Duben 2015

Chýnov

29. dubna 2015 v 18:28 | Marie |  Cestou necestou

Historie města

Chýnov je jedním z nejdéle trvale osídlených míst Čech. První písemná zmínka o Chýnově v Kosmově Kronice české se váže k roku 981. Chýnov byl spolu s Doudleby a Netolicemi pomezním hradem panství knížete Slavníka na ochranu proti Rakousům. Hradiště stálo na ostrohu v místech dnešního zámku, ze tří stran chráněno potokem, který vytvářel močály, čtrvrtá strana měla opevnění umělé. Palacký v Dějinách národa českého se zmiňuje o župě Chýnovské v desátém století, která byla jednou z největších v Čechách. Po vyvraždění Slavníkovců se majiteli Chýnova stávají Přemyslovci. Od roku 1250 patřil Chýnov pražskému biskupství a konaly se zde trhy. Za arcibiskupa Arnošta z Pardubic byla přestavěna tvrz na nový hrad a založeno mnoho rybníků. Roku 1413 se Chýnov dostal z církevního majetku a dostává se tak trvale do držení světských feudálů. Husitská doba jistě silně pozměnila osudy celého Chýnovska a zvláště jeho poddaných obyvatel, chudiny a drobných řemeslníků. Myšlenky, které byly hlásány v nedalekém Táboře, způsobily, že mezi prvními obyvateli, či snad dokonce zakladateli tohoto města nacházíme i příchozí z Chýnova.
Ve druhé polovině 15. století získali Chýnov Malovci z Malovic, kteří se potom také psali z Chýnova. Obnovili hrad a jejich nejvýznamnějším počinem bylo přizvání slavného rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan ke stavbě vodovodu.Voda se přiváděla otevřenou strouhou ze vzdálenosti více než dvou kilometrů do Návozského rybníka a odtud sosnovými rourami do několika městských kašen a studní. Současně se stavbou vodovodu byl roku 1581 postaven pivovar, který sloužil až do roku 1948. Poslední majitelkou Chýnova z rodu Malovců byla Anna Mandalena, na kterou vzpomínali obyvatelé Chýnova v dobrém. Vzdala se totiž práva "od úmrtí", což znamenalo propadnutí majetku poddaného po smrti zpět majiteli panství. Roku 1719 pak celé panství připadlo rodu Schwarzenberků. Příslušníci tohoto rodu zároveň byli posledními feudálními pány Chýnova. Schwarzenberkové vystavěli z Maloveckého hradu roku 1729 barokní zámek. Horní část byla nahrazena novým poschodím, dolní zůstala s mohutnými zdmi uchována. Od nepaměti měl Chýnov též právo trestní a hrdelní. Šibenice stávala na vrchu Oboře, roku 1708 byla vystavěna v místech, kde se dnes říká "Na spravedlnosti". Až do roku 1761, kdy byla zbořena, se zde popravovalo.
V únoru roku 1833 postihl Chýnov velký požár, kterému padlo za oběť 13 domů a 12 stodol včetně radnice. Hmotné ztráty byly velmi vysoké a zahynul též jeden člověk. Téhož roku byla vystavěna silnice od Tábora k Pacovu. O půl století později se začalo i se stavbou železnice. K tomuto účelu postavili italští dělníci v okolí Chýnova několik kamenných mostů na způsob antických akvaduktů. Z roku 1849 je dochováno pečetidlo s nápisem "Pečeť mneštečka Cheynova". 25. září 1903 císař František Josef I. povýšil městys Chýnov na město a udělil mu 9.9.1904 znak, který navrhl prof. August Sedláček. 1.7.1905 počal městský úřad používat nové pečetidlo se znakem. Chýnov byl městem nepřetržitě až do roku 1951, kdy mu byl titul města odebrán. Opět mu byl navrácen roku 1994.



Z Pacovy hory jsem šli do Chýnova, odkud jsme jeli autobusem domu. Do odjezdu autobusu jsme měli ještě chvíli času, porozhlédli jsme se tedy po náměstí a zašli se podívat ke kostelu. Dnes jsem vybrala pár fotografií pořízených na náměstí a jeho blízkém okolí.




























Základní škola:





Radnice:






Dva bílé domy, které se mi v Chýnově líbily:









Kaplička zabudovaná v rohu domu:





Další bílý domek, stín plotu - který mne zaujal u školy a pravděpodobně krápník z Chýnovské jeskyně, který připomíná starý kmen stromu:






Chýnovský zámek

Barokní zámek vybudovaný na místě slavníkovského hradiště, zmiňovaného k roku 981, později sídlo knížecího správce Chýnovského kraje. Arnošt z Pardubic zde vystavěl tvrz, kterou v letech 1730-32 Schwarzenberkové přestavěli na barokní zámek.


Vzhledem k tomu, že zámek je nepřístupný, pořídila jsem pouze těchto pár snímků:





Příště se ještě v Chýnově na chvilku zastavíme a podíváme se na místní kostel.Mrkající

Pacova hora - ropucha

28. dubna 2015 v 5:45 | Marie |  Cestou necestou
Na Pacově hoře jsme potkali tuhle krásnou ropuchu:














Miky si vzal ropuchu do ruky, aby vynikla její velikost:





















Ropucha se mu moc líbila, chtěl ji políbit. Miky se ale naštěstí nelíbil ropuše, protože ta se od něj tvrdohlavě otáčela pryč. Polibek se tedy nekonal.MrkajícíSmějící se





Miky tedy položil ropuchu zpátky na zem, aby mohla dál jít svou cestou:





Ještě pár snímků pořízených cestou na a z Pacovy hory:








Pacova hora

23. dubna 2015 v 5:29 | Marie |  Cestou necestou
Pacova hora je přírodní rezervace v okrose Tábor. Nachází se se v Křemešnické vrchovině, 2km jihozápadně od Dolních Hořic. Rezervace navazuje na Chýnovskou jeskyni, která se nachází východně.
Předmětem ochrany je celostátně významné mineralogické naležiště s výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů. Výčet minerálů z Pacovy hory včetně Chýnovské jeskyně zahrnoval k roku 2009 celkem 73 druhů ( např. korund, spinel, zoisit, anortit, rutil, Cr-muskovit, pargasit, dravit, palygorskit, arsenopyrit, magnetit, záhněda, kalcit, albit, ilmenit, stilbit, granát).
V opuštěném vápencovém lomu zůstal ve výchdoní stěně zachován instruktážní řez horninami pestré skupiny moldanubika, mineralogický výzkum lokality navíc prokázal zastoupení několika typů minerálních paragenezí. Základ lomu na Pacově hoře vznikl v roce 1857, kdy bylo místní ložisko vápence otevřeno lomovou stěnou v celé výšce kopce. V 60 letech 20. století byla těžba vápenců zastavena a v lomu se až do roku 1998 těžily suroviny na výrobu drceného kamene. Název Pacovy hory pochází z původního "hora Pecová", neboť zdejší krystalické vápence se zřejmě již od 15. století zpracovávaly v mnoha vápenných pecích.
Z rostlinných druhů jsou na Pacově hoře významné: kruštík tmavočervený, vemeník dvoulistý a okratice bílá, na dně opuštěného vápencového lomu roste kriticky ohrožená přeslička různobarevná. Podobně jako na nedaleké Kladrubské hoře tu žijí teplomilné druhy brouků a motýlů, mezi něž patří kriticky ohrožený dřepčík, chráněný zlatohlávek tmavý, svižník polní, otakárek fenyklový a ohrožený perleťovec prostřední. V mělkých tůní na dně lomu žijí chránění obojživelníci ropucha obecná a skokan štíhlý. Pravidelně zde také hnízdí největší evropská sova výr velký.






































































Z Dražiček do Příběnic II

21. dubna 2015 v 5:34 | Marie |  Cestou necestou
Jak jsem slíbila v minulém článku, dnes už se dostáváme přímo k zřícenině Příběnice. A tak tedy něco málo z historie:






Historie objektu:
Hrad Příběnice založil v první polovině 13. století jihočeský rod Vítkovců při severní hranici svého rozsáhlého dominia jako demonstraci bohatství a moci. Jednalo se o skvělou stavbu, která se svým rozsahem a výstavností mohla měřit s hrady zbudovanými králem. A to bylo v té době něco naprosto nevídaného, protože mezi úrovní hradů šlechtických a královských byl ve 13. století většinou téměř propastný rozdíl. Královou reakcí na vybudování Příběnic bylo pravděpodobně založení nedalekého Hradiště, pozdějšího Tábora. První přímá zmínka o Příběnicích je z roku 1243, kdy je držel Vítek z Prčice. Po něm náležel hrad jeho bratru Vokovi, místodržícímu krále Přemysla Otakara II. ve Štýrsku (1262). Rožmberkové drželi rozsáhlé příběnické panství až do roku 1420 a v průběhu této doby bylo někdy - v závislosti na dědických nárocích různých členů rodu - rozděleno na dvě části náležející částečně k Příběnicím a částečně k Příběničkám. Tuto situaci definitivně vyřešil Jindřich z Rožmberka, který obě části navždy spojil. Stalo se tak někdy před rokem 1412, kdy tento významný český feudál zemřel. Jindřich z Rožmberka patřil také k nejpřednějším odpůrcům českého krále Václava IV.. V roce 1394, při druhém zajetí krále českou šlechtou, posloužily jako místo internace královského vězně po kratší čas právě Příběnice. Jindřichův syn Oldřich z Rožmberka byl velkým nepřítelem kalicha. Od samého vypuknutí husitských válek sloužily Příběnice jako vězení pro husitské radikální kněží, mezi nimi Václava Korandu z Tábora. V příběhu jako z románu, který zachytil ve své Husitské kronice Vavřinec z Březové, se Korandovi podařilo zbavit okovů, uvěznit strážce, osvobodit své druhy a jednoho z nich poslat do blízkého Tábora s naléhavou žádostí o pomoc. Táboři nemeškali a pod vedením hejtmana Zbyňka z Buchova podnikli na hrad 13. listopadu 1420 nečekaný útok. Ten by měl asi za normálních okolností malou naději na úspěch, avšak Koranda a jeho druhové ztropili na věži takový povyk, že rožmberská posádka podlehla dojmu, že má již nepřítele v zádech a složila zbraně. Pád Příběnic představoval velký úspěch husitů. Na hradě pak byli v dalším průběhu husitských válek vězněni významní představitelé katolické strany Bohuslav ze Švamberka (dokud se nepřidal k husitům) a Menhart z Hradce. Po skončení válek byl roku 1437 uzavřen smír mezi Táborem a císařem Zikmundem, který město uznal jako královské a potvrdil mu dědičné držení četných statků v okolí. Následně poté byla 3. června 1437 uzavřena dohoda mezi Táborem a panem Oldřichem z Rožmberka o zničení hradů Příběnic, Příběniček i latránu. Úmluva byla skutečně dodržena a výstavný příběnický hrad byl i s uvedeným příslušenstvím ještě téhož roku zbourán. Nebyl nikdy obnoven; posledním dokladem o jeho někdejší monumentálnosti je zpráva z roku 1667, kdy se při prodeji želečského panství hrabětem Norbertem Šternberkem knížeti Ferdinandu Lobkowicovi v soupisu převáděného majetku uvádí i "celé pusté město dříve zvané Příběnice".
ZDROJ: Castles.cz



Zbytky slavného hradu Příběnice:




Pohled od zříceniny na řeku Lužnici:











Zbytky stavby v podhradí:




U Příběnic najdete skautskou mohylu. Na tuto mohylu přinášejí táborští skauti každý rok, přesně na Štědrý den 24.prosince nové kameny:





Tato lávka vede podél skály nad řekou Lužnicí:




Řeka Lužnice byla v jarním slunci nádherná:





Tunel vedoucí skrz skálu:






Cestou jsem se bavila fotografováním rostlin. Některé fotografie nejsou úplně ostré. Květiny na nich se mi zdály zajímavé, a tak vám je i přes nedokonalost snímků ukáži. Usmívající se

V levém horním hoře je kytička s jménem bažanka vytrvalá (jedovatá), následuje mokrýš střídavolistý, v levém dolním rohu je křivatec luční a na posledním snímku je kytička s krásným jménem kyčelnice devítilistá.






Sasanky vám jistě nemusím představovat, žlutý kvítek mezi nimi, patří orseji jarní.






Na tomto snímku vám představím kytičku, kterou asi všichni neznáte, je to podbílek šupinatý.






A tím se s výletem na Příběnice loučím.Usmívající se

Z Dražiček na Příběnice I

20. dubna 2015 v 5:37 | Marie |  Cestou necestou
Na tenhle výlet jsme se s Mikym vypravili 14. dubna 2015. Měli jsme spolu týden dovolené a hodlali jsme ji náležitě využít. Počasí nám slibovali celkem pěkné a tak jsme nechtěli promeškat ani den volna bezúčelným nic neděláním. Raději jsme neustále koukali do mapy a přemýšleli kam si vyjet. Jedním z našich cílů se staly Dražičky odkud jsme se vydali po lesních cestách na zříceninu hradu Příběnice.
Do Dražiček jsme se přesunuli táborskou MHD. Na návsi jsem udělala pár snímků kaple, která je moc pěkně opravená.






Líbila se mi i opravená "HASIČSKÁ SCHRÁŇ", s moc hezky namalovaným sv. Floriánem. Za obcí mají v Dražičkách pěkná Boží muka, která jsem vám na snímcích již ukazovala. Když si kliknete na odkaz, uvidíte, že Boží muka byla v roce 2010 opravená.





V trávě za vsí kvetla tato bílá rostlinka, kterou se mi nepodařilo určit. Fialky v trávě poznáte jistě všichni a větvička těsně před rozkvětem patří asi tzv. špendlíku.Usmívající se






Tady už nás lesní cesta dovedla na křižovatku, kde se říká "U obrázku", na obrázku je vyobrazená Panna Marie Klokotská.







Potůček v lese mě neustále lákal k focení. Snímků jsem samozřejmě udělala mnohem víc, ale vybírám jenom pár.Mrkající











Podél potoka kvetly plicníky:






Lesy byly plné jaterníků a já z nich byla úplně unešená. Miky mě od nich nemohl dostat. Smějící se





V trávě jsme objevili svižníka, zahlédli babočku a žluťáska a našim zrakům neunikl ani osamocený rozkvetlý lýkovec.






Cesta nám příjemně ubíhala. Než jsme se nadáli, byli jsem u Příběnic. Kousek od nich jsem vyfotografovala tuto vtipnou boudu na které je cedule PENZION PŘÍBĚNICE. Počítám, že ubytování v něm bude velmi laciné, ne-li zadarmo.MrkajícíSmějící se




Tady dnešní článek ukončím. K Příběnicům se podíváme až příště, protože i když jsem tentokrát dělala z fotografií koláže, do jednoho článku by jich bylo přesto moc.Mrkající

Nadějská rybniční soustava VII

19. dubna 2015 v 6:35 | Marie |  Cestou necestou
Těmito posledními fotkami se s Nadějsou rybniční soustavou rozloučíme. Na závěr jsem si nechala snímky z vypuštěného rybníka Naděje. Někomu se může zdát pohled na rybník bez vody smutný, mě se ale moc líbil.Mrkající


Vypuštěný rybník Naděje:


















































A ještě malý důkaz toho, že i u rybníků se pomalu probouzelo jaro:

























Nadějská rybniční soustava VI

18. dubna 2015 v 6:12 | Marie |  Cestou necestou
Dnes už přicházíme k rybníku Dobrá vůle a Blaník.





































































Jediný snímek vypuštěného Blaníku:








Příště se už podíváme k rybníkům naposled.Mrkající

Nadějská rybniční soustava V

17. dubna 2015 v 5:28 | Marie |  Cestou necestou
Další rybníky, kolem kterých jsme procházeli se jmenovaly Strakatý rybník, Skutek, Dobrá vůle a Blaník. Tady mi fotografie dost splývají a jen těžko dávám dohormady, který z rybníků se na fotografii právě nachází. Myslím si, že tyto snímky patří k rybníku Skutek:























































Nadějská rybniční soustava IV

16. dubna 2015 v 6:08 | Marie |  Cestou necestou
Mezi rybníky Měkký a Láska jsme procházeli po hrázi, kterou od hráze druhého rybníka dělil potůček. Dnes tedy pár snímků z této hráze:


















































Voda v potoce byla nádherně čistá:

















Nadějská rybniční soustava III

15. dubna 2015 v 5:46 | Marie |  Cestou necestou
Od rybníků Rod a Naděje jsme se vydali po lesní cestě a kousek i po silnici k rybníkům Měkký a Láska. V lese bylo moc hezky, všude rostlo krásné vysoké borůvčí a na zemi jsme každou chvíli našli větvičku spadlého jmelí, které rostlo v korurnách borovic...
U rybníku Měkký jsme objevili bludný kámen, který se jmenuje MILENEC. Své jméno dostal podle pověsti, ve které se žena hajného snažila se svým mužem marně otěhonět. Kolem tohoto kamene chodila za bylinářkou, která jí měla k vytouženému děťátku dopomoc. Na kameni vídala hajná mladého baštýře, který na zde odpočíval po práci. Jak se pověst vyvíjela dál si jistě umíte představit...Mrkající Hajná se prý děťátka dočkala a né jednoho. Od té doby se říká, že má kámen v sobě velké množství pozitvní energie. Stačí prý na kámen vylézt a vyslovit své přání, a to se údajně vyplní.
Já jsem si na kámen také vylezla. Žádné přání jsem však nevysolvila. Zahlédla jsem na na ostrůvku hnízdící labuť , kterou jsem si chtěla z kamena vyfotit. Ale hlavně mě z kamene hnal můj milující muže, že prý co kdyby...MrkajícíSmějící se












































































Rybník Láska byl bohužel také vypuštěný:




Nadějská rybniční soustava II

14. dubna 2015 v 6:03 | Marie |  Cestou necestou
Minulý článek z tohoto výletu jsem pojala jako informační. V následujících několika článcích už se budu zabývat hlavně fotografiemi, které jsem při procházce po hrázích rybníka pořídila. Už teď vím, že budu mít s výběrem fotek problémy, protože jsem jich udělala skoro 300 a těžko se mi z nich vybírá. Některé snímky jsem samozřejmě hned vymazala, u některých jsem váhala, jiné se mi líbily na první pohled. Takže i když jsem se snažila udělat probírku, stejně mi jich hodně zbylo. Abych použila víc fotografií najednou dělám většinou koláže. Tentokrát se mi, ale do koláží nechce, protože se mi zdá, že mnohé za snímků tím pozbývají na kráse. Vyplývá mi tedy z toho, že článků z procházky po rybničních hrází bude víc a mnohé snímky si budou hodně podobné.Mrkající


Tak tedy začínáme na záčtku naší cesty po Nadějkovské rybniční soustavě, a to u rybníku Horák:
























Prošli jsme kolem rybníku Horák a vydali se po hrázi, která od sebe dělila rybník Rod a rybník Naději. Několik fotografií rybníku Rod jsem zveřejnila již v předešlém článku, ale pohled na nekonečnou vodní hladinu byl tak pěkný, že jich pár ještě přidám.








































Rybník Naděje byl bohužel vypuštěný, fotografie z něj dám do jiného článku, neboť ač se to nezdá, tak i z prázdného rybníka jsem pořídila spoustu snímků. Což na jednu stranu svědčí o tom, že jsem fotografický cvok a na druhou stranu o tom, že se mi toulání po rybničních hrázích vážně moc líbilo.MrkajícíSmějící se

Frahelž - Nadějská soustava rybníků

13. dubna 2015 v 8:31 | Marie |  Cestou necestou
Včera jsme si udělali konečně výlet do přírody - tedy konkrátně, zajeli jsme se podívat k obci Frahelž na soustavu Nadějských rybníků. Vyjeli jsme v půl deváté, kdy obloha byla zakryta šedivými mraky a venku bylo ještě docela chladno. O zamračené obloze svědčí hned první snímky, které jsem pořídila v obci Frahlež, kde jsme zaparkovali auto.




Frahelž

Osídlení obce se datuje prý již od 14. století (první písemná zmínka od roku 1549) a název je odvozen od práva místního mlynáře, který nemusel na robotu a měl tzv. "svobodné hrdlo", čili Freihalz. Z tohoto slova postupem času, při osidlování osady u mlýna na levém břehu řeky Lužnice, vyvinul název Frahelž.
Alois Jirásek ve své knize Proti všem připomíná tuto osadu a mlýn, kde se prý léčil Jan Žižka. Před regulací řeky Lužnice byl ve vodě bludný kámen, na němž byl vytesán letopočet MCDXXIV - tedy rok Žižkovi smrti 1424. Během staletí byla osada, dle dochovaných záznamů, několikrát vypálena. Dříve obec náležela panu Janu ze Stráže. V pozdější době patřila do panství bechyňského. Prvním osadníkem byl jistý Rohlík v čp. 1.

ZDROJ: Frahelz.cz


Na těchto fotografiích je Panna Marie Nadějská:




Z Frahleže jsme se vydali už pěkně po svých k Nadějským rybníkům.


Nadějská rybniční soustava - Třeboňsko

Byla založena Krčínem v letech 1577 - 1579. Dokončena Šustou v poslední čtvrtině 19. století .
Základem této rybniční soustavy jsou původní Krčínovy rybníky - Naděje, Skutek a Potěšil u obce Klece. Všechny rybníky této soustavy jsou naháněny stokou zvanou Potěšilka, která byla vedena z řeky Lužnice ještě před stavbou rybníka Rožmberka. Celá Nadějská soustava byla doplněna řadou měnších rybníků v éře Josefa Šusty v poslední čtvrtině 19. století.
Jmenovat můžeme rybníky Víra, Láska, Dobrá Vůle, Blaník, Strakatý, Rod, Horák a další. V této enklávě byly Šustovou zásluhou založeny malé rybníčky vhodné rpo výrust plůdku a násad, kterých se do této doba nedostávalo pro velké hlavní rybníky na Lomnicku a Ponědražsku. Nadějské rybníky patří mezi ty, které byly vysušovány v roce 1826 a později byly obnoveny ( v roce 1871).



Rod - přírodní rezervace

Rod je přírodní rezervace v okrese Tábor. Nachází se v Třeboňské pánvi, 2,5 km jihozápadně od Valu. Je součástí CHKO Třeboňsko. Rezervace zahrnuje stejnojmený rybník (32ha), který je součástí rybniční Nadějské soustavy na pravém přítoku Lužnice.

Předmětem ochrany je rybník Rod s rozsáhlými rákosinami a s velkými plovoucími zblochanovými ostrovy, které slouží jako hnízdiště mnoha druhů vodního ptactva (především vrubozobých). Východní zrašelinělá část rybníka přechází v přechodové rašeliniště s charakteristickou květenou (ďáblík bahení, ostřice plstnatoplodá, rosnatka okrouhlolistá, pupečník obecný, leknín bělostný, bazanovec kytkokvětý, klikva bahení, bublinatka menší, bublinatka bledožlutá, hrotnosemenka bílá, zevar nejmenší). Lokalita je dále významná shromaždištěm vodního a mokřadního ptactva v době jarníh a podzimníh tahů. Rod slouží jako pravidelné centrum výskytů zimujících orlů mořských. Žije zde také řada ohrožených druhů obojživelníků ( skokan ostronosý, skokan zelený, skokan krátkonohý, čolek obecný, čolek horský, kuňka obecná, rosnička zelená). Pravidelně se tu vyskytuje vydra říční.






Za tímto vysokým rákosem se nachází rybník Rod:


















A tady už se nám začíná odkrývat pohled na rybník:











Rybník je tak veliký, že se celý na jeden snímek nevejde:

















Další snímky od tohoto i ostatních rybníků, ukáži v jiném článku. Dnes se zmíním ještě o tom, že kromě nádherný rybníků se zde můžeme také prohlédnout - Zachovalý lužní les:


Lužní les patří k druhově nejrozmanitějším ekosystémům u nás. Hlavním znakem pro lužní les je přítomnost vodního toku nebo velkého množství podzemní vody v jeho blízkosti. Díky tomu je zde podmáčená půda, která vyhovuje vlhkomilným rostlinám i živočichům. Kvůli nadměrné vlhkosti dochází v takto stále podmáčené půdě k nedostatku kyslíku. Tento nedostatek má za následek řadu chemických redukčních pochodů, které dávají této vrstvě půdy modrozelené zbarvení a zvláštní zápach. Odborně se takové půdě říká glejová. Půda na těchto územích je bohatá nejen na vodu, ale i na živiny, které řeka naplaví spolu s pískem, zeminou či štěrkem.
Voda však není jediný faktor, který zapřičiňuje velkou druhovou rozmanitost lužních lesů. Tím dalším je velice příznivý teplotní poměr, který dává možnost dlouhého vegetačního období rostlin. Po letních deštích se z tohoto území může stát prakticky neprostupná džungle plná malých močálů, lián, hmyzu a zpívajících ptáků.
Nejvíce a největší lužní lesy najdeme v nížinném pásmu na pravidelně zaplavovaném území kolem řek.

















Na závěr ještě přidávám letecký snímek Nadějské soustavy rybníků:





A příště už méně povídání a více fotografií.MrkajícíSmějící se