Listopad 2017

Motýli

Dnes v 5:21 | Marie |  Fauna

Vzpomínka na slunné podzimní dny a přání pěkné neděle Vám všem.













Mějte se krásně. Usmívající se

Z Tábora do Bechyně X.

Pátek v 7:46 | Marie |  Cestou necestou
Dnes projdeme posledním úsekem naší cesty z Tábora do Bechyně. V minulém článku jsem zmiňovala, že s Dobronic do Bechyně je to devět kilometrů, což už není tak dlouhá trasa. Když jsme vykročili od kostela, říkali jsme si, že bychom mohli stihnout autobus po čtvrté hodině. To jsme ale ještě netušili, že při sestupu zpět do údolí řeky, Mikymu zatuhne koleno a nebude jej moc ohýbat. Devíti kilometrová cesta se nám protáhla na neuvěřitelně dlouhé, velmi pomalé tři hodiny chůze. Každý krok Mikyho bolel, sebemenší trs trávy mu dělal potíže. Chvílemi jsem měla vážné obavy, jak to zvládneme, ale nebylo cesty zpět. Šli jsme pomalu, ale vytrvale, až jsme došli k námi již toužebně vyhlíženému bechyňskému mostu Duha, který znamenal, že jsme v cíli. I přes utrpení, které Miky v posledním úseku prožíval, jsme si oba říkali, že i tato část cesty je velmi krásná, místy až romantická.


Jedna z nejkrásnějších částí cesty.



















Bechyňské vodopády, znamení že už se blížíme k cíli.











Bechyňský most Duha. Neumíte si představit, jak toužebně jsme ho v závěru naší cesty vyhlíželi.



















Bechyně, posledních pár snímků, posledních pár ohlédnutí, odcházíme na vlak.













Když jsem unavená a zmožená seděla ve vlaku a koukala do tmy, která už venku byla, přemýšlela jsem, jestli jsme tak velcí blázní nebo nadšenci, že jsme se na tuto cestu vypravili. V duchu jsem se usmála, jsme nadšení blázni, kteří se budou dávat po téhle cestě pár dní dohromady, ale hned jak to půjde a čas dovolí, si vymyslí něco dalšího.

Když jsem vytvářelo svoje první video z fotografiemi z naší cesty, říkala jsem si, že to bylo krásné a že to rozhodně stálo zato prožít.



Mějte se krásně a užívejte života. Usmívající se

Z Tábora do Bechyně IX.

Čtvrtek v 5:25 | Marie |  Cestou necestou
Na vrcholu kopce u kostela v Dobronicích, jsme si udělali krátkou pauzu. Pod lípou u kostela je stůl a lavičky, kde jsme se na chvíli posadili, posvačili a odpočinuli. Tady už jsme pociťovali první známky únavy. Z Dobronic do Bechyně nám zbývá posledních 9 km, ujito tedy máme 24 km. Optimismus nás ale neopouštěl, protože počasí nám přálo a 9 km už není tak dlouhá trasa.

Vypisovat se víc o historii Dobronic dnes nebudu, protože toto místo jsme již kdysi navštívili. Kdo si chce něco málo o Dobronicích přečíst, může se tedy podívat na tento článek ZDE.


Něco málo jsem, ale vyhledala z historie kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tento kostelík je na naprosto úžasném místě, s krásnou vyhlídkou do údolí řeky Lužnice. Jestli někdy pojdete do Bechyně, zajeďte se sem podívat a užijte si tu úžasnou atmosféru, kterou toto místo nabízí.

Gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí na okraji obce Dobronice již od roku 1350 a byl farním kostelem. V husitských válkách osiřel. Později začali využívat kostelík jezuité a konali zde v roce 1667 bohoslužby, jak se dochovalo v archivních materiálech. Jezuité obhospodařovali panství v Dobronicích včetně hradu a za jejich působení byl kostelík opravený. Po opuštění panství i hradu Jezuity kostel opět zpustl a otevřen byl znovu v roce 1780. Kostel se nachází na okraji obce Dobronice nad vysokým zalesněným srázem nad řekou Lužnicí. Je nejvýše položenou stavbou v obci a stojí na kopečku ve výšce 429 metrů nad mořem. Od roku 1958 je kostel zařazen na seznam kulturních památek České republiky.
















Pohled od kostela do údolí řeky Lužnice.


















Věž zříceniny hradu Dobronice.






Dobronice v celé své kráse.







Ještě poslední pohled na kostel a zříceninu hradu, teď již opět z údolí řeky Lužnice a jdeme dál…




Mějte se krásně a užívejte života.Usmívající se




Z Tábora do Bechyně VIII.

Úterý v 17:20 | Marie |  Cestou necestou
Naše další cesta vedla od Stádleckého mostu k Dobronicím u Bechyně. Tato trasa je dlouhá 4,5 km a já z ní vybírám pár snímků.Usmívající se







































A tady už se nám v dáli, vysoko na kopci, ukazuje kostel v Dobronicích. Přímo k němu se však podíváme až příště.Mrkající







Mějte se krásně a užívejta života.Usmívající se




Z Tábora do Bechyně VII.

12. listopadu 2017 v 6:47 | Marie |  Cestou necestou
Dnes přicházíme ke Stádleckému mostu. Na tento most jsem se těšila, cestou jsme spolu s Michalem přemýšleli, kdy jsme u něj byli naposledy a domníváme se, že to bylo před 25 lety. Tedy již pře čtvrt stoletím. Co na to říct? Snad jen: " A léta běží vážení…". MrkajícíSmějící se


Něco málo z historie mostu:
Most postavil Vojtěch Lanna v letech 184-1848 podle projektu inženýra Gassnera a B. Schnircha přes Vltavu v Podolsku. Most sloužil dlouhá léta, a ž do roku 1960. Od konce třicátých let ale stál již most nový, železobetonový, přímo nad stávajícím mostem. Po napuštění přehrady Orlík by byl most, v té době již kulturní památka, a proto se rozhodlo o jeho pečlivém rozebrání, dokumentaci a uložení na místě mimo zatopený břeh. Ze zahraničí přišla v šedesátých letech nabídka na odkoupení mostu, byla však zamítnuta a bylo rozhodnuto o pozdějším přestěhování a znovusestavení.
Z několika možných lokalit bylo vybráno malebné místo na Lužnici, na silnici mezi obcemi Stádlec a Dobřejice. Na tomto místě je v provozu již od slavnostního otevření 25. května 1975.



Betonový most přes přehradu Orlík a pod ním dnes již Stádlecký řetězový most.



Zdroj fotografie: Cryoman




14. května 2008 vydala Česká národní banka v nákladu 10 090 kusů pamětní zlatou minci o nominální hodnotě 2500 Kč " Národní kulturní památka řetězový most ve Stádlci " z cyklu " Kulturní památky technického dědictví", jejímž autorem je Luboš Chorvát.







Měli jsme štěstí, když jsme přišli ke Stádleckému mostu, vyšlo nám sluníčko. Pohled na most a výhled z něj na řeku Lužnici byl okouzlující. V nohách jsme měli v tuto chvíli asi 17 km.








































A jdeme dál….










Mějte se krásně a užívejte života.Usmívající se




Svatomartinské rohlíčky

11. listopadu 2017 v 20:02 | Marie |  Jen tak

Svatomartinskou husu jsme dnes neměli,
ale upekla jsem těm svým klukům aspoň svatomartinské rohlíčky. Usmívající se












Mějte se krásně a užívejte života.Usmívající se

Z Tábora do Bechyně VI.

6. listopadu 2017 v 19:08 | Marie |  Cestou necestou
Dnes pokročíme v cestě z Tábora do Bechyně zase o kousek dál. Projdeme úsek, ke kterému nemá žádné podrobnější informace a tak to vezmeme tak trochu hopem...Mrkající


…kolem božích muk…












...mladého stromku ginkga ozdobeného žlutým listím…










…dál podél řeky Lužnice…










...přes koberce spadaného listí…







…kapradí ve stráních…






...a bukovou lávku…







...až ke Stádleckému mostu, ale ten vám ukáži až příště.MrkajícíSmějící se


Mějte se krásně.Usmívající se

Z Tábora do Bechyně V.

4. listopadu 2017 v 7:00 | Marie |  Cestou necestou
Dnešními snímky už se dostáváme k zřícenině hradu Příběnice, dovolím si ještě jednou použít citaci o vzniku turistické stezky z Tábora k Příběnicím. Opět čerpám přímo ze stránek Klubu českých turistů Tábor.

Citát z brožury vydané k 30. výročí založení táborského odboru K4T (prosinec 1922):


Těžce bylo pociťováno, že překrásné údolí řeky Lužnice pod Táborem až do Příběnic je skoro nepřístupné. Byla tady nasnadě myšlenky, aby byla po levé straně řeky zřízena tam cesta, kterou by nádherné partie údolí lužnického byly světu takřka objeveny. Po myšlence následoval pak čin. Odbor zajistiv si souhlas vlastníků půdy, kudy cesta měla vésti, totiž městského obce táborského a velkostatkáře Harracha, dal se čile do práce. Již roku 1895 vidíme tuto cestu před očima kus po kuse vznikati….


Také ochoz kolem Příběnické skály, který vidíte na následujících fotografiích je dílem Klubu českých turistů Tábor. Ochoz byl vybudován v roce 1914, vzhledem k tomu, že podlaha ochozu byla dřevěná, tak v severní stinné části skály na hladinou řeky, docházelo k zahnívání dřeva a korozi konstrukce. Ochoz tedy vyžadoval takřka každoroční opravy. Roku 1940 poškodily železnou konstrukci jarní ledy, které vytrhaly ze skály železné vzpěry. Zvlášť velkou pohromu způsobila zácpa ledu v roce 1947, kdy byla polovina lávky stržena, dubové schody odnesla voda a železné části byly zničeny. Na vlastní náklady tehdy opravil ochoz pan Vodňanský, i přesto, že se v této době uvažovalo o projektu přehrady na řece Lužnici, kdyby došlo k zatopení Lužnického údolí. Po roce 1950, převzal správu restaurace pod hradem příběnickým podnik Silon, který větší opravy na ochozu neprováděl. Ochoz byl po řadu let ve velmi špatném stavu. V roce 1992 byl ochoz z bezpečnostních důvodů uzavřen. Odbor životního prostředí Okresního úřadu v Táboře nechal v roce 1993 vytvořit novou kovovou konstrukci i s novým upevněním do skály o metr výše od dosavadního ochozu. Ochoz byl předán do užívání začátkem roku 1994.


























Zříceninu hradu Příběnice vám bohužel neukáži, usídlili jsme se s Michalem v podhradí, kde jsme si dali malou svačinu a poslouchali šustění listí padajícího ze stromů. Něco málo z historie, si ale přeci jenom neodpustímMrkající:



První zmínka z písemných pramenů je dochována k rok 1243. Hrad založili jako mocenskou demonstraci Vítkovci na severním okraji své rozsáhlé domény, ležící kromě Čech i za hranicemi království. V 1. polovině 14 století ze Petra Rožumberka byl přestavěn a doplněn o kapli. Na hradě byl vězněn šlechtou král Václav Iv. Dalších úprav se hrad dočkal až v průběhu prvé čtvrtiny 15. století. V roce 1420 ho dobila husitská vojska a v roce 1434 byl na základě smlouvy mezi Oldřichem z Rožumberka a Tábory spolu s latránem a protilehlým hradem Příběničky zbořen.

























Mějte se krásně.Usmívající se

Z Tábora do Bechyně IV.

2. listopadu 2017 v 5:21 | Marie |  Cestou necestou
Jsme za Matoušovským mlýnem a pokračujeme dál….








Přicházíme k tunelu vybudovaném ve skalním útesu, tunel nechal vybudovat v letech 1938- 1939 Klub českých turistů Tábor. Jsem jim za vybudování tunelu vděčná, protože jinak by jsme museli vystoupat až nahoru do kopce, skálu přejít po jejím vrcholu a sejít opět dolů k řece Lužnici.Usmívající se


A tady si dovolím vložit informaci o zbudování tunelu, kterou jsme našla na stránkách Klubu českých turistů Tábor.

Poslední výraznou komplikací na stezce podél řeky bylo obtížné zdolávání skály pod Bredovým mlýnem, kde byly vytesány ve skále vysoké schody a ke straně příběnické se sestupovalo po úzkých, dřevěných schodech. Odbor proto uvažoval o zřízení dalšího ochozu. Požádal ing. Klímu a provedení sondáže. Posudek však nebyl příznivý. Skála byla příliš měkká a navíc problémy s udržováním ochozu pod skálou příběnickou rozhodly pro volbu vyvrtání tunelu. Odbor pověřil ing. Klímu vypracováním projektu a rozpočtu a stavba byla vypsána v soutěži. Jako nejlacinější se ukázal stavitel Jan Šimůnek. 9. března 1938 mu byla stavba zadána za 43 450,50 Kč. Stavba tunelu se setkala s pochopením veřejnosti: město Tábor přispělo 15 000 Kč a země česká 14 000 Kč.
Dne 9. prosince 1938 byl tunel v délce 32 m, šířce 2 m a výšce 2,5 m provrtán, ale upravovací práce byly provedeny až na jaře roku 1939, takže v důsledku německé okupace nemohl být slavnostně předán veřejnosti.
U obou ústí tunelu umístil odbor bronzový emblém KČsT a z táborské strany bronzovou desku. Za okupace musely být desky odstraněny a na původní místo se již nevrátily.






















Cestou jsme přešli přes několik potůčků. U některých jsem se zastavila, abych si poslechla zurčící vodu a vyfotila listí, které zdobilo jejich hladiny.




















Na těchto snímcích je vidět, že i přes předpověď počasí, která nám slibovala podmračený den nám občas cestou vysvitlo slunce.Usmívající se











A příště už se podíváme k Příběnicím.Mrkající

Mějte se krásně.Usmívající se