


Jestli se někdy vydáte na Zelenou horu, nenechte si ujít pomalou procházku ambitem. Každý pohled na samotný kostel sv. Jana Nepomuckého a prostory areálu jednotlivými okny stojí za to.
Posuďte sami:























































































Ambit kolem kostela má tvar deseticípé hvězdy s pěti kaplemi a pěti vstupními branami.
Prostory ambitu byly určené k ochraně poutníků při nepřízni počasí, v jednotlivých kaplích se mohli poutníci oddávat modlitbám.










Pěticípá hvězda, která je hlavním symbolem kostela je i na stropě jedné z bývalých kaplí:











Toto je tzv. německá kaple, ve které se zachovalo původní malování.










































Příště se podíváme do samotného kostela sv. Jana Nepomuckého. A kdo je příliš zvědavý nebo nedočkavý, může nakouknout k Jarušce, která už fotografie z kostela zveřejnila a jejíž snímky vážně stojí za to.MrkajícíUsmívající se



Zelená hora

19. září 2014 v 7:57 | Marie |  Cestou necestou
V úterý 16. září 2014 jsme se vydali společně s Jaruškou na výlet do Žďáru nad Sázavou. Ze Žďáru nad Sázavou pocházel Mikyho dědeček, který zde vyrůstal a dokud byl ještě mezi námi, tak pravidelně, každý rok navštěvoval hrob svých rodičů. Výlet to byl tedy tentokrát více vzpomínkový, ale o to možná hezčí. Děda Kája, Mikyho tatínek, nám vyprávěl, jak jezdil do Žďáru k babičce a dědovi na prázdniny, kde co bylo nebo naopak nebylo, kde se koupal, kam chodil na ryby atd.
Do samotného středu města jsme se nepodívali, protože bylo celé rozkopané a procházet staveništěm nás nelákalo. Navštívili jsme společně hřbitov, kde byli pochováni dědovo rodiče, pokochali se pěkným mostem, který ve Žďáru mají, byli jsme se podívat na zámek i na tzv. Dolní hřbitov a v místní hospůdce jsme se stavěli na oběd. Ale o tom všem až jindy. Náš výlet do Žďáru nad Sázavou začínám Zelenou horou s poutním kostelem zasvěceným Janu Nepomuckému, který mě úplně učaroval.
Kdybych měla popsat, co jsem prožívla při návštěvě tohoto kostela, musela bych vám říct, že jsem měla pocit, jako bych se octnula v úplně jiném světě. Celý areál kostela je velkolepá,pro mě takřka geniální stavba, která mě uchvacovala svojí (nemůžu najít správný výraz) - prostotou. Vím, že to zní nelogicky, ale je to tak. Nádherná stavba ve tvaru deseticípé hvězdy ukrývající v sobě pěticípou hvězdu kostela, na mě působila velmi uklidňujícně, prostě a přitom velkolepě. Když jsem vešla do areálu kostela, nešla jsem hned ke kostelu samotnému, ale rozhodla se projít nejprve ambitem. Z každého výklenku ambitu se vám naskytne pohled na kostel, který vás okouzlí.
Samotný kostel se svým interiérem od ostatních kostelů velmi liší, není katolicky přeplácaný svatými ani přezlacený. Prostory kostela jsou čistě bílé a prosvětlené. Hlavní oltář je zasvěcený Janu Nepomuckému, čtyři menší oltáře jsou zasvěceni čtyřem evangelistů. Vše v kostele má nějaký smysl a význam, skrytou symboliku zde najdete všude kam se podíváte. Připadala jsem si jako bych se ocitla ve filmu Šifra mistra Leonarda. Hlavou mi zněla Langdonova slova, když přišel na to kde je hrob Máří Magdalény:

Kde kalich v sobě tajně skrývá břit
a dávný Roslin stráží její klid
ji krášlí díla mistrů, nebe hvězd
v ta místa právě dej se zpátky vést.




Obrázek jsem si zapůjčila ZDE.




Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře představuje vyvrcholení tvorby geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla, příslušníka již třetí generace italské umělecké rodiny, usazené od 17. století v Praze. Kostel k uctění památky nového českého světce, Jana z Nepomuku, nechal vybudovat Václav Vejmluva, který byl v letech 1705-1738 opatem zdejšího cisterciáckého kláštera. K tomuto rozhodnutí jistě přispěl vztah žďárského kláštera k místu, kde Jan Nepomucký vyrůstal. Původní mateřské sídlo cisterciáckého řádu, odkud mniši v roce 1251 do Žďáru přišli, bylo v letech 1144 až 1420 právě na Zelené hoře u Nepomuku. Jako stavební místo byl vybrán strmý vrch nedaleko žďárského kláštera, kterému se později začalo říkat Zelená hora. Stavba byla zahájena v roce 1719, kdy byl v hrobě blahoslaveného Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta nalezen jeho domněle neporušený jazyk a kdy byla zahájena příprava na jeho kanonizaci. Kostel byl vysvěcen v roce 1722 a stal se první velkou svatyní, zasvěcenou Sv. Janu Nepomuckému. Jedná se o nejvýznamnější Santiniho práci v závěru jeho života. Představuje nadčasové a absolutní dílo, oproštěné od jakýchkoliv konvenčních prvků dobové architektury. Ambit okolo chrámu má půdorys deseticípé hvězdy. Byl navržen architektem současně s chrámem, k jeho dokončení však došlo až v r. 1769. Při právě probíhající opravě byly nalezeny základní kameny, vymezující polohy oblouků, což dokazuje, že jejich zaměření bylo provedeno již při zakládání kostela. Stanové střechy nad branami nesly alegorické sochy, tři z nich se zachovaly. Kdysi bohatá ozdoba štukových obrazců a žeber na klenbách se dochovala jen v mizivém rozsahu. Chrám je postaven na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy, podle legendy, která praví, že v místě utonutí Jana Nepomuckého se objevila koruna z pěti hvězd. Symbol pěti je realizován v celé stavbě. Do celého areálu vede pět vchodů, uvnitř chrámu je pět kaplí a pět oltářů. Symbol pěti je i ve jméně opata Václava Wejmluvy- 5 V, od příchodu prvních cisterciáků uplynulo v té době pět století, pět písmen má i latinské TACUI ? To navazuje na legendu, podle které světec neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie, manželky krále Václava IV, a proto ho král nechal nejprve krutě mučit a potom svrhnout do Vltavy. Dnes však víme, že smrt Janova měla především politické pozadí kvůli jeho sporům se samotným králem. Ve vrcholku kopule je umístěn velký jazyk, symbol sv. Jana Nepomuckého, obklopený kruhem plamenů, z něhož šlehají paprsky. Jedná se o symbol vítězné zbraně ? meče mučedníka a protějšek hvězdy, zdůrazněné půdorysem svatyně. Celou stavbou se prolínají dva slohy - gotika a baroko. Zatímco v gotické době hledaly duše Boha v popírání tělesnosti a neustálým pohledem vzhůru, v baroku hledí Boha postihnout skrze pohyb, který dal světu. Pro Santiniho jsou to pak působivé kontrasty. Použití gotických oken symbolizujících opět meč nebo ruce sepnuté k modlitbě, půdorysné formy hrotů hvězd, gotizující štukové žebroví, ve kterých je možno spatřovat symbolickou narážku na spojení se středověkým mateřským klášterem na Zelené hoře v Nepomuku. Množství oken poskytuje dostatek světla, které barokně rozšiřuje celý prostor a dává možnost vyniknout sochařské výzdobě, pojaté jednoznačně v barokním charakteru. Díky zajímavému umístění oken není v celém kostele tmavý kout. Okna mají tři různé tvary. Okna ve tvaru jazyka jsou zakomponována u lucernových kaplí nad vstupními vestibuly. Připomínají meč v pochvě a jazykem- mečem dosáhl světec svého duchovního vítězství. Okna ve tvaru biskupské mitry se jako opatský odznak a součást erbu vztahují ke stavebníkovi. Okna v podobě sférického rovnostranného trojúhelníku symbolizují Nejsvětější Trojici. Na hlavním oltáři je socha světce, stojícího na zeměkouli a opticky stoupajícího vzhůru. Pět osmicípých cisterciáckých hvězd představuje 5 kontinentů, na kterých bylo šířeno křesťanství. Zeměkoule je nesena třemi anděly, kompozičně rozmístěnými do tvaru písmene V. Hvězdy se nesčetněkrát objevují na exteriéru i v interiéru celého poutního areálu. Kromě osmicípých hvězd najdeme v kostele i hvězdy šesticípé ? svatojánské a deseti a dvanácticípé ? mariánské. Od chrámové lodi je oltář oddělen ručně kovanou trojbokou mříží. Dvě bílé münsterberské orlice jakoby nadnášely svými křídly oltářní stůl. Mezi nimi je znak zakladatele kláštera Bočka z Obřan. Oltáře po stranách kostela jsou zasvěceny čtyřem evangelistům. Matoušovi s knihou, Markovi se lvem, Lukášovi s býkem a Janovi s orlem. Všechny oltáře jsou vyrobeny z lípového dřeva a mají mramorovou imitaci. Autorem sochařské výzdoby chrámu je Jan Pavel Čechpauer z Chrudimi, dokončoval ji Ignác Rohrbach, který po jeho smrti převzal dílnu. Provádějícím stavitelem byl Donát Marazzi a truhlářské práce zhotovil Jan Ludvík Pešinský z Hradce Králové. Období největší slávy zažil kostel na Zelené hoře spolu s klášterem v roce 1735, kdy bylo slaveno pětisté výročí založení kláštera. Bohužel však již o dva roky později klášter vyhořel a rok poté umírá opat Václav Vejmluva. Katastrofu dovršil další zhoubný požár v roce 1784, kterému padl za oběť nejen konventní kostel, ale také kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. V říjnu roku 1784 byl pak císařem Josefem II. zrušen klášter, včetně poutního kostela. Vnitřní inventář kostela byl přenesen do okolních farností. Teprve za působení bývalého klášterního mnicha Bonifáce Procházky začala obnova kostela, která s přestávkami trvala až do roku 1830. Za tehdejšího správce farnosti, vlasteneckého buditele P.Matěje Sychry bylo dosaženo znovuobnovení kostela, které souviselo se založením hřbitova ve vnitřním areálu. Výjimečné hodnoty tohoto poutního kostela vedly k tomu, že v roce 1994 byl zapsán jako první solitérní stavba v českých zemích do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.


Dnes se projdeme kolem areálu z venku, pohled na Zelenou horu přes vodu:







Schody vedoucí k hlavnímu vhcodu:






My jsme po schodech nešli. Vydali jsme se jednou z cestiček, které pomalu stoupají ke kostelu a umožňují si prohlédnout celou stavbu ze všech stran:








































































Malé nahlédnutí dovnitř otevřenými dveřmi jednou z pěti bran:














Příště se projdeme ambitem.Mrkající

Bochnatka americká

17. září 2014 v 8:40 | Marie |  Příroda
Letos jsme s Honzíkem objevili na rybách cosi, o čem jsem si až do nedávna myslela, že to byl jakýsi shluk vajíček, nějakého obojživelníka nebo vodního živočicha. To něco jsem si vyfotografovala, abych to mohla ukázat Mikymu. A až díky našemu kamarádovi a jeho tchyni, která stejnou věc objevila ve vodě u Roudné, jsem zjistila, že se nejedná o žádná vajíčka, ale o bochnatku americkou.


Bochnatka americká

V posledních letech se v našich vodách místy invazně šíří bochnatka americká (Pectinatella magnifica), živočich patřící mezi mechovky (Bryozoa). Vzhledem k nápadnému vzhledu a velikosti kolonií tohoto organizmu a jeho častému výskytu v nádržích s rekreačním využitím obvykle neujde pozornosti veřejnosti. Mechovky (Bryozoa) patří mezi méně známé živočichy, kteří se vyskytují i v našich vodách. Kromě druhů původních, které nejsou příliš nápadné, je již řadu let místy občas pozorován výskyt zmíněného nápadného druhu - bochnatky americké (Pectinatella magnifica). Tento druh pochází ze severní Ameriky, byl popsán r. 1851 Leidym z několika řek. Do Evropy byla zavlečena pravděpodobně lodní dopravou. Její další šíření je přičítáno také přenosu rozmnožovacích částic (statoblastů) vodními ptáky i lidmi, technikou apod. První výskyt v Čechách byl zaznamenán již na začátku 20. stol., v posledních letech dochází místy k masovému šíření. Kolonie najdeme obvykle blízko pod hladinou (jen málo decimetrů pod vodou) a to spíše v místech, kde je voda sluncem prohřívána, než v místech zastíněných. Tvoří různě velké útvary přichycené na kořenech pobřežních stromů, ponořených větvích vrb, kamenech i různých ponořených předmětech. Kolonie mohou tvořit někdy nenápadné povlaky, ale často jsou až několik desítek kilogramů těžké, tvořené poměrně tuhým gelem, na jehož povrchu žijí tisíce drobných jedinců..

Doporučuji vám, kliknout na odkaz, pod článkem jsou fotografie bochnatek.










Tankáč-krajina

16. září 2014 v 6:32 | Marie |  Tankáč
Poslední fotografie které vám z Tankáče ukáži, jsou celkové pohledy do krajiny.




























Na Tankáči roste nádherná bylina - kozlík lékařský:







A pro ty, kteří včera zkoušeli uhádnout kolik se skrývá žabek na fotografii dnes ukáži řešení. Žabiček je 12.Usmívající se






Tankáč - žáby

15. září 2014 v 7:51 | Marie |  Tankáč
Kromě hmyzáčků, kterých je na Tankáči víc než dost, zde není nouze o to zahlédnout a vyfotografovat nějakou tu žabku. Tentokrák jsme měli štěstí na samé skokany, ale najde se zde i rosnička, kuňka a nebo vzácný skokan ostronosý.




























Tůně v kterých žaby žijí:





























Letos je na Tankáči velké množství malých žabiček. Když jsme se blížili k tůnim, žabek které skály do vody, aby se před námi schovaly bylo tolik, že jejich šplouchnutí znělo, jako by jste vzali hrst malých kamínků a hodili ji do vody. O tom, že si nevymýšlím svědčí tato fotografie. Schválně zkuste spočítat kolik malých žabiček se naní ukrývá.





Tankáč - ze života hmyzu

14. září 2014 v 6:34 | Marie |  Tankáč
Kněžice páskovaná:




Právě převléklá kněžice:







Kněžice pelyňková:




Kněžice měnlivá:




Kněžice zelená:









Opět kněžice páskovaná:




Na stéblu drávy měly dostaveníčko šídlatky:




Mikymu se podařilo zachytit šídlo letící nad tůní:




Krásná vřetenuška:




Nevím, jestli se mi podařilo určit kněžice správně. Jestli v jménech kněžic najdete chybu, dejte mi prosím vědět a já to opravím.Mrkající

Tankáč -chmýří z bodláků

10. září 2014 v 20:35 | Marie |  Tankáč
Během srpnové dovolené se nám poštěstilo projít se naším oblíbeným táborským tankodrmem, zvaným jednoduše "Tankáč". Na svém blogu už jsem o něm psala mnohokrát a snad pokaždé jsem se zmiňovala o tom, že se na Tankáč kdykoli a za jakéhokoli počasí rádi vracíme. Nebudu se tedy déle rozepisovat a rovnou přejdu k fotografiím, které jsme toho krásného srpnového dne na Tankáči pořídili.

Začnu chmýřím z odkvetlých bodláků:
















































Z lesa

7. září 2014 v 19:52 | Marie |  Příroda
Vybírám pár snímků ze včerejší návštěvy lesa:




Nádherně rozkvetlý vřes a pavučina v trávě zdobily malou loučku, přes kterou jsme procházeli:





Hub byl plný les:




A to těch jedlých i nejedlých:




Některé jsme pouze obdivovali, jiné sbírali:








Nakonec nejhezčí krásky lesa - muchomůrky:




Bylinky v srpnu

6. září 2014 v 7:59 | Marie |  Cestou necestou
Tak nevím co se zase děje, ale je to už asi týden, co se mi vůbec nedaří přihlásit se na blog. Nevede se mi to ani přes Operu ani přes Google. Dnes jsem svoje marné pokusy o přihlášení vzdala a zkusila jsem to přes Explorer. Zde se mi to podařilo, a tak jen doufám, že alespoň v Eploreru možnost přihlásit se na blog vydrží...



Vrátím se ale k původnímu tématu článku, a to je pár snímků ze srpnového sbírání bylinek. Ne všechny dny jsme měli o dovolené šedivé a deštivé, bylo i pár těch, kdy z pod mraků vykouklo sluníčko. V jednom z těch vzácných dní jsme se vydali na Babí horu, nasbírat si trochu řebříčku, který je svými léčivými účinky určený především nám ženám.




Na Babí hoře kvetla řebříčková louka:






Natrhala jsem si jen malou kytičku. Na mojí osobní potřebu s nasušeným řebříčkem z této kytičky vystačím až do příštího léta:














V srpnu se ještě stále dala nasbírat třezalka a mateřídouška:







Na závěr pár motýlkových snímků, pořízených cestou na Babí horu:
















Přeji vám krásný víkend a jen doufám, že až se vrátím z hub, na které za chíli vyrážíme, tak se mi podaří opět se přihlásit, abych se mohla podívat k vám na blogy, co je u vás za ten týdem nového.Mrkající