Březen 2015

Velikonoční výstava - kraslice

29. března 2015 v 10:35 | Marie |  Velikonoce
Hody, hody doprovody,
dejte vejce malovaný....


Malováním vajíček jsou české země unikátem. Nikde jinde nenajdeme tolik technik zdobení, tolik vzorů ani tolik šikovných maléreček. V jednotlivých oblastech toto umění přežilo díky silným kořenům, jinde se o zachování místních vzorů postarali odborníci - etnografové. V Čechách začali lidé opouštět tradiční zvyky asi o 50 let dříve než na Moravě. Proto se v moravských regionech dochovalo mnohem více dokladů lidové kultury - a neplatí to jen v případě kraslic.

Vejce - symbol života

Lidé věděli, že vajíčko skrývá nový život, proto se stalo uznávaným symbolem naděje, zrození, ale i smrti, tedy současně začátku i konce. Existovaly dokonce pověsti o vzniku světa z vejce. Barvením a zdobením se jeho magická moc v představách lidu zesilovala. A upřímně řečeno - čistá oblá skořápka k výzdobě přímo vybízí.
V průběhu staletí se vytvořilo množství pověr, obřadů a obyčejů. Vejce se nejen vkládalo do hrobů, ale také do základů nových domů. Sloužila k léčbě i k ochraně před nemocemi a uštknutím, k předpovídání počasí a věštění délky života nebo termínu svatby. Jako symbol plodnosti se využívala pro zajištění dobré úrody a prosperujícího hospodaření. Lidé vkládali vejce do pole, kouleli vyoranými brázdami, potírali jím dobytek. A samozřejmě je také jedli.
Ani katolická církev význam vejce nepodceňovala, a tak ho brzo přijala jako symbol vzkříšení. Lidé začali nosit vejce do kostela k posvěcení, stále však církev provokovlay výkaldy symbolů, které měly ke křes'tanské pokoře daleko. Například červenou barvu malovaných vajec vysvětlovali tím, že se slepice nazobaly krve pod křížem s umírajícím Kristem. Podobně vznikla i lidová legenda o tom, odkud se vzal zvyk vejce darovat. Když prý Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, zastavili se v jednom statku a požádali o chléb. Hospodyně však doma neměla nic k jídlu, a tak alespoň připravila čerstvě snesená vejce. Když poutníci odešli, skořápky se proměnily ve zlato. Od té doby hospodyně nabízela vejce každému pocestnému, ale zázrak se neopakoval. Proto alespoň rozdávala vejce jako vzpomínku ve výroční den návštěvy poutníků.

Velikonoční dárek

Většina starých pověr a obyčejů byla časem zapomenuta. Některé zvyky dodnes provozované stratily původní význam a jde jen o zábavu. Avšak vajíčko jako velikonoční dárek je stále živoucí tradicí. Kromě odměny koledníkům bývá dárkem kmotrů nebo prarodičů dětem, a to většinou spolu s cukrovím, ovocem a hračkami. V některých oblastech (např. v západních Čechách, na střední Moravě či ve Slezku) si musí děti nadílku nejprve najít a ty nejmenší věří, že jim je přinesla slepička, kohout nebo skřivánek, nejnověji také velikonoční zajíček, který se k nám dostal až koncem 19.století z německého prostředí. Právě tak je stále rozšířené darování vejce děvčetem chlapci. Poselství lásky přitom může být napsané na vajíčku, nebo vyšité na šátku, do něhož je zabaleno.


Jak to bylo s kraslicí

Slovo kraslice je u nás doloženo už ve 14 století, ale jako označení pro zdobené vajíčko se začalo používat až koncem 19.století v souvislosti s přípravami na velkou Národopisnou výstavu československou, která se konala v Praze v roce 1895. Teprve v průběhu dalších let se výraz ujal a začal se běžně používat. Do konce19. století se pro kraslice užívaly jiné termíny, charakterizující je především podle zbůsobu zdobení. Velikonočním vajíčkům, se říkalo malůvky, vyškrabovaná vajíčka, rejsovaná neboli rejsky, straky, slaměnky nebo voblíkané a obtáčené.
Pocelá staletí se zdobila výhradně plněná vejce, jinka by totiž ztrácela svůj význam a magickou funkci. Teprve po 1.světové válce se objevila i vyfouknutá prázdná vejce. Dnes se plná vejce zdobí pro potřeby rodiny nebo jako odměna koledníkům, vyfouknutá pro dekoraci a na prodej. Kraslice vyrobené malérečkami hlavně z Moravy se staly oblíbeným artlikem obchodů. Mnohé kraslice udivují svou dokonalostí a výtvarným zpracováním, proto se prodávají turistům v naší zemi vlastně celý rok, bez ohledu na Velikonoce. Dnes jsou to převážně vejce slepičí, občas se objeví také velká husí. Kdysi se ovšem používala i kachní, holubí, vejce perliček anebo různých volně žijích ptáků.

Barvy

K magickému zdůraznění významu vajec se pojila také symbolika barev. Zvláčtní postavení má červená, zřejmě nejstarší a také nejpoužívanější. Podle ní se dokonce někde Velikonocům říkalo Červené svátky (jihozápadní a částečně střední Čechy). Připomíná krev, zdroj životní síly, také oheň či dozrálé ovoce, a proto znamená život lásku a ochranu.
Zelená představovala sílu přírody, a tak byla vnímána především jako symbol prosperity. Bílá znamenala smrt, černá připomínala démony. Modrá měla nezdravý nádech moru a neštěstí, a tak se dodnes používá vyjímečně. Zato žlutá byla barvou medu, vosku, zralého obilí, ovoce a zlata, a proto symbolizovala bohatství a blahobyt.
K těmto starým významům přidala časem své pojetí liturgických barev církev, podle níž červená reprezentovala sváteční náladu, bílá nevinnost, černá pohřby, modrá a fialová smutek. Oba pohledy se postupně propojily.
Při barvení velikonočních vajec se velmi dlouho, až do počátku 20. století, užívala výhradně přírodní barviva. Teprve s rozšířením zvyku vejce vyfukovat se uplatnily i umělé barvy. Vsakují se totiž hluboko do skořápky a často obsahují i látky škodlivé zdraví. Na prázdné skořápce nemohly nikomu ublížit. V posledních letech však lidé znovu nalézají nevyčerpatelné možnosti přírodních barviv včetně těch, na které se pozapomnělo.

Barviva

Červená - slupky s červené cibule s přidáním octa, červená řepa, borůvky, bezinky.

Žlutá - dřínový květ, kůra plané jabloně (zbavená tmavého povrchu), kmín, oves, lipový květ, zázvor, slabý čaj, ovesná sláma

Zelená - tráva, barvínek, mladý jetel, nať petržele, šťovík, jmelí, špenát, olšová kůra, mladé obilí

Hnědá - dubová kůra (vařená se solí a octem způsobí tmavší odstíny), olšová kůra ( přidáním zelené skalice nebo kousku rezavého železa je barva tmavší), ořechová kůra nebo listí, cibulové slupky a čaj, káva

Černá - dubová kůra vařená se solí, roztok sazí s rezavím železem

Modrá, fialová - přírodní barviva nedávají dostatečně syté odstíny, a proto se více používala umělá.

U všech přírodních barvivi lze řídit výsledný odstín jak sílou odvaru, tak délkou barvení.

Čerpáno z knihy: České zvyky a obyčeje - Alena Vondrušková


O tom, že malování kraslic, je u nás stále živá a oblíbená tradice, nás přesvědčila výstava, kterou jsme spolu s Mikym včera navštívili:
















































































Babí hora II

18. března 2015 v 18:22 | Marie |  Cestou necestou
Po vystoupání na Babí horu, se vám naskytne krásný pohled na táborský kostel, který stojí na náměstí v historické části Tábora. Mě se líbil pohled na kostel přes zorané pole, takže jsem těchto záběrů pořídila hned několik:























Cesta po které jsem kráčela:












Kříž s kostelem v pozadí, který jsem loni vyfotografovala z různých úhlů snad dvacekrát. Letos jsem pořídila pouze tento jediný snímek:












Příště ještě pár snímků z procházky na Babí hoře.Mrkající

Na Babí horu I

16. března 2015 v 18:39 | Marie |  Cestou necestou
Předminulý víkend jsem se vydala v sobotu na odpolední procházku na táborskou Babí horu. Vytáhlo mě sluníčko, které ten den svými jarními paprsky lákalo ven. Při cestě na Babí horu jsem si uvědomila, že jsem stejnou cestu podnikla i loňské jaro, a že tedy fotografie, které vám ukáži budou hodně podobné, ne-li na vlas stejné, jako ty z předešlého roku. Smějící se



Hned za naším sídlištěm se nachází louka, na které se pořádalo MS v cyklokrosu. Dnes už tento závod připomínají jen vyježděné cestičky:








Fotografie z mostu přes řeku Lužnici, po kterém jsem musela přejít jsem nepořizovala. Na procházku jsem se vydala s naší Ťapinou a ta se chodit přes mosty bojí. Netrápila jsem jí tedy svým fotografováním a raději jsem přes most rychle přešla. Za mostem už začíná stoupání k Babí hoře:








Babí hora:









Pohled do polí a luk:





































Pohled na Babí horu z druhé strany:










Vyšla jsem na procházku ještě před jednou hodinou, takže jsem na Babí hoře byla s Ťapkou sama a náramě jsem si pobyt venku užívala. Pohled na cestu po které jsem s Ťapkou kráčela:






A příště pár fotografií Tábora z Babí hory.Mrkající